Prošli jsme se s Babetou a Lukášem po „vsi,“ navštívili jsme „menší” kostelík.
Prošli jsme se s Babetou a Lukášem po „vsi,“ navštívili jsme „menší” kostelík. Podle wikipedie Norwich Cathedral je o 16 metrů delší než Svatovítská katedrála. Byl jsem skutečně překvapený jaké poklady Norwich skrývá. Lituji, že když jsem zde byl před třemi lety, tak jsem si nemohl tohle vše, nebo alespoň něco více, než jsem tehdy viděl, kvůli bolavému kolenu prohlédnout.
Nelituji ani trochu, že jsem se sem vydal. Víc jak tři hodiny jsme courali po městě, prohlíželi pamětihodnosti, nenechali jsme Babetu si pořádně nic prohlídnout, tedy ona říká, a unavili jsme ji svým rychlým krokem. No, já jsem už pomaleji jít snad ani nemohl. Protože, když jdu pomalu, tak mě bolí záda.
Seznámil jsem se díky Lukášovi a internetu maličko s historií zdejšího hrabství, jménem Norfolk, a zjistil jsem, že by nebylo špatné, se tu v létě trochu potoulat po okolí, hlavně po pobřeží. Kraj je to zajímavý. Ach jo, je tolik krásných míst a život má člověk jen jeden. Nestačí všechno navštívit a všechno vidět. Možná je to dobře. Ale zdejší kraj a zdejší historie mě zaujala. Lukáš se za šest let skutečně seznámil s místními poměry a historií a docela nás pěkně provedl.
Pořád si uvědomuji, jak je opravdu ta Anglie odlišná od zbytku Evropy, jak svou polohou, počasím, zvyky i lidmi. Doma máme několik městeček, které jsou trochu z historického hlediska zachovalé, ale tady prostě se ta historie a dnešek snoubí v jeden celek. Kolik jsem už v Anglii, prošel měst, městeček. Co město, to historie. Nové domy jsou většinou postaveny z tradičních materiálů, zapadají do kontextu. Londýn je kosmopolitní, ale zde je Anglie se vším všudy.Zdá se, že tohle je jedno z nejangličtějších míst, kde jsem v Anglii byl.
Zítra zase jinam, a o víkendu asi ještě do Cambridge, kam mě nalákala má nejstarší dcera, že bychom se tam s ní, já a Babeta setkali. Přijela by z Londýna, my z Norwiche a udělaąli si tam rodinou sešlost. Ona má v Londýně návštěvu, tchýni, takže u ní je plno, leč přeci jen, vidět se chceme, tak se uvidíme na dalším historickém místě. Konečně, v Oxfordu jsem byl, dokonce dvakrát, tedy přišel čas navštívit Cambridge. Jsem zvědavý. Prý je ještě hezčí než Oxford. Tedy má dcera tvrdí.
Jak tak píši, spočítal jsem si kolik jsem toho za ty tři pěší cesty nachodil po Anglii, Skotsku a napočítal jsem, že je to hodně přes čtyři tisíce kilometrů. Všechno pěšky. Dá se říci, že už bych mohl být expert na pěší putování po UK. Čtvrtá návštěva je sice zcela jiného druhu, ale dá se říci, že jsem tou zemí stále fascinován. Přes všechny výhrady, které k ní přeci jen mám.
Poprvé jsem v Anglii v jiném čase než v létě, ovšem je svatou pravdou, že britské léto se zase tak zásadně od britské zimy neliší. Včera, když jsme jeli z letiště padal sníh, což dlouho nevydrželo, ale dnes už zase bylo odpoledne slunce, po ranním dešti. Tak jsem zvědavý, jak bude zítra. Jo jo.
Subjektivní poznámky z Norfolku II
Ráno jsme s Babetou doprovázeli Lukáše na pohovor. Hledá novou práci, ve staré už hodně vyrostl a má pocit, že to chce změnu. Proč ne? „Změna je život a každá změna prodlužuje život.” Říkalo se kdysi, a my tím měli na mysli změnu nejen zaměstnání, ale třeba i milenky. Dojeli jsme tedy do Great Yarmouth, město u moře,místo konání průmyslová zóna.
