Máte-li zájem někoho spolehlivě vytočit, užít si řádně sporu. Získat jistou převahu a možnost dát mu najevo, že je pod vaší rozlišovací schopnost, ignorujte ho.
Máte-li zájem někoho spolehlivě vytočit, užít si řádně sporu. Získat jistou převahu a možnost dát mu najevo, že je pod vaší rozlišovací schopnost, ignorujte ho. Ignorujte jeho útoky, nabídky na smír, ignorujte jeho vstřícnost. Ignorujte jednoduše vše s čím se na vás obrátí.Zcela spolehlivě si z něj vytvořte nepřítele až za hrob. Nic víc nemůže ranit druhého člověka než naprostý nezájem. Urážky se dají odpustit, fyzický atak, také, ale čistý nezájem je to nejhorší co se může stát. Jsou lidé, kteří než by připustili možnost nezájmu vyvolávají stabilně rozruch.
Mnohokrát jsem v životě, především v mládí, ignoroval některé lidi. V domnění, že je to nejlepší, co pro ně i pro sebe mohu udělat. Jediné co se vždy spolehlivě stalo, že mě ti lidé skutečně nenáviděli. Jak mohli, dali mi svou nenávist dát znát. A nejenom znát, vždy se pokusili ještě o odvetu. A pokud bych byl v jejich dosahu dodnes, asi bych míru jejich nenávisti pociťoval dodnes. Takže jsem udělal zkušenost. Chcete-li někoho ignorovat, použít bezpečně strategii mlčení. Vzdalte se. Vzdalte se a nedávejte nijak najevo tomu druhému svou existenci. Jedině tak můžete mít klid. Pokud ho chcete mít. Pokud nechcete , chcete jen toho druhého provokovat, pak zůstaňte poblíž. Občas jen tak udělejte něco, co dá té druhé straně šanci reagovat. Třeba se zmínit v blogu, u známých a tak… Protože strana, která byla opuštěna a ignorována, vás nikdy nenechá na pokoji. Jsou určitě výjimky, které potvrzují pravidlo, ale většinou platí, že rozhořčení typu: „Choval/a se jako bych byl/a vzduch…” vyjadřuje, velmi prudkou reakci. Jak verbální, tak neverbální. Velkou emoční zátěž, kterou dotyčný, jako ignorovaný a zároveň provokovaný prožívá.
Vzpomínám si na jednu klientku, která mi vyprávěla, jak se rozešla se svým mužem. Takový ten rozchod z bezmoci. On si pořád žil po svém, ona nebyla schopná ho přesvědčit k tomu aby ji naslouchal. Takže jej začala ignorovat. Odstěhovala se, děti neměli, našla si podnájem a začala si žít zcela po svém. Uběhl měsíc, uběhly měsíce dva, ona stále mlčela nijak svému muži nedala najevo kde je, kde bydlí, o ničem ho neinformovala. Až se potkali náhodně na ulici. Udělal ji zcela hysterickou scénu, ten chlap, co ji několik let dával najevo, že je méně než to co přinesla kočka domů. Ona vlastně odešla uražená, že svému muži nestojí za pozornost a domnívala se, že ji nebude nijak hledat. Opak se ukázal pravdou. Ke svému zadostiučinění zjistila, jestli ho něco nejvíc naštvalo, tak to, že neřekla kam jde a při setkání se známými se o něm ani nezmínila. Měl pocit, že ho zcela vymazala ze života, odložila jako nepotřebnou loutku.
Což samozřejmě byl nesmysl, ona si myslela, že čím tišeji odejde z jeho života, tím to bude lepší. Pro ni to bylo lepší v každém případě, pro něj v žádném případě. Podobné zkušenosti mám i já. Několikrát, když jsem měl pocit, že jsem navíc, jsem odešel, beze slova vysvětlení a křiku abych nakonec zjistil, že to bylo pro dotyčnou dámu to nejhorší. „Ani jsem ti nestála za rozčílení.” Takže máte-li potřebu někoho řádně vytrestat, pak beze slova vysvětlení odejděte, nehlaste se, buďte zticha, vůbec s nikým o tom dotyčném nemluvte, hlavně ne s vašimi společnými známými. Ignorovaný s e spolehlivě dozví, že jste se potkali a že o něm nepadlo ani slovo. Dozví a prožije si své.
