Bylo to skutečně hezké odpoledne. Pořádali jsme uvítání mé nové knihy: „Paralelní manželství,” lidí přišlo asi tolik kolik jsem čekal.
Bylo to skutečně hezké odpoledne. Pořádali jsme uvítání mé nové knihy: „Paralelní manželství,” lidí přišlo asi tolik kolik jsem čekal. Jenže to všechno bledlo při promítání pilotního pořadu, který jsem natočil ve spolupráci s ČT „Vyvolávač emocí.” Lidé se smáli, občas v napětí, co bude následovat, mlčeli. Po promítání jsem se pokusil udělat mírný průzkum veřejného mínění. Do