Opustil jsem léčebnu včera v 16 hodin čimickou branou s vědomím, že bych jí měl projít opět zase 11.8 až pomašíruji do blázince za prací. Cestou domu jsem si koupil iPad.
Opustil jsem léčebnu včera v 16 hodin čimickou branou s vědomím, že bych jí měl projít opět zase 11.8 až pomašíruji do blázince za prací. Cestou domu jsem si koupil iPad. Je léto, budu cestovat a nová hračka na cestu neuškodí. Jak stárnu mám právo na nějaké hračky. Aspoň si myslím. Pobavil mě prodavač, když mi udělal nabídku, že mi ho za 140 Kč nastaví. Nerozpakoval jsem se a udělal jsem mu obchodní nabídku, že ho za 700 Kč na hodinu budu učit konfigurovat několik linuxových či unixových distribucí. Případně Mac OS X. Chápu ho. Viděl kmeta, tedy za pár korun by mi tu hračku nastavil.
Dorazil jsem domu, trochu si pohrál a už mu ten přístroj funguje. Ještě si do něj opatřím sim kartu, abych nebyl na cestě odkázaný jen na Wifi, v Německu si také nějakou zakoupím, pokud mi operátor neudělá nějakou rozumnou nabídku. Uvidím, přejím se v klidu palačinek a s lehkou pochodovou výstrojí vyrazím do vsi abych zjistil, co a jak?
Má láska, která je někde mimo civilizaci, protože jak říkají místní znalci. Civilizace končí za karlínským viaduktem, mi psala z jakého důvodu si beru sebou mimo civilizaci tablet. Jsem ji musel vysvětlit, že za dlouhých večerů a deštivých dnů mohu klidně dopsat na tabletu „Týpka a Jolanu.” „Tak to jo” odepsala. Vyzkoušel jsem psaní na iPadu, zjistil jsem, že se na něm poznámky z cest, které píši od roku 2009, kdy jsem poprvé zkoušel na iPhonu psát blogy, se píší o mnoho lépe. Konečně mail a facebook na komunikaci s lidmi stačí. Byly doby, kdy jsem cestoval bez jakéhokoliv spojení, a bez spojení není velení, nikdo mi do ničeho nekecal ani na dálku.
Občas jsem se ze světa dovolal domu telefonem z budky, dal jsem najevo, že jsem živý a zdravý a také to šlo. Ale je pravdou, že co jsem zjistil, že jde psát v iPhonu v poznámkách blogy, neváhal jsem a činil tak. Když si potom, po čase ty zápisky pročítám, vidím ty místa a lidi, co jsem viděl a potkal. Což mi dělá dobře.
Pravdou je, že když jsem chodil bez všech těch pomůcek jako je mobil, tablet, neměl jsem naprosto jiné spojení něž občasný telefon, musel jsem se mnohem více spoléhat na sebe. A na druhé lidi. Potřeboval jsem jejich ochotu a soucit. Dnes už lidé v civilizovaných zemích nejsou tak ochotní a pohostinní, protože vědí, že si nikdo nemusí vyžebrávat jídlo na cestě. Dnes potřebuji hlavně aby mě v hospodě nechali dobít mobil. Nikoliv aby mi dali zadarmo jídlo. Změnili se podmínky a tedy se změnili priority.
Tenkrát jsem mnohem více jsem musel přemýšlet kam jdu, jak se vrátím domů. Bylo málo těch, kteří neměli problém sednout do auta a bez jakýchkoliv formalit pro mne zajet třeba do Itálie, jako to udělal můj kmotřenec Martin. Jinak ale, nebyl jsem až tolik opatrný, přeci jen v mládí se člověk víc spoléhá na svou zdatnost, ve stáří už na svůj um a zkušenost. Oboje ledacos vyváží, ale tu tělesnou zdatnost mládí jen částečně. Dříve mi kamarádi neříkali: „Kdyby něco, dej vědět, zajedu pro tebe.” Dnes už ano.
Svět se mění nenápadně, ale lidé zas až tolik ne. Jsou sice více schovaní, mají větší možnosti, ale pořád touží po lásce spravedlnosti, uznání a přijetí. Dost často tohle dávají najevo. Mnozí dokonce nepokrytě. Vidím tohle na svých klientech, jak touží po přijetí, lásce, soucitu, uznání. Dožadují se toho. Většinou zjistí, že tohle všeho se jim dostane přesně v té chvíli, kdy to, co vyžadují, také začnou sami poskytovat.
Kdo si stěžuje na druhé, že mu málo dávají, stěžuje si vlastně sám na sebe. Buď dává víc a tam, kde to nikdo nečeká a nepotřebuje, případně dává víc než na co momentálně má, což ho ničí, nebo dává málo, takže nikdo nemá potřebu se k němu chovat stejně. Naučí-li se dávat přiměřeně, pak zjistí, že má přesně tolik lásky, přijetí a soucitu, kolik ji sám poskytuje.
Dost lidí, ke své škodě se nechává ovlivňovat vykladači „pravd” které mají dokázat, že je hůř, než bylo, že už nikdy nebude lépe, budoucnost je škaredá, mnohem škaredější než minulost. A nikdy ti lidé nedokáží žít v přítomnosti. Buď se šťourají ve svých úspěších a chybách v minulosti, nebo žijí v očekávání zářné, či temné budoucnosti, co je horší nevím, ale nikdy si neužijí tu přítomnost. Buď kdysi byly holky povolnější a víc přítulnější, ale dnes, hanba mluvit, a nebo, „tohle ještě nic není, ale jednou, jednou to bude něco.”
Tak já v pondělí vyrazím. Jaké počasí bude nevím, tím se budu zabývat, až v ten okamžik, kdy nějaké počasí bude. A že bude, na to si může každý vzít jed. A kdybyste cestou potkali staršího pána s cestovním vozíkem, tak to jsem já.