Vždycky jsem na měkko, když si přečtu ten příběh z Nového Zákona, kde se Kristus ptá chromého, zda věří, že mu může pomoci. Chromý přitaká, že ano, že věří.
Vždycky jsem na měkko, když si přečtu ten příběh z Nového Zákona, kde se Kristus ptá chromého, zda věří, že mu může pomoci. Chromý přitaká, že ano, že věří. Dostane mě ta odpověď: „Ať se ti tedy stane podle tvé víry.” Kdysi dávno jsem na tohle téma napsal blog, na Seznamu, kde jsem popisoval na své vlastní zkušenosti, jakou jsem udělal s modlitbou. To už je opravdu dávno. A protože jsem si všechny ty blogy stáhl, co jsem měl na Seznamu, mohu ho sem dnes dát, přijde mi, že se hodí k Vánocům.
Podle tvé víry se ti stane
Mám rád biblické příběhy. Starozákonní a Novozákonní. Mám je radši než všechny ty mytologie Indie, Cíny či Japonska. V biblických příbězích je naprosto všechno. Celý lidský život se všemi peripetiemi. Boží slovo, které tříští zkamenělá lidská srdce. Mám rád příběhy o víře. Ať se to týká Evangelii, listů Apoštolů či proroctví. Jeden těch Novozákonních příběhu přímo miluji. Je to příběh o žebrákovi, který prosí Krista aby jej uzdravil. Kristus na něj pohlédne a řekne „Věříš, že tak mohu učinit? Věřím. Ať se ti stane podle tvé víry!” Tento příběh mě vždy dojímá svojí mohutností a zároveň prostotou. Věříš-li v Boha v jeho Syna a Ducha svatého projdeš životem sice v utrpení, protože ani Kristus nikomu neslíbil, že nebude lidsky trpět, ale zdravý na duchu.
V roce 1975 jsem žil v malé vesničce,která se jmenovala Blatnice. Je to ves mezi Jaroměřicemi a Moravskými Budějovicemi. Doputoval jsem tam pěšky Z Prahy. Tu jsem opustil po několikaletém životě v Matičce Praze. V M.Budějovicích jsem se tehdy tak z plezíru poptal v JZD zda by nebyla pro mne práce. Byla. V Praze jsem prošel několika zaměstnáními a docela jsem slušně pil. Měl jsem dost velké zdravotní potíže a musel jsem nechat sportu. Vrcholového sportu. Vlastně jsem z té Prahy utekl. Utekl jsem sám před sebou. Z představenstva JZD mě tedy zavezli do Blatnice. Měl jsem kufr, devět knížek nějaké spodní prádlo dvě košile a to co jsem měl na sobě. Výsledek čtyřletého pobytu v Praze kde jsem vydělával nadprůměrné peníze.
Život v Praze by se dal charakterizovat několika slovy. „Chlast, holky, rvačky, maléry.” Tak jsem usoudil, že by bylo záhodno změnit působiště. Na novém místě jsem měl první rvačku, hned druhý den, opilý jsem byl ještě týž večer. Dřina, a hlad. Neměl jsem peníze. Jedl jsem brambory, co jsem si nabral do tašky v krechtu, do blízkého kravína jsem chodil pro mléko. Vydělával jsem dost peněz, časem. Trošku jsem se zmátořil, koupil nějaké oblečení, a pokračoval ve stejném způsobu života. Dřina a chlast mě ruinovaly. Pověsti dobré jsem rozhodně nenabyl, ale přesto se i tam našlo pár lidí, kteří se mě snažili zachránit. Bezúspěšně. Samosebou spíš mě svou záchranou pouze udržovali ve způsobu života. Jenže najednou mě zastavilo moje vlastní tělo. V roce 1973 jsem prodělal operaci žaludku. A znovu se dostavily potíže. Bodejť by se nedostavily. Při takovém tempu.