Něco podobného jsem totiž i já zažil, když mě opustila má druhá žena. Potkala se se s našimi společnými známými a oni mi potom řekli, že o mě nepadlo ani slovo. Úplně se mi zastavil dech nad tím, že si dovolila se vůbec nezajímat o mou maličkost. Dnes už s tím umím žít, ale tehdy to bylo velmi nepříjemné. Nakonec v minulých dílech jsem se zmínil, že se za mnou občas stahují lidé, které jsem začal ignorovat a pod různými anonymními přezdívkami mi píší urážlivá slova. Čím víc mlčím, tím víc stupňují svůj tlak. Stejně tak si podobné pocity prožila má žena Petra, která kreslila portréty na Karlově mostě, já jsem si sedl naproti, mlčel, díval se a pak beze slova odešel. Po nějakém čase jsem od ní dostal dopis, kde mi vytýkala, že jsem ji rušil svou přítomností, svou neschopností se vyjádřit, že čekala co vlastně chci a divila se, že ji nic neumím říci.
Už jsem byl zkušený a nepodivil jsem se. Konečně věděl jsem co to udělá a protože jsme byli ve sporu o dceru, se kterou mi bránila se stýkat. Vlastně to byla z mé strany určitá zkouška, jestli náhodou nezměnila názor a neřekne: „Pojď, promluvíme si.” Neřekla, nakonec dokreslila asi druhý obrázek. Já se zvedl a odešl. Neřekli jsme si slovo, ale z jejího neverbálního projevu bylo jasné, že je rozčílená. Já jsem se totiž začal chovat úplně jinak, než byla zvyklá. Jako člověk, který nehodlá prosit. Prosil jsem a nabízel dohodu několik let bezúspěšně předtím. Pak jsem změnil strategii, mlčel jsem při jakémkoliv setkání a výsledek, bylo její rozhořčení, že se vlastně ani nechci bavit, jen ruším svou přítomností. Dala najevo, že vlastně ji nejsem zcela lhostejný. Což mě potěšilo. Roky se tvářila, že vůbec neexistuji.
A přitom abych ji vyvedl zcela z míry stačilo si sednout několik metrů od ní, pozorovat co dělá, mlčet, nedávat najevo, že k ní mám nějaký vztah, tedy informovat okolí, svým sezením a svým mlčením jsem s ní sice komunikoval, mlčením a svou blízkostí dával ji informaci, „teď s tebou nemluvím a čekám až promluvíš ty, pokud ne, nepromluvím.” Mlčení je také druh komunikace, protože nelze nekomunikovat a najednou dokázala i napsat dopis, zjistit si adresu, to bylo ještě v dobách kdy internet byl velmi málo rozšířen, koupit známku a hodit dopis do schránky. Tohle všechno jen proto že jsem mlčel, nic neříkal
Protože někdy právě jde ve sporu o to aby jste se dostali do pozice prosebníka. Prosebníka, kterého si užijí ti druzí a pak ho elegantně a bez potíží odmítnou. Ale ti co mlčí, nemluví, jen se dívají, mohou být vnímáni jako prosebníci, ale také a to většinou, jako provokatéři. Provokatéři, které buď sám oslovíte, nebo neoslovíte. V každém případě prožíváte jejich provokaci nepříjemně, (a většina lidí takovou provokaci prožívá nepříjemně) a samotného provokatéra, jako někoho, koho si není možné vychutnat. Takhle druhá strana velmi snadno ztratí pocit vítězství o který ve sporu jde. Tak jako si mě vychutnávala má žena Petra, nebo i jiné ženy.
Naučil jsem se reagovat jinak, pro sebe přijatelněji a dokázal jsem většinou ty spory ustát a otočit proti těm, co ty spory vyvolávají. Podle svého oblíbeného rčení. „Užij si to.” Takové chování někdy pomáhá v získání určitého vědomí vlastní ceny. Na získání vědomí vlastní ceny nevidím nic špatného, nic zamindrákovaného. Ignorací tomu druhému, vědomě, nebo mimoděk dáváme najevo, že ztratil pro nás cenu. Vlastně se k němu vrátí, přesně jen to, čím nás dlouho krmil sám. Jako u té výše zmiňované klientky a nebo Petry. Oba ti lidé druhého člověk krmili svým nezájmem, až se ta samá kupka sena dostala k ním. Nezdá se že by jim chutnala.