Rozdíl mezi mužem a jinochem, jak kdysi dávno jsem četl u Platona je v tom, že muž louži obejde a jinoch do ní vstoupí a projde ji.
Rozdíl mezi mužem a jinochem, jak kdysi dávno jsem četl u Platona je v tom, že muž louži obejde a jinoch do ní vstoupí a projde ji. Šli jsme dnes s kolegyní k jejímu autu, občas s ní jedu z blázince do Kobylis, v cestě byla pěkná louže, neodolal jsem a bosýma nohama do ni vstoupil a prošel . Zřejmě jsem se stal na chvíli jinochem.
Kolegyně mi pravila, že mi tu schopnost takhle se chovat závidí. Navrhl jsem ji, aby si také zula boty a louží se prošla, bude mít aspoň umyté nohy. Bohužel si boty nezula, pravila, že bychom vypadali, jako když jdeme z postele, nikoli z práce. Jo, někteří lidé asi chodí bosi jen když jdou z postele do koupelny.
Ale procházka louží mě tu cestu z práce zpříjemnila. Předtím silně lilo, takže voda byla čerstvá, louže hluboká, vody nad kotníky. Ráno, když jsem přišel na stanici tramvaje si mě jedna slečna s nelíčeným údivem prohlédla, dokonce byla tak udivená, že mě pustila do tramvaje před sebou. Ani se nehnala, aby staříka předběhla. Ráno také lilo pěkně, takže jsem do blázince dorazil s docela čistýma nohama. Navíc déšť opršel všechnu nečistotu. Jo, co všechno člověk s bosýma nohama nezjistí.
Psala mi Ivana, že jsem mystifikátor, když malým dětem vykládám, že jsem chudý a nemám na boty a dáma, co se podepisuje „ja.nonieta” mě obvinila z manipulace malých dětí. Já obdivovatel dnešní doby, vykládám takové věci, dětem, že jsem chudý a nemám na boty. jestli to nebyla manipulace s dětskou duší, když dnes nechodí bosi ani bezdomovci.
Ivana se evidentně bavila, ja.nonieta si potřebovala ulevit nad mou naivitou, když si myslím, že žiji v poměrně dobré době. No myslím. Hlad nemám, neprší na mě, na svůj věk se mi vede v různých směrech poměrně dobře, mohlo by být i hůř, pokud není, tak nevidím důvod ke stížnostem. Pochopitelně vím, že jsou lidé, co se jim nevede nějak extra, ale většinou vidím, že víc tím trpí jejich okolí, než oni sami.
Moje babičky za totáče měly pár korun důchodu, bylo to jak se říkalo, tak akorát z ruky do huby, ale nepamatuji se, že by byly nějak smutné. Smutné byly, jen když jim umíraly děti. Obě se toho dožily. To umírání svých dospělých dětí. Zřejmě jsem po svých předcích zdědil schopnost se moc netrápit, užít života, takového jaký je, nekňučet víc než je nutné a slušné, když člověk nemá zlomený vaz a nebo mu nehoří střecha nad hlavou, či neumírá hlady.
Žiji v době jaké žiji, vybrat jsem si nemohl, stejně jako jsem si nemohl vybrat místo k narození, mladý už nejsem, tak si chci ten život užít bez zbytečného nářku. Hledat všude a za každou cenu chyby nepovažuji za optimální přístup k životu. Pokud někdo ano, s Pánem Bohem, nechť tak činí. Můj způsob to není. Nejsem odpovědný za činy druhých lidí, ani za jejich štěstí, ale jen a jen za svoje. K volbám chodím, daně platím a pokud jsou mezi námi zloději, je to smutné, ale není to důvod tomu abych stále kabonil tvář a bědoval nad bídou světa.
Starší lidé v mém mládí říkali takovou hezkou větu. „Být chudý a ještě k tomu smutný, to Pán Bůh nežádá.” Nejsem miliardář ani milionář, v potu tváře si vydělávám na chléb svůj vezdejší, až umřu, zřejmě mě nepochovají do mramorové, pozlacené hrobky, nic si sebou na onen svět nevezmu. A dokud jsem naživu, tak si chci užít té doby, co jsem zde. bez ohledu na to jestli ji někdo vidí jako zcela mizernou. Nakonec ti co svět tak vidí, viděli by ho podobně jako ona ja.nonieta mizerný ve všech směrech bez ohledu na to jestli se jim vede dobře.
Vlastně takovým lidem se nevede nikdy dobře. Oni ani zlato nepovažují za dost zlaté. Život mě naučil, že trable člověk nemusí nijak extra hledat, ty se spolehlivě čas od času dostaví samy. Trable se musí naučit snášet, vydržet a počkat až přejdou a mezitím, než přejdou si pokusit trochu ulevit. Třeba tím, že se projde louží. Odcházel jsem z blázince docela unavený a ona louže mi zlepšila náladu. Stejně jako salát a bůček v italském bufetu.
Ráno přijde klient, vlastně přijede. Dokonce mu stojí za to aby se mnou mluvil, cestovat z Olomouce do Prahy. Tomu se říká motivovaný člověk. Tedy, pokud dorazí. Minule dorazil. Odpoledne se projdu do vsi, zkusím jak daleko bosý a v jakém stavu dojdu. Už jsem ušel asi čtyři kilometry najednou, bez nějakých potíží. Tak doufám, že těch šest na Anděl dojdu také. Tam nasednu na rychlé metro a pojedu do knihovny. Abych moc nepřeháněl.
Koupil jsem si dvě knihy o chození na boso, jednu jsem přečetl, druhou si teprve musím vyzvednout. Tu co jsem přečetl „Ne-li bosky, z nohou trosky” se mi líbila. Tak jsem zvědavý na druhou: „Naboso – 50 důvodů proč zout boty” mě teprve čeká. Dokonce už byla těžko k sehnání.
Ale pátral jsem pilně a neomylně a našel a objednal. Příští týden si ji půjdu vyzvednout. Usoudil jsem, že mám místo odběru při cestě a je lepší zajít tam, než se otravovat na poštu, kam bych stejně musel, i když bych byl doma. Nakonec bych našel lístek ve schránce, že jsem doma nebyl. Jo zazvonil zvonec a jdu spát. Noc už není mladá. Jo jo.