V diskusi pod minulým blogem, na iDnes, jeden diskutující se podivoval z jakého důvodu věřící v Africe, měl na mysli křesťanské věřící, stavějí chrámy, místo toho aby stavěli chrámy sami v sobě.
V diskusi pod minulým blogem, na iDnes, jeden diskutující se podivoval z jakého důvodu věřící v Africe, měl na mysli křesťanské věřící, stavějí chrámy, místo toho aby stavěli chrámy sami v sobě. Diskutující má jistě právo na podobný názor, já k tomu pouze podotknu, že ve svobodné společnosti, v sekularizovaném státě je zcela normální, že si věřící postaví kostel, mešitu, pagodu, nebo synagogu, případně modlitebnu. Já si dokonce myslím, že stavěním chrámu, člověk staví chrám sám v sobě.
Mě osobně kostel vždy připomíná, že je zde spravedlnost, moc, vědění, jež nás přesahuje. Nenutím nikoho, aby se mnou v to věřil, nakonec je každého věc, v co věří, pokud mě nenutí abych přijímal jeho víru, takže stavění chrámu sám za sebe, považuji za stavění chrámu v sobě samém. Moje matka, která pocházela z obce na východě Slovenska, ze Stakčína, kde vesnicí prošla fronta za druhé světové války, shořela téměř celá vesnice a věřící mezi prvním začali stavět kostel. Místní Rusíni,členové Řeckokatolické církve. Prostě měli potřebu ten chrám postavit. Aby se měli kde společně modlit. Pochopitelně, mohli se modlit v lese, na návsi, nebo kdekoliv jinde, jenže oni chtěli kostel.
Ve svobodné společnosti jednoduše se lidé sdružují, svobodně, aby třeba dosáhli svých cílů. Založí politickou stranu, náboženskou společnost, nebo církev. V rámci zákona a z hlediska vlastních potřeb. Je jen na nich jaké potřeby hodlají uspokojit. Pochopitelně opět mám na mysli, potřeby, které nikoho dalšího neohrožují na zdraví a životě.
V této zemi má každý ateista potřebu mluvit do života náboženských komunit. Do jejich konání a do smýšlení a víry jejich členů. Ačkoliv každému ateistovi zhola není nic do víry jiných lidí, pokud mu ji vyloženě necpou. Kristus, který vysílal učedníky jasně řekl, že ti, kteří odmítnou jejich Evangelium, mají hlásající učedníci vytřepat prach ze své obuvi na jejich prahu, na znamení, že nepřijali jimi hlásané Evangelium. Jinak dál nic.
Svobodná společnost jednoduše v zákonném rámci toleruje, respektuje víru, či nevíru svých občanů, pouze žádá aby se vše odehrávalo v vzájemném respektu svody člověka jako takového. Pokud si myslím, že svoboda je důležitá i pro nemajetné, mám k takovému smýšlení důvod. Nemajetnost je z mého hlediska změnitelný stav.
Aby člověk mohl změnit svůj stav, potřebuje ke své změně, také osobní svobodu, která mu umožňuje se rozhodnout pro výhodné řešení. Zda je a nebo není výhodné, se pochopitelně ukáže časem. Jestli ten člověk použil správný přístup, vedoucí k jím požadovaném úspěchu, či nikoliv. Svobodni a rovni jsme si před Bohem a zákonem všichni, ne všichni jsme stejně schopní. V tomto směru veškerá levicovými idealisty požadovaná spravedlnost vede jen k totalitě.
Svobodní lidé mají v úctě zákon, který je chrání a zároveň mají v úctě milosrdenství, které umožňuje odpuštění. Odpuštění chyby, přečinu, dokonce i zločinu. Je na každém, jestli vyžaduje od druhého člověka naplnění práva do posledního puntíku, nebo pokrčí rameny, odpustí hřích spáchaný vůči sobě a zapomene. V tomhle bodě mimo jiné právě spočívá i ona svoboda. Sv.Apoštol Pavel v jednom svém listu, myslím v listu Židům, říká: „Zákona se dovoláváte. Tedy dejte pozor abyste podle toho samého zákona nebyli souzeni.”
Ve svém životě jsem se dopustil mnohého, co mi zrovna nebylo ke cti. Musím říci, že většina toho mi bylo druhými lidi odpuštěno. Odpuštěno a přesto jsem nepokračoval v tom co mi odpustili. Jistě jsou lidé, kterým se odpustí a oni si odpuštění neváží. Ti nakonec nesou tíhu svého konání. I když se zdá, že světskou spravedlností nejsou odsouzeni. Nejsou a přesto nesou tíhu založenou na prožívání strachu z trestu, z odplaty. Jako lidé víme, jak velmi je nepříjemné, když uděláme něco nepříjemného, něco proti právu, zvyklostem, ono očekávání co se nám vlastně stane a jak to s námi dopadne.
Sám za sebe usiluji o svobodnou společnost, založenou na právu a na osobním uspokojování svých možností a cílů. Mezi ně může patřit, právo stavět kostel, modlit se v něm, věřit v Krista i Antikrista, v Buddhu, nebo bohatnout jen tak pro své uspokojení, protože bohatství mnohým umožňuje naplňovat altruistické cíle. Tím altruismem ujišťovat sám sebe o své bezúhonnosti, potřebnosti atd. Svobodná společnost založená na rovnosti práva, na rozdíl od levicových utopií dává lidem možnost uspokojit sebe sama a paradoxně, jak jsem ukázal výše, tím i druhé lidi.
Bohužel, mnozí lidé pláčou za jistotami, které sice lze slíbit, leč z dlouhodobého hlediska nelze splnit. Protože aby je mohli splnit, musí někomu něco vzít, v zájmu jakési společenské, beztřídní rovnosti ovšem tím nikoho neobohatí. Maximálně se stanou chudými všichni. Ve svobodné společnosti prokazatelně lidé většinou bohatnou, v levicových totalitách, chudnou. Evidentně. V levicových společnostech je pouze dostatek chudoby, ničeho jiného.
A že jsem idealista? Jsem a nestydím se za to. Za totáče, to byla marxistická urážka, která měla dát najevo těm hlupákům, co nevěřili na třídní spravedlnost, ale na Boží a demokratickou spravedlnost, že jsou mimo. Jenže, Pokud mě uráží levicoví neschopové, pak nic proti tomu. 🙂 Nakonec je vidět, kam to ti přerozdělovači dotáhli.
Bloger roku 2012