Cesta po rovině, pouze na jednom místě jsme viděli něco neobvyklého. Na poli stovky velkých ptáků, původně jsem myslel, že čápi, pak mi došlo, že čápi v únoru i v Anglii je blbost, poopravil jsem svůj odhad na labutě. Byly to labutě, pásly se v mokřinách na poli. Něco takového jsem viděl poprvé.
Dorazili jsme, navigace nás spolehlivě dovedla. Nechtěli jsme čekat, než Lukáš skončí tedy jsme s Babetou vyrazili do města. Navigace, kterou mám na iPhone, jsem použil, vlastně poprvé od jejího zakoupení, s Lukášem nastavili, přepnul z drive na walk, mi sice něco ukazovala, ovšem nepochopil jsem z ní kam máme jít. Neboť jsem nevěděl, jakou adresu nastavit. Tedy jsme šli po paměti. Dorazili, jsme po menším tápání k centru, a z jistili, že jsme mohli počkat.
Místo předpokládané hodiny, byl Lukáš hotový za dvacet minut. Ale shledávali jsme se další půlhodinu, než jsme se našli. Pak jsme vyrazili na místo, kam nám Lukáš sliboval průvodce, svého místního kamaráda, který ho původně učil anglicky, vystudoval historii a tedy sem se ve své důvěře k Lukášovi ani nějak nezajímal, co tam uvidíme.
Po půl hodině jízdy jsme dorazili do vesničky, jak vystřižené z filmu o středovku, vesničky jménem Castle Acre. Zaujala mě ta vesnička nejen vzhledem, ale i množstvím hospod. V jedné jsme zakotvili, abychom se duševně i tělesně občerstvili. V Castle Acre na nás čekal Dominik, pán kolem padesátky, mírně při těle, mluvící skvělou angličtinou. I já mu skoro vše rozuměl. Vybrali jsme hospodu, co slibovala jelení steak, jenže, jak už to v životě bývá a jak pravil moudrý rabín, „vše je jinak” a bylo.
Jelení steak nebyl, byl guláš, po anglicku. Dali jsme si tedy s Lukášem guláš, Babeta s Dominikem hovězí se zeleninou a bramborovou kaší. Jak praví Lukáš, Angličané si dobré chuti nepřejí, většinou prý k čemu. Měl sem hlad, nejsem vybíravý, snědl jsem, co mi dali do misky. Guláš po anglicku je jakási hrudkovitá hmota, kde je v prostředku dumpling, což se překládá jako knedlík. I to jsem vydržel. Pak Babeta nechtěla bramborovou kaši, tedy jsme se s Lukášem podělili. Přidali jsme kaši ke guláši a necítili jsme se diskriminováni.
Pak následoval kulturní zážitek. Nikdy jsem si nikde tak dlouho žádnou ves neprohlížel. Šli jsme na hradiště, které prý kdysi Normané postavili, nikoliv pro obranu, ale pro obchod, aby ukázali, že mají peníze a mohou se všemi obchodovat. Pak klášter, který zbořil kdysi král Jindřich VIII. Jak je vidět, bavil se nejen usekáváním hlav neposlušným manželkám, ale po odmítnutí poslušnosti papeži, také bouráním klášterů. Hromada domů ve vsi, podle Dominika byla postavena, právě z materiálu zbořeného kláštera. Všechno jsme si prohlídli, nasedli do auta a jeli domů. Odkaz výše je myslím dost vyčerpávající, než abych se namáhal popisem všeho, co Dominik říkal.
Ale je fakt, že se zase ukázala laskavost Angličanů. Ten člověk věnoval svůj čas lidem, které neznal, bolely ho záda a přesto se nám opravdu věnoval seč mohl. Thank you very much Dominic. Cesta domů probíhala v klidu, večeři, co Simona připravila, neměla vadu, po večeři jsem na chvíli usnul. Probudil se, napsal blog a pohoda.