Společnost divících se

Myslím, že zůstat občas doma celý den, nikam nevystrčit ani nos, je docela zábavné. Nemusím být stále aktivní, stále o něco usilující a věčně něčeho dosahující.

Myslím, že zůstat občas doma celý den, nikam nevystrčit ani nos, je docela zábavné. Nemusím být stále aktivní, stále o něco usilující a věčně něčeho dosahující. Sice včera u mne byla malá zkouška, přišel Jirka Nývlt, coby nová akvizice divadelního souboru, zkoušel místo Rudy, který nás opustil, musí se starat o matku a má novou práci, jako fotograf. Škoda, dobrý parťák a nadějný herec. Ale ochotnické divadlo ho zřejmě neuživí a od starostí nepomůže.

Takže jsem nos nevystrčil a mimo umění jsem se věnoval fotbalu, četbě Tajuplného ostrova a sledování filmu Kmotr. Kombinace podobná bramboračce. Ale bramboračka je dobrá polívka a vždy, když se někdo hanlivě vyjádří, že někdo z něčeho dělá bramboračku, říkám si, že asi pořádnou neochutnal. Nakonec, co je dobrého je určeno jen tím, co chutná a co se líbí.

Čtu si tak články o nevychovaných dětech, co šikanují ve škole učitele. Chápu postoje diskutujících, ale bohužel má zkušenost mi velí být opatrný. Všechny ty správné rodičovské postoje a rady, končí u vlastních dětí. Nakonec, měl jsem možnost potkat stovky rodičů, kteří přišli hledat radu a pomoc ohledně svých vlastních fetujících, hrajících a alkohol pijících nezletilých dětí. Za roky práce jsem těch nezletilých poznal dost a dost.

Rodiče hledali a hledají svoje chyby, starali se, co mají udělat, co udělali, ale vždy viděli ve svém pohledu své děti, zcela jinak. Málokdy v plné realitě. Okradeni, obelhávání, občas i zbití, měli pocit, že jejich děti, na tom ještě nejsou tak hrozně jako jiné děti. To je jedna věc. Druhá, že stále měli málo požadavků na své děti. Ano, dnešní svět zbožňuje děti. Vše pro jejich dobro. Obecný strach, abych je nepřetížili.

Pak se ti přešlechtěné, opečovávané děti ocitnou ve světě, který má mraky požadavků na jejich dospělé děti. A světe div se, ty děti najednou, po čase útrap zjistí jednu věc. Rodiče je měli více trénovat, více zatěžovat, protože tím že jim nedali možnost něco samostatně zvládnout, nedali jim možnost ochutnat tvrdosti života, je vlastně nejvíc poškodili. Oni sami se ujistí, že mají-li zájem, mají i možnost a schopnost zvládnout takové zátěže života, o jakých se jim ani nesnilo. Včetně těch abstinujících feťáků, alkoholiků a hráčů.

Dětství každému skončí a život se ho zeptá, co mu dá, co od každého jednoho chce, aby se ten život dal žít. Je zcela normální, že většina lidí, na otázku: „Co život od tebe chce? Co svému životu nabídneš?” Neumí odpovědět. Oni jsou zvyklí čekat, co dostanou. Ne co dají sobě samým, aby se jim dobře vedlo na zemi. A vždy udivě hledí, když se jich zeptám: „Co nabídneš svému zaměstnavateli, co nabídneš svým rodičům, co nabídneš své terapii?” Atd. Zní: „Co to je za blbou otázku? Přeci práce mi musí něco dát, rodiče mají povinnost, terapie mi musí něco poskytnout.” A nakonec se ta „blbá” otázka ukáže jako stěžejní.

Naprosto nechápou, že napřed něco musí člověk udělat, aby mohl vytěžit ze své práce ten, kdo něco chce. Rodiče tohle vědí a přesto doufají, že to nějak dopadne. Občas mám pocit, že tahle společnost je společnost doufajících ve smyslu. Nějak to dopadne. Ano mají pravdu, nějak to dopadne, ale otázkou je, jestli tak, jak oni doufají. Jak se mi ukazuje, (ukazovat se, jevit se, je můj oblíbený termín) tak málokdy tak, jak chtějí aby to dopadlo. Pak se diví. Jsme také společnost divících se. Divíme se, že to takhle dopadlo. Nemusím být génius, abych většinou věděl, že určitý druh chování má vždy jistý výsledek.

Nepodporovat učitele svých dětí, znamená nepodporovat své děti. Jednoduchá rovnice. Nepodporovat kázeň svých dětí, znamená působit jim potíže do budoucna. Z neukázněných dětí, nevyrostou osobnosti, ale frackové. Nic víc. A pokud se ti frackové srovnají, tak jen díky tlaku okolního světa, kde není místo pro zbytečný sentiment a benevolenci. Tlaku života, který na nich něco chce. A nedá dřív, než dostane. Jo jo.