Spoluzávislí a nešťastní

Prší a jezdí tramvaje z Barrandova a na Barrandov. Dvě příjemné zprávy. V sobotu mne navštívil Martin, probrali jsme možnost arteterapie, skupinu, co by se mohla zabývat problémy spoluzávislých.

Prší a jezdí tramvaje z Barrandova a na Barrandov. Dvě příjemné zprávy. V sobotu mne navštívil Martin, probrali jsme možnost arteterapie, skupinu, co by se mohla zabývat problémy spoluzávislých.

Spoluzávislí jsou lidé, jež jsou příbuzní těch závislých, partneři, někdy i kolegové nebo sousedi. Většinou nepijí, nefetují, nehrají hazard s těmi závislými, ale mají s nimi potíže. Jsou manipulováni, trestáni, občas bitím, okrádání, nadělají neřešitelné dluhy. Navíc, okolí je tlačí do pomoci těm závislým, a to i v případě, že ti spoluzávislí jsou sami na dně.

Napsal jsem o těch lidech napřed jednu knihu, pak natočil televizní seriál, dlouho jsem takovou skupinu vedl, dnes se zabývám individuálním poradenstvím v této oblasti a cítím, že ta skupina chybí. Skončila před několika lety z důvodu, že městský úřad už ji dál nechtěl platit a lidé, co do ni chodili, byli zvyklí, že je zadarmo a nechtěli ji také platit.

Chápal jsem je. Jenže nakonec většinou zjistí, že přeci jen má smysl chodit někam, kde pochopí své důvody, strachy z budoucnosti, dostane se jim i rady a nakonec zjistí, že nebýt sami na ten problém je úlevné. Většina z nich řekne: „Z jakého důvodu já mám někam chodit, copak jsem nějaký blázen?” Ne blázni nejsou, jen spoluzávislí.

Což znamená, že i když nepijí, nefetují, tak se chovají nevýhodně vůči sobě, vůči svým dětem, vůči svým kolegům a podřízeným atd. A vlastně jim nedojde, že komunikace se závislými má své úskalí, život s nimi vyžaduje jiné postoje. Většinou přijdou a chtějí radu. Takovou, která je zbaví toho trápení, které nesou dlouhá léta na svých bedrech.

Občas si přijdou pro radu a dozví se, že musí udělat napřed něco ze sebou. Ze sebou, aby byli schopni čelit situacím, které nejsou vůbec jednoduché a rozhodně ne lehko řešitelné. Jenže oni chtějí dělat něco s těmi závislými. O co se sice pokoušejí léta, ale nevede se jim.

Zázračné metody fungují jen v příručkách na štěstí. Jenže štěstí jak praví V.E. Frankl, se neděje, štěstí se musí udělat. Takže hodlám tohle opět provozovat skupinově, nejen individuálně. V rámci toho podniku tedy budu učit i čelení těžkým manipulacím závislých, kteří tuto disciplínu ovládají zcela bezchybně, stejně tak budu učit jak nemanipulovat, spoluzávislé, kteří disciplínu manipulace ovládají také bezchybně. Uvidím, jaký bude zájem. Ale bude toho víc, co se chystám v této oblasti na volné noze dělat.

Mám s tím vším víc než dvacetiletou terapeutickou zkušenost. Už dávno nechodím a nevysvětluji, že je zcela lhostejné jestli je někdo hodně závislý, nebo málo závislý. Spíš se zabývám celou tou situací, která je většinou tristní pro všechny, nikdo se v ní necítí dobře a zkouším s těmi lidmi hledat možnosti, jak si ulevit, polepšit a mít se pokud možno lépe než dosud.

Bavím se s těmi lidmi o tom, jaké jsou jejich skutečné povinnosti vůči svým pijícím, fetujícím, nebo hrajícím příbuzným. Či známým, případně kolegům. Občas to není jednoduché, tedy ono to není jednoduché vůbec, ale je rozdíl probírat s manželkou, jak se chovat vůči svému abstinujícímu manželovi, pokud si nechce rozbít manželství díky svým nárokům na jeho povinnosti, které musí teď plnit a nahradit vše, co za dvacet let chlastu zanedbal, což občas manželky, či rodiče od svých partnerů, případně dětí očekávají. Než poslouchat matku, jak ji dcera okrádá, nadává do kurev a sviní, či jak manželku po nocích tluče intelektuál, co má zrovna nakoupíno. S tím vším jsem se setkal.

A ti partneři na tento požadavek nahrazování přistoupí v bláhové naději, že tím vykoupí svoji mizernou minulost. Ani jedna strana neví, co vlastně od toho druhého lze očekávat, co je přiměřené, buď mají jako správní závislí a spoluzávislí, na sebe i druhé, nadsazené nároky, nebo žádné nároky. Obojí je chyba. Život závislých a spoluzávislých se odehrává v extrémech. A z těch extrému je třeba vystoupit, posunout se k realistickým možnostem a po kouscích je plnit. Nebo se postupně odpoutat od svého údělu trpět a odejít, co nejdál. Protože někdy, zdůrazňuji: Někdy, kdo uteče, vyhraje.

Takže tímhle se opět chystám v mnohem větší míře než dosud, opět zabývat. Dám si čas, nemám potřebu nikam spěchat, vím, že dobrá skupina se buduje dlouho, aspoň jeden rok. Ať závislých, nebo spoluzávislých. Pochopitelně bez jakékoliv účasti státu, nebo EU. Terapie spoluzávislosti, jako každá jiná terapie, je jen pro ty, co jsou ochotni ji absolvovat, investovat do ní čas a trochu peněz. Nikoliv pro ty, co ji potřebují. Protože i když ji potřebují a nejsou ochotni nic investovat, nepřijdou, neudělají nic, jen si stěžují na osud. Jo, jo.