Slečny, paluba a Linux

Byla to kdysi krásná, čistá distribuce. Ovšem, byla a už není. Mám na

Byla to kdysi krásná, čistá distribuce. Ovšem, byla a už není. Mám na
mysli linuxovou distribuci „Mageia.” Jo jo, časy se mění a
linuxová distra s nimi.

Ale nebudu plakat, vyzkouším ji, zkusím ji nastavit, pokud možno, co
nejjednodušeji, neb nějaká složitá grafická prostředí Gnome 4, není nic pro
mne. Na rozdíl od slečen, které mám rád chytré, krásné, lehce rozmarné. Tak
linuxové distro má být jednoduché a výkonné. Bez zbytečných aplikací, které
jsou dobré leda pro uživatele Windows 10. Každý, kdo má Wokna, má jen, co si
zaslouží. Místo Gnome, použiji Mate.

Slečna, když je krásná a voňavá, může mít rozmary. S tím se počítá.
Pouze jich nesmí mít nadmíru. Pokud jich má nadmíru, je lepší se věnovat
Linuxu, nebo chodit na dlouhé procházky. Zažil jsem pár nadmíru rozmarných
slečen, ale stačil jsem dát vždy plný zadní chod. Jak se říkávalo u plavby:
„Dej tam plnou.” Což se většinou dělalo v okamžiku nějaké
blížící se katastrofy.

Lodníci běhali tryskem po palubě, házeli kotvy, když bylo třeba, dávali
buml, neboli odrazník, případně se drželi nástavby a rozhodně se nesázeli,
kdo to přežije. Jak se zpívá v té písničce: vlny kocábkou házely,
a každej dostal strach, my lodníci se sázeli, kdo přežije
ten krach. Na sázky nebyl čas. Když nám začali drkotat
nohy a třást se ruce, bylo jasný, že je to za námi. Adrenalin
přestal fungovat.

V kormidelně jsme si pak časem vyprávěli bohatýrské historky, jak jsme
vše elegantně zmákli, ale občas byla v člověku malá dušička. Ono Labe má
také něco do sebe. Nebo jezera kolem Berlína, případně, když první po Bohu
to neodhadl a řítil se špičkou přímo do vrat komory, někde na kanálu. Pak to
lodník musel zachránit. Hodit lano na pultr, uvázat, pofírovat, aby lano
neutrhl a zastavil. Jo, když praskaly lana v kormidelně, trhaly se kotvy,
lámaly šreky, při těch historkách líčených na komandu, tak to šlo. Ale ve
skutečnosti to zas až takový humor nebyl.

Taková situace se vyrovnala svou obtížností a nervovým vypětím, jako
když mě před tančírnou odmítala slečna, která nechtěla jít na loď. To byly
smutné historky. Touha sílila, napětí vzrůstalo. „Pude, nebo
nepude?” To je oč běželo.

Slečna pravila, se zděšeným výrazem v očích: „Kam že půjdeme? Na
loď? Si magor? Jsem slušné děvče.” Nebylo mnoho takových, ale byly.
Nevím z čeho byly tak vyděšené. Nic zlého jsem jim rozhodně udělat nechtěl.
Navíc každé, když se odhodlala přejít lanštek, jsem dal aspoň najíst. Jo,
to jsme se potom museli aspoň poprat s místními, abychom zachránili čest
parníku. Aspoň rvačka, když ne láska. Jo, slušná děvčata, to byla opravdu
někdy potíž. Jsem celoživotně na slušná děvčata.

Jak je vidět, jsem na těžké životní situace vybavený a připravený. Dá se
říci, že je snáším. Jak na Linux, tak co se slečen týče. Byly časy, že i na
tu palubu. I když po ní už léta nechodím. Ono nakonec, když se člověk ráno
musí starat, aby vytáhl kotvu, protože třeba nefungoval motorek u vrátku na
člunu, tak ho bolavá duše dlouho netrápila. Láska pominula, zklamání se
vstřebalo a na další štaci se situace zlepšila. Myslím, že tam někde v těch
mladých letech jsem pochopil plně dosah a význam mé oblíbené věty:
„Ženy přicházejí, ženy odcházejí.” Linux, paluba, tančírna
zůstávají.

To samé vzrušení prožívám dnes, místo u kotvy, či slečny, občas u Linuxu.
Ne všechno jde hned. I když dnes se mnohé zlepšilo natolik, že samotná
instalace okamžitě umožní práci na systému. Například napsání blogu. Ale
občas je to napínavé. Jasně to vypadá, že by to chodit, připojovat mělo. Ale
nechodí a nepřipojuje. Což je matoucí. Jedna aplikace najde CD, připojí,
druhá, pochopitelně ta oblíbenější, na kterou jsem zvyklý, ne a ne. Pak
hledám, pátrám, na životní trable zapomínám, než najdu a připojím.

Co z toho plyne? Že paluba, slečny před tančírnou a linuxová distribuce,
nejsou místa a objekty jednoduché k životu a řešení. Jednoduché to není, ale
skoro vždy krásné. Jo jo.

Trajda copatá