Lékařka, která mě tehdy vyšetřovala v nemocnici mě znala, byla z vedlejší vesnice. Řekla mi jen, takhle se třiceti nedožijete. Zpozorněl jsem. Propustili mě domů a ještě jsem prodělal několik pitek, rvaček a najednou jsem se ráno probudil a přesto, že den předtím jsem nebyl zpitý, bylo mi zle. Dobří lidé se smilovali, znovu zavolali doktora. Dostal jsem neschopenku. A rozhodl se že přestanu pít. Všem jsem to oznámil. Smáli se mi. Právem. Takových slibů ode mne slyšeli. Jenže já jsem věděl, že opravdu chci žít. A žít jinak. Jak to jsem nevěděl, ale jinak.
Po týdnu střízlivosti jsem šel do práce. Pracoval jsem a nepil jsem. Dali mě pracovat na stavbu bytovek. Konečně byl jsem klempíř a uplatnil jsem se i jinak, předtím jsem děla v družstvu ledacos, práce mi nevadila. Parťák, který mě neznal jen o mě slyšel nevycházel z údivu. Stále jsem nepil. Ale cítil jsem, že to je skutečně těžké. V neděli jsem udělal to co jsem tam za celou dobu nikdy neudělal. Sebral jsem se a šel do Jaroměřic do kostela. V kostele jsem se sice neuměl chovat, a tak jsem stál v plném kostele vzadu a poslouchal. Moc jsem tomu nerozuměl, ale poslouchal jsem pozorně slova otčenáše. Slyšel jsem „…odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého…” Při pozdvihování kdy všichni klečeli, jsem stál. Neměl jsem za to že je nutné klečet. Ale nebylo mi při tom stání nějak nejlíp.
Cestou domů mě vzali známi ze vsi, ptali se co mě tam přivedlo. Říkám jen tak, nechtěl jsem být doma sám a do hospody se mi nechce. Tak jsem šel do kostela. Dovezli mě domů a než jsme se rozloučili, přinesl mi Ruda Švaříček katechismus a Bibli. Tu jsem sice kdysi četl, ale teď jsem se do ní zabral. A četl jsem, že se máme modlit za vše co potřebujeme. Tak jsem začal. Modlil jsem se jak jsem uměl. A fungovalo to. Chodil jsem do kostela namátkově, ale chodil, začal jsem přemýšlet o věcech o kterých jsem nikdy nepřemýšlel. Nikdo mi tehdy neřekl co mám dělat, jak žít jako abstinent co mám vlastně dělat a když na to vzpomínám, tak z dnešního terapeutického hlediska jsem dělal všechno naprosto správně, zcela instinktivně, by řekli materialisté. Jenže já mám pocit, že jsem si vymodlil závan Ducha Svatého. Ten vane kam chce a dává komu chce.
Později jsem z družstva odešel, oženil se šel k plavbě, a abstinoval. Abstinoval jsem osm let, bez léčení. Po osmi letech jsem podlehl své pýše a znovu to zkusil. Ale to už je jiná historka. Prostě v tom roku 1975 jsem uvěřil. Byl jsem sice v dětství pokřtěný ale vychovaný zcela materialisticky. Komunisticky. Tady se stalo něco, co dodnes nevím jak se to stalo, ale stalo se. Nikdo mě k ničemu nepřesvědčoval. Místní byli k mé konverzi lehce blahosklonní a stejně se mi stalo podle mé víry. V roce 1975 jako později v roce 1984. Uzdravil jsem se. Od té doby mám rád ještě jeden příběh. Je to z listu sv.Apoštola Jakuba. Příběh o víře a skutcích. V tom příběhu se říká: „Ty věříš, v Boha? To je správné, ale tomu věří i démoni…Víra bez skutků je mrtvá víra. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích…”
Od té doby věřím, jsem katolík a vyhovuje mi to, prošel jsem terapii, psychoterapeutickými výcviky a stejně si dodnes myslím, že víra je víc než psychoterapie, psychologie i všechny ty východní systémy, které sice používám jako techniky, ale nakonec nakonec se ukazuje, že se mi vždy stane podle mé víry a podle mých skutků. Amen.