Dorazil jsem domu včera večer, chvíli jsem tak koukal na iMac, kde jsem si stahoval film, abych posléze zjistil, že jestli na něco nemám náladu,tak na jakýkoliv film.
Dorazil jsem domu včera večer, chvíli jsem tak koukal na iMac, kde jsem si stahoval film, abych posléze zjistil, že jestli na něco nemám náladu,tak na jakýkoliv film. Byl jsem unavený a šel jsem raději spát. Zdánlivě jsem toho tak moc nedělal. Jen jsem odpoledne absolvoval „školení,” jak se svítí na divadle. Neb jsem já a Radka měli schůzku mistrem osvětlování Pavlem Kotlíkem, který už nám svítil a bezvadně, při představení „Fagot a Yesterday.” loni v Bohnickém divadle za divadle za plotem. Tam se toho s minimálním vybavením zhostil maximálně. Z toho důvodu jsme měl a mám zájem aby nám svítil i „Týpek a Jolana.” Po schůzce jsem vyrazil na skupinu a s dvěma ranními konzultacemi jsem toho pro včerejšek měl tak akorát.
Už cítím každý den, jak se blíží dovolená, že únava roste a roste. Tuhle únavu odstraní jen samota, pěší cestování a život pod širým nebem. Nechtěl bych tak žít celoročně. Sice byly doby, kdy jsem plánoval poníka, stan a malý vozík, ale to jsem ještě netušil, že si na sebe upletu „bič” jménem terapie závislých, skupiny se rozrostou do počtu v jakém jsou a začnu se bavit tím, že budu psát divadelní hry, navíc milostné, které dám přečíst několika lidem, co s nimi tvořím Týpka a oni mi napíši, jako mi napsal Kryštof: „Zase přemýšlím, jak líný člověk jako jsem já si na sebe zase uplete takový bič, jako je tohle.”
No Kryštofe, možná že jsem ještě línější a nikdy jsem nepochopil, jak líný člověk jako jsem já se pouští do věcí, které nikdy předtím nedělal.Protože má s tím jen starosti, vlastně neočekává ho žádný, nebo aspoň minimální vděk, nijaké výhody z toho neplynou a všichni očekávají, že k nim budu vlídný, laskavý, budu oceňovat jejich píli, um a přístup, plus zanícení pro věc. A z toho všeho možná budu mít asi tak dvacet vteřin slávy a dotazy podobné těm, které loni vznesla jedna pohledná slečna. „A bos jste abyste zaujal?”
Ani jsem se ji nesnažil vysvětlit, že jsem tu hru napsal, režíroval, učil se věci, které zcela nijak k životu nepotřebuji, peníze na nich nevydělám, dělal si vrásky s tím jak to všechno dopadne a herci byli v pohodě a měli na všechno dost času, tedy někteří a starosti se vším možným jiným, než s představením. V každé partě jsou lidé, co nemají starosti, věří, že to nějak dopadne, což mají pravdu, nějak to dopadne vždy. Jen nikdo neví jak? Pak ti, co to poctivě odřou. Dokonce i ten kus táhnou. A nakonec zjistí, že ta sláva, není zas až tak veliká. Ale ono opravdu většinou jim jde o ten proces, spolupráci, která je nutná.
Vrátím-li se k onomu poníku a vozíku, tak asi jak se zdá, až v příštím životě. Jenže na reinkarnaci nevěřím, tak jak se zdá, bude vozík a poník jeden z mých mála nesplněných snů. Ale zase jsem si splnil sen, že jsem dal dohromady divadelní sbor s kapelou, a i když nemohu veřejně zpívat, tak ta kapela’bude hrát muziku, kterou jsem vybral a kterou mám rád. Vyrovnává se to tímhle. A těžko by slečna pochopila, že bos nechodím proto, abych zaujal, ale jen proto, že mi chůze bosky dělá dobře, vlasy mám dlouhé, protože jsem už líný chodit k holiči. Tedy dlouhé vlasy a bosé nohy, oboji sice vzbuzuje pozornost, to nepopírám, ale ani jedno není pro vyvolávání pozornosti.
Vlastně objevil jsem ten zvláštní masochismus, který dělá člověku dobře, když se může trápit tím vším a ještě mnohým dalším nevyřčeným, nenapsaným, protože si uvědomuje, že je na světě jen jednou, a jen vydělávat peníze, které utratí za hovadiny, jež nijak k životu nepotřebuje, není ten nejlepší způsob života. Myslím pro mne. Rozhodně nehodlám někomu radit jaký má preferovat způsob života. Nějak si uvědomuji, že začít dělat divadlo po šedesátce má podobný průběh, jako když se člověk na sklonku života zamiluje.
Onehdy jsem slyšel příběh o dědovi jednoho klienta, do dámy, která na nějaký čas jeho lásku opětuje, pak si uvědomí, že asi přeci jen láska ke skoro devadesátiletému starci neoplývá zas až takovou budoucností, jak by si dáma přála. A onen stařec se s tím nehodlá smířit. Trpí a chce ji zpět. Irvin Yalome podobný příběh popsal v knize „Láska a její kat.” Ale v opačném gardu. Láska staré ženy k mladému muži.
Také si uvědomuji, že na divadlo už nemám celý život, maximálně pár let, ale zase na druhou stranu. S divadlem život je stejný jako život láskou v devadesáti. Může být někomu směšná, jenže v mých očích člověk, co je schopný se zamilovat bez ohledu na budoucnost, si dokáže užít dne. Carpe diem, praví latiníci. Nebo zenoví mistři, kteří podobně jako latiníci věděli a vědí, že pokud žije člověk v okamžiku přítomnosti, zažívá vlastně nesmrtelnost. Nezabývá se minulostí ani budoucností a v tom přítomném okamžiku neumírá, prostě žije. Tady a teď.
Ten stařec miluje, trápí se, chce tu ženu zpátky, nemyslí na budoucnost, žije tady a teď, stejně tak já s tím divadlem a psaním. V tu chvíli je tahle činnost tou nejdůležitější, co mám. A tak se ještě vrátím k jiné moudrosti „Nedělejte si starost o zítřek, zítřek má dost svých starostí!” Jak říká Kristus slovy evangelisty Matouše. Možná ten stařec ví, nebo aspoň tuší, že: „Láska je víc než pravda.” Láska k lidem, k divadlu, nebo k životu jen tak.