Dotočeno, mám to za sebou, teď jen doufat, že všechno projde schvalovačkou a už se jen podíváme na výsledek. První schůzka byla v roce 2008 v červnu, a 29.11 hotovo. Tedy co mě se týče.
Dotočeno, mám to za sebou, teď jen doufat, že všechno projde schvalovačkou a už se jen podíváme na výsledek. První schůzka byla v roce 2008 v červnu, a 29.11 hotovo. Tedy co mě se týče. Ještě se ty dva díly musí nastříhat. Dnes jsme točili poslední díl. V podstatě tak trochu se dotýkal mého osobního příběhu. Při točení individuálního hovoru mi několikrát šel mráz po zdádech, když herec, který hrál roli alkoholika, co po osmileté abstinenci znovu padl do maléru a sedí jako kdysi já s terapeutem a hovoří s ním o svém dětství, životě, malérech, úspěších a neúspěších.
Terapie je pro lidi, kteří jsou ji ochotni absolvovat. Je pro ty, co jsou momentálně slabí, zranění, vyřízení. Nic se od nich nechce, než aby jen dorazili na místo určení. Není to proces vedení slepého koně, ale proces svobodného rozhodnutí jít pomalu a podle svých stávajících možností směrem a po cestě, která vede ke svobodě. Proces, kdy připustíme, že ne všechno je v našich silách, že jsou lidé, kteří nám mohou a umějí ukázat smer a východ, jsou ochotní, pokud máme zájem jít s námi kus po cestě, ale ruksak neseme a kroky děláme sami.
Strach z terapie mají ti, kteří nikdy nebyli svobodní v rozhodnutí překonat svůj strach a vydat se do neznáma. , Nikdy se neodvážili vyjít na světlo. Žijí v podzemí, nikdy neviděli svítit slunce a to přítmí považují za důvěrně známé a bezpečné, proto jej nikdy neopustí aby se podívali, co je za obzorem. Nikdy nevyrazí na cestu a jen mají hesla. A hlavně výmluvy a nikdy nepřekonají svůj přízemní strach z osobní odpovědnosti. Nevědí, že je nikdo nebude hledat, protože každý je schopen dojít tam, kde by mu mohli prospět. Každý. Pokud není psychotický, ale to je jiná kapitola.
Dotočil jsem scénu a pak jsme se vydali ještě točit exteriéry. Dali na mě a jeli jsme na Barrandov, tady něco málo natočili, rozloučili jsme se a hotovo. Vystoupal jsem schody do pátého patra, odemkl dveře a spokojeně jsem zalehl a spal do osmi do večera. Večer jsem ještě zavolal Ivaně, která dnes měla velkou starost, protože ji syna někde přepadli skini. Hezky ho dokopali, ale prý to není tak dramatické jak zpočátku to vypadalo. Byl jsem zvědavý jak dopadlo vyšetření. Prý ke vší smůle ještě dobře. Někdy se dějí věci.
Byl jsem dvakrát přepaden a zmlácen. Nikdy tedy kvůli politickým názorům. Ale kvůli dívce. Pokaždé to skončilo v nemocnici. V obou případech jsem dostal do hlavy zezadu a otřes mozku a plus vyražený zub a jednou nalomené žebro. Nic moc. Kopance do hlavy bolí. Pokaždé jsem zjistil kdo to byl a vždy jsem se vydal na stezku pomsty. Nerad zůstávám někomu něco dlužný. I v této oblasti. Ono Kristovo „udeří-li tě kdo v pravou, nastav mu i levou” nějak neumím. V jednom případě jsem čekal několik let. Dočkal jsem se.
Vím, že tenhle postoj zvlášť v české společnosti není nijak obdivován a preferován, ale myslím si, že právě, že není, tím se množí taková míra agresivity. Agresoři předpokládají, že se jim nic nestane. Což je vede k přesvědčení, že si mohou dovolit vše. Ono je to vidět i na jiných oblastech. Tam kde nehrozí sankce, se vždy a všude rozmáhá násilí, bezohlednost, neúcta k druhému člověku či ochota respektovat jeho životní prostor neúměrnou měrou.
