Čtyřdenní volno se chýlí ke konci. Bylo rušné, plné překvapení, například odešel mi u iMaca hard disk, což je nepříjemnost, co mě bude stát peníze. Inu i výrobky Apple se prostě porouchají.
Čtyřdenní volno se chýlí ke konci. Bylo rušné, plné překvapení, například odešel mi u iMaca hard disk, což je nepříjemnost, co mě bude stát peníze. Inu i výrobky Apple se prostě porouchají. Tak už to ve světě techniky chodí. Sparta prohrála v Teplicích, což mi bylo líto, byl jsem na výletě v Děčíně, což byla veskrze příjemná záležitost.
Cestovali jsme autem, udělali jsme si malou zajížďku přes České Středohoří, protože má láska to tam miluje a považuje to za jedno z nejkrásnějších míst v republice. Nebral jsem ji její přesvědčení. Také to tam mám docela rád. Navštívili jsme mou sestru, díky ni jsme si přehodil svůj přejídací den na sobotu, abych mohl sníst všechny ty malinké kousky štrůdlu a pár chlebíčků, víc jak deset jich nebylo.
No a aby jsme neušli trochu kultuře, sledovali jsme v tomhle pořadí, RED RED2 a Tanec s vlky. Samé romantické kousky. U všeho jsme se dobře bavili. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem „Tanec s vlky” viděl poprvé. Tehdy mě ten film naprosto uchvátil, po letech, kdy jsem ho viděl znovu, tak jsem zažil skoro ty samé pocity. Zatoužil jsem být „ten co tančí s vlky.” Některé věci chlapa nepustí od jeho deseti, čtyřiceti i v ve víc jak šedesáti. Kevin Costner se tam předvedl parádně.
Ty záběry prérie jak asi kdysi vypadala, bizoni, tráva, svobodní Indiáni, prostě ta zem co zpívali Rangers, …tam můžeš bloudit jak se ti zlíbí, ta zem je všech to každej ví… Inu svoboda a nebezpečí a přátelství, odvaha a nekonečné dálky. Jo, romantika, i když je si člověk vědom toho, že pro slabé to tam nebylo. Ani se nedivím, že pořád tam v určité části kultury je kult osamělého muže, co si v každé situaci poradí, tak pevný. Asi si ti muži museli poradit, jejich ženy a děti také. Vzít veškerý majetek a vydat se do neznámá. Postavit dům, osít pole, chovat dobytek.
Nebylo to nijak jednoduché. Můžeme mít námitky, že sebrali zemi Indiánům, můžeme ty Indiány litovat, ale jedno nelze těm lidem upřít. Touhu po svobodě, být na vlastních nohou, vědomí, že se všechno musí oddřít a odvahu a víru v lepší budoucnost. To co už začíná chybět jejich potomkům a co chybí nám v Evropě. Většina spoluobčanů čeká, co pro ně stát udělá, nemají vizi, nemají sny, nemají nic, než touhu mít se dobře s co nejmenší námahou. Hlavně ať to zaplatí někdo jiný.
Ale musím uznat, že i tady pořád znám dost lidí, kteří chtějí být svobodní, nezávislí, na nic nečekají, nic nežádají. Starají se, aby byli samostatní, na nikoho odkázáni. Nakonec i já sám mám rád, když vím, že co jsem udělal, je moji zásluhou, pokud jsem sehnal lidi, kteří mají podobný postoj k životu a pár jsem jich takových potkal a je mi mezi nimi dobře.
Svobodní lidé většinou jsou snášenliví. Chtějí žít a vědí, že musí nechat žít. Protože pak se mohou sdružovat ve společenství, kde vládne duch spolupráce, ale zároveň svoboda myšlení a ochota sdělit svůj názor. Většina těch, které znám, prostě nesvádí své neúspěchy na druhé, protože vědí, že jen oni sami jsou svého štěstí strůjci. Což se moc nenosí. Tedy jen verbálně. Ale je dost těch, co si myslí, že bohatí platí nespravedlivě malé daně, a měl by jim stát šlápnout na krk. Což tuhle civilizaci zahubí. Naše bohatství pramení i z tvrdé práce předků, kteří věřili v účinnost toho: „Modli se a pracuj. Dokonce i zbohatli, dost jich bylo, co zbohatli poctivou prací.
Tak tohle je pro mne ten „starý dobrý western.” Kde muži ctí právo a čest, tvrdou práci a loajalitu vůči komunitě, která sice od nich vyžaduje, ale také poskytuje. Naivita? Možná. Ale nutná, protože bez toho je jen svévole a bezpráví. Když se řídíme jen tím, co je momentálně výhodné, zjistíme, že vlastně nemáme nic, o co se můžeme v životě opřít. Pak se potácíme od ničeho k ničemu.
Ještě se vrátím k tomu výletu do Děčína. Tentokrát na mě udělala největší dojem bufet na náměstí, který se odjakživa jmenuje „Automat.” Můj táta tam často chodil. I já jsem tam s ním jako kluk chodíval. Scházela se tam různá společnost, která byla všechno jen ne nudná. Pamatuji tam dva chlapy, co sloužili v Cizinecké legii, každý víc jak dvacet let. Nebo pár těch, co je komunisté jako nepřátelské živly, zavřeli ve dvaceti letech a pustili je skoro ve čtyřiceti. Chodili tam lidé, co měli hluboko do kapsy, tam bylo lacino.
Nedalo mi to, šel jsem tam se podívat. Interier byl změněný, ale tak nějak jsem měl pocit, že ten duch toho místa tam zůstal. Dali jsme si polívku, pochopitelně na stojáka, ty stolky byly odlišné, ale pocit z toho stejný. Jen jsem se přistihl, při očekávání, jestli se odněkud nevynoří táta, nebo některý z jeho kamarádů. Vyprávěl jsem své lásce, jak táta v posledních letech svého života, kdy byl v invalidním důchodu, dokázal ráno v šest vstát, vyrazit do Automatu, v devět už byl zpět doma, docela slušně nalitý. Odpoledne se probudil a vyrazil zase do hospody.
Umřel na ten způsob života ve svých padesáti sedmi letech. Takže žádný romantický příběh opilce, co vykouřil padesát denně a dvacet let nevystřízlivěl a dožil se devadesáti. Ty jeho kamarádi na které jsem vzpomínal, se většinou ani jeden nedožili šedesátky. Bohužel. Sem tam některý z nich sedmdesátky, ale to byli asi dva nebo tři, tak ze sta. Pokud se dožili, byli po šedesátce velmi nemocní. Jelikož jsem je znal od dětství, tak jsem si je pamatoval, jací to bylo chlapi, abych najednou je viděl jako trosky. Chlast, dřina a také tehdejší ovzduší Severních Čech udělalo svoje.
No, tak jsem si jen tak vzpomněl, přemýšlel jsem o tom dost dlouho. Tak na mě ten starý „Automat” zapůsobil. Ale byl jsem rád, že jsme tam zašli. Nebylo všechno, co jsem tam viděl a slyšel ponuré, občas tam byla legrace, občas jsem se jako mladý kluk dozvěděl chytré věci, které si pamatuji dodnes. A pravdou je, že všichni ti návštěvníci byli tvrdě pracující chlapi, co mnohé viděli a věděli.