Díval jsem se dnes večer na western, co se jmenuje „Opravdová kuráž.” Neboli „True grift.” Remake, kdysi slavného stejnojmenného filmu s Johnem Waynem a Kim Darby.
Díval jsem se dnes večer na western, co se jmenuje „Opravdová kuráž.” Neboli „True grift.” Remake, kdysi slavného stejnojmenného filmu s Johnem Waynem a Kim Darby. Četl jsem na ten film, myslím onen remake pochvalné recenze, ovšem recenzenti zřejmě neznali onen film z roku 1969 aby teprve ocenili výkon herců a kameru plus režii, toho starého filmu. Podobně jako kdysi „Getaway” se Steve McQueenem, z roku 1972 a pozdeji podle něj remake z roku 1994, co se u nás promítal pod názvem „Útěk do Mexika.” Dnešní protagonisté by jak Johnu Waynemu, tak Steve McQueenevi mohli leda leštit boty a držet pušku a koně. Případně zaparkovat auto. Jo, vykrádají si náměty a vznikají ze silných i když „pohádkových” filmů paskvily, na které je ztráta času se podívat. Naštěstí oba zmíněné filmy mám na DVD v původním obsazení a režii.
Psaly mi dnes dvě dámy, jedna byla u mne na konzultaci dnes, druhá před dovolenou a obě mě pobavily, myslím v dobrém, že mě potěšily svým psaním. Jedna se divila, že to co píši na blogu o vztazích funguje, druhá zase že co četla v mé knize ze závislosti do nezávislosti platí beze zbytku. Ta před dovolenou, mě informovala, že její bývalý přítel ji z dvoudenního rande informoval bez vyžádání o tom co dělá, zřejmě aby si uvědomila jak se má skvěle a je šťastný. No nic nového, také jsem v tomto směru informován. I když občas nepřímo. Třeba přes moje dcery. Jo, láska, která není deklarovaná, není ta pravá s zřejmě říkají ti informátoři. Možná to má za význam, abychom si uvědomili, o co jsme přišli. Já bych si dovolil říct, že ona informovaná dáma přišla o nezralého muže a já o něco podobného.
Pro mnohé lidi je nejtěžší unést tu skutečnost, že mohou přestat chybět a a mohlo by se na ně v tichosti zapomenout.Takové příkoří na své osobě nemohou dopustit. Dávají najevo, že nás nechtějí a neopomenou k tomu přidat, že jsou šťastní. Jakoby se báli, že jim to štěstí nebudeme přát. Já jim ho přeji. Jenže ono se stane postupem času taková věc. Najednou si v klidu ty zprávy o štěstí vyslechneme, my opuštění a je nám jedno, jestli ten dotyčný/á jsou nebo nejsou šťastní. Hlavně už nebývají tak důležití, abychom si ty skvělé zprávy nevyslechli, nepokývali hlavou a věnovali se svým věcem.
Musím říct, že co jsem se dozvěděl, mě pobavilo, protože to přesně odpovídá tomu, co jsem předpokládal a počkám, jak celá ta záležitost dopadne. Ono stačí jen počkat, nic nepředjímat a sledovat výsledek. Bohužel mohu říci, že pokud jsem prorokoval u nezralých lidí, kteří nezměnili své chování, výsledek, vždy vyšel. Není na tom nic těžkého. Ti lidé jen opakují stejné chyby a dostávají stejné výstupy. Ani jim nic nikdo nemusí přát zlého, stačí se jen dívat na ono snažení. Nikdo nepřekročí vlastní stín a neuteče sám před sebou. Může změnit chování a může změnit přístup, pak má šanci.
Ta druhá, co za mnou byla, se mi líbila, jak se skutečně snaží změnit přístup, změnit chování, hledá možnosti. Rozplakala se při pohovoru, což se jí napřed vůbec nelíbilo, považovala to za svou obrovskou slabost, ale upozornil jsme ji, že pláč pro ni má možnost úlevy. Což mi napřed nevěřila, aby mi k večeru napsal, že šla domů a cestou ještě plakala chvíli a došlo skutečně k úlevě. Velmi často se člověk může měnit jen tehdy, když se nad sebou a svým životem skutečně rozpláče. Tohle byl pravděpodobně ten případ. Anamnéza, co mi líčila byla skutečně děsivá, ani ne tak v co se týče její osoby, ale rodiny.
Tam neplakat snad ani nejde a ona roky ten pláč držela. Aby splnila přání rodičů a nebyla ta „slabá a neschopná.” Přitom, když jsem poslouchal její osudy, říkal jsem si, že ona je z celé rodiny vlastně tou nejodolnější a přitom nejvíc označovaná těmi „chytřejšími a silnějšími ” za hloupou a neschopnou. A ona si vždy dokázala zařídit život, dokázala si najít partnera, nebýt sama, poradit si se svou nemocí, která není vůbec jednoduchá. Někdy skutečně negativní mínění rodičů směrem ke svým dětem o jejich schopnostech dokáže lidi ovlivnit takovým způsobem, že od dětství až do současnosti se s tím nevyrovnají a žijí ve stínu rodinných předpovědí.
Pak opakují stále stejné chyby, stále stejné scénáře a nedají se většinou nikým mimo terapeuta, pokud na nějakého narazí a podstoupí terapii, přesvědčit, že ten scénář je skrz naskrz vadný, že nežijí svůj život, ale scénář svých rodičů, případně anti-scénář a by jim a nejen jim dokázali, že se rodiče mýlí, a že mají na to, co jim rodiče ve scénáři předepsali. Místo toho aby žili svůj život. Takhle žije několik mých ex-partnerek. Pořád dokazují svým rodičům, že jsou lepší, než jim rodiče říkají a pořád mají stejné výsledky. Debakly vztahové a debakly partnerské.Ano, musejí s tím žít ony, takže já si potom mohu s klidem psát své blogy a nemusím ani kvůli tomu studovat ty tlusté knihy. Stačí si vybavit ty příběhy a je hned jasně vidět, co se tam odehrává, co se odehrávat bude a jaký ten vztah vezme směr a jaký bude výsledek. Sebelepší předsevzetí tohle nikdy nezmění.
Ony, když jim nastíním jejich budoucnost, mě nemají rády, pokud se ona budoucnost naplní a stane se z ní přítomnost a minulost mají mě rády ještě méně. Myslí si, že jim jejich výsledky přeji. Nepřeji, jen se prostě nemohou vyhnout tomu výsledku, který je v podstatě daný tím chováním a jednáním, co stále a stále opakují a ono jim nese stále a stále stejné výsledky. Stejně jako já, když stále a stále se pokouším tyhle typy zachránit, dosahuji stále stejných výsledků. Rozchodu. Dřív nebo později jsem shledám nevěrohodným málo milujícím, protože kdybych se víc snažil víc dával, ony by mě víc milovaly a dávaly by hodně. Je až dojemné, jak se tyhle věty při každém rozchodu opakují.
Takže už jsem se za dva měsíce úspěšně vyhnul několika ženám, které potřebovaly zachránit, spočinout na mých širokých ramenou a užívám si klidu. Změním chování a nedám se zlákat do jakéhokoliv zachraňování. Jak říkala Pavla, než šla na mateřskou. „Pane Jílku, obdivovatelky a pečovatelky, ty budete vždy a znovu zachraňovat. Ony rády spočinou ve vašem náručí, protože potom mají viníka, když se záchrana nepovede. Ona se nepovede, protože ony nic změnit nechtějí. Chtějí být jen zachráněny.” Jo jo, má svatou pravdu. No jo, i terapeuti mají svá slepá místa a občas s nimi cloumá ješitnost. 🙂 Ale zase je nutno říci, občas byly všechny ty zachraňované dost milé a sladké. Ach jo.