Rok pomalu končí, přemýšlím jaký byl? Dá se říci, že až na ono vybočení ohledně zdravotních potíží, celkem úspěšný. Dokončil jsem několik televizních projektů, udělal pouť do Padovy, jak jsem slíbil, narodil se vnuk. Pouze Markétin stav se nijak extra nelepší, v což jsme oba doufali. Její stav je k těm všem úspěchům takový černý bod. Ale víra hory přenáší a naděje vždy trvá.
Začíná advent, mám hotovo, to co jsem si předsevzal a mohu se věnovat sobě, modlitbě, studiu, zdravotnímu stavu. Nemládnu, takže zdravotní stav asi moc nezlepším, ale mohu se pokusit udržet stávající stav a zpomalit ono chátrání. Chátrání má výhodu, že připomíná člověku jeho limity a udržuje ho na zemi. Petr Janda kdysi zpíval v jedné písničce: Kolik mám ještě dní, než přijde poslední, jak dlouho budu zpívat a hrát? Posečkej lásko má okamžik, vždyť svět je veliký otazník. Mám tu písničku moc rád. Znám ji desetiletí a čas od času si ji pouštím a zpívám nahlas. Nějak vím, že není důležité kolik let, ale jak ty léta člověk prožije.
Dnes když jsme točili onen teraputický rozhovor, mě jako v každém díle Ivana nutila abych se držel scénáře a říkal takové ty vznosné věty, které sem napsal do svých knih. Napsat mi je jde snadněji, než říci. Trochu jsem se tomu vyhýbal, aby to neznělo moc pateticky a ušlechtile. Nejsem si jistý, že je umím vyslovit přesvědčivě. Jo a nevypadat přitom jako blbec. Neměli to se mnou asi ona i Alan lehké. Alan Lederer je Boží člověk. Má dar takového nekonfliktního vedení. To je asi ten důvod, proč se mi s ním dobře dělá. Jak „Rodina a já” stejně jako Závislost. On sice říká, že by neuměl celoverní film, ale to co jsme natočili si myslím dalo klidně jako celovečerní film natočit.
Sice by to chtělo trochu jinak vystavět scénář,ale jsem přesvědčený, že by to Alan se svým přístupem a viděním světa zvládl a byl by z to skutečně dobrý film. Fakt je, že mi Ivana zcela přesvědčivě vysvětlila, jaké obtíže by to byly a je fakt, že si myslím, že obtíže jsou na to aby se zvládaly. Sem se nějak namlsal. Před třemi lety jsem měl napsáno několik blogů, dnes mám i s nelegálním vydáním Chodce, na seznamu šest knih, sedmidílný televizní seriál plus asi deset dílů „Rodiny a já.” Kupodivu nemám ani pocit nějakého zvláštního vypětí. Šlo to během těch tří let tak nějak samo sebou. Asi jako když jdu do světa. Prostě se jde, kouká se pod nohy a kolem sebe, a z ničeho nic, jak čas plyne a pomalu jdu, tak sem tam. Umyji se v kašně, jako letos v Padově a jede se domů. I když je fakt, že jsme ještě z Martinem aspoň toho sv. Antonína navštívili a do Benátek se podívali. To byl takový návdavek. Ty Benátky. Sv. Antonín byl plánovaný.
Stejně tak probíhalo ono natáčení těch sedmi dílů. Roztáhnuté od března do listopadu, přišel jsem, natočil co měl, šel domů, žádné dramatické křeče, občas jsem Alanem poštťuchoval Ivanu, která nás vždy držela u scénáře a moc nám nedovolovala abychom se rozlétli. Bylo to dobře, protože jak se znám, nakonec by z toho zase vyšlo zcela něco jiného. Stejně jako u mých blogů. Začnu o jednom a nakonec skončím u slečen. Což slečny není špatné životní téma. I když jsem děda…. Být dědou mi opravdu nebrání v tom abych slečny opomíjel, nejen slečny, ale i jiné krásné ženy. Navíc, chutnají mi pořád. Takže dokud chutnají, je život o něco s nimi příjemnější. 🙂