Víkend byl hezký. Včera přišly dcery i s vnukem. Dnes jsem byl u Radima. Prostě žil jsem společensky. Bylo mi dobře a jednou za čas je fajn vidět lidi, které mám rád.
Víkend byl hezký. Včera přišly dcery i s vnukem. Dnes jsem byl u Radima. Prostě žil jsem společensky. Bylo mi dobře a jednou za čas je fajn vidět lidi, které mám rád. Jinak už víc žiji samotářsky a nemám s tím žádný extra problém. Jak stárnu, víc a víc miluji klid a ticho. Z klidu a ticha jsme přišli, do klidu a ticha se vrátíme. Co bylo kdysi důležité, už není. Nějak ztrácím potřebu se vyjadřovat k trápení celého světa a stačí mi, když se vyjadřuji k trápení jednotlivých lidí. Křesťanství se kdysi o životě vyjadřovalo jako o cestě slzavým údolím. Něco na tom bude. Těch trablů je mnohem víc než těch okamžiků štěstí a většina lidí to bere jako životní nespravedlnost.
Ráno umřel president Havel. Osobně jsem ho neznal, tak jen krátkou modlitbu za zemřelého. „Lehké odpočinutí dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí.” Poprvé jsem ho slyšel mluvit v rádiu v prosinci 1989, ráčkoval a to mě zaujalo, pak jsem ho vídal často v televizi. Nemám na něj nijak vyhraněný názor. Dělal, co uměl a věřím, že to dělal jak nejlíp uměl. Což nutně nemusí vždy dojít úspěchu. Vím tohle z vlastní zkušenosti. Mnohokrát v životě jsem se snažil o co nejlepší a nevyšla má snaha, tak jak jsem si představoval. Ti, co mu nemohli přijít na jméno, teď na něj budou pět chvalozpěvy. Honza Lutera měl jednu krásnou větu. „Když na toho člověka nevím nic dobrého, neřeknu raději nic.” Přijde mi tenhle postoj rozumný.
Dočkal jsem se zajímavé věci. Dnes u Radima jsem se dostal do role učitele Radima v oblasti Linuxu. Před dvanácti lety jsem si koupil svůj první počítač a Radim jako absolvent matfyzu a programátor mě zasvěcoval do tajů IT. On se osobně o ale, Linux nijak speciálně nezajímal a vlastně až teď se začal zajímat. Takže jsem mu ukazoval některé finty na konsoli, se kterou jsem poměrně důvěrně obeznámen. Tedy práce v příkazovém řádku. Nikdy mě nenapadlo, že v téhle oblasti bych Radimovi byl k něčemu. Inu, deset let s Linuxem také něco vydá. Učil jsem se pomalu, postupně a nakonec dá se říci, že jsem zvládl tuhle oblast na člověka, který v ní je samouk a nemá oficiální vzdělání celkem slušně. Nikdy není pozdě se něco naučit.
Učím se pořád, zdá se mi učení jako dobrá metoda proti zakrnění ducha. Lepší než nějaká hra na bujarého mladíka. Vždycky, když se něco nového naučím, zprovozním, zažiji radost. Abych tu radost zažil, musím projít někdy dost dlouhou cestou utrpení. Neb jak pravili staří řemeslníci. „Učení je kluku mučení.” Občas mě to učení leze na nervy.Jenže nejhorší, co si člověk může asi připustit je, že už nic nemá cenu. Myslím, že nevíme nikdo jak tu dlouho budeme, ale pořád si uvědomuji, že žiji v přítomnosti, neumím odhadnout jak dlouhá je minulost nebo budoucnost, a když se cítím dobře teď a tady, pak je vše v pořádku.
Za tenhle pohled na život vděčím Zenu, Józe a psychoterapii. V těch třech disciplínách zabývajících se celým člověkem, je ono: „Tady a teď” přítomno. Kdo je v mysli v minulosti, prožívá minulá trápení. Kdo je v mysli v budoucnosti, prožívá budoucí trápení. Neprožívá přítomnost, která je klidná, bezbolestná. Aspoň já tohle tak mám. Je klid, nic mě nebolí, nemám hlad a není mi zima. Dokud tomu tak je, není žádné trápení. Většina lidí, tím jak prožívá minulá trápení si neužijí přítomného klidu a prožívají obav z budoucnosti. Tohle je vlastně celé kouzlo, té spokojenosti. Jedu domu z práce, jsem unavený, ale vím, že teď v tuhle chvíli, už nemusím nic řešit, jen si snít, co mohu všechno podniknout.
Vždy, když jedu v pátek domu z blázince MHD, tak si představuji, co mohu o víkendu příjemného dělat. Spát podle libosti, cvičit, číst si, klábosit z děvčaty na chatu nebo FB, jít se projít, pustit si pěkný film, dělat na PC, co mě zrovna napadne, provozovat experimenty s linuxovými distribucemi, prostě program podle mé libosti. Experimenty s Linuxem se učím, četba mě odnáší do světa, který třeba neznám, nebo mě vrací do světa, co jsem znal. Chůze mi poskytuje endorfiny, spánek posiluje a přináší sny, kterými se odplavují psychické naplaveniny.
Neznám vlastně pocit nudy. Nečekám, že mě někdo bude bavit. Bavím se sám, nepouštím skoro televizi, protože mě nudí ty černé kroniky, kterými televize překypuje a katastrofickými scénáři, co se všechny naplnit, tak se snad země vychýlí ze své osy. Stejně tak mě nudí, ty zábavy, kdy se snaží všichni na povel bavit, kompars vyluzuje povinný smích. Katastrofičtí jedinci straší, co všechno se hrozného stane, když padne Euro, nebo se oteplí, případně nějaký stát zbankrotuje. Lidé zbankrotují, takříkajíc zchudnou, a najednou v té chudobě se začnou objevovat nové možnosti, nové cíle, nová naděje. Vždy může člověk udělat něco, z čeho bude mít radost, něco, co ho potěší. Ve dvaceti, stejně jako v šedesáti a více.
Včera, když tu byly dcery, Roman a vnuk Vojtěch, byla největší zábava právě s tím jak vnuk roste, mluví, jaké dělá pokroky. Pro tyhle chvíle se raduji ze života. Lituji lidi, kteří nemají děti, ať už že nechtějí, nebo nemohou. Nezažijí právě tohle. Pořídí si auto, dům, cokoliv pěkného, ale nikdy je nepřijde navštívit vnuk, nebo vnučka aby prošmejdil celý byt, všechno vytahal. Ještě dnes ráno jsem po něm urovnával věci. Urovnával a smál se, když jsem si vzpomněl s jakým nadšením tu dobrodružnou výpravu po dědově bytu dělal.
V momentě, kdy se člověk přestane trápit minulostí a nebojí se budoucnosti, protože minulost je pryč a budoucnost neznáme, tak se mu uleví. Má čas na přítomnost a má čas na sebe. Přes veškeré pracovní vytížení tomu tak je. Jakmile ovšem začne hledat chyby, najde je, s tím nalezením chyb najde i nová trápení. Začne se trápit celým světem, všemi okolo a nikde nic. Jo jo. Tak ať si ti hledači chyb svá trápení užijí. Nakonec, podle transakční analýzy bych řekl, že mají malý zisk. Ten zisk se jmenuje pozornost těch druhých. Pro mnohé je tenhle zisk dostačující. Pro mne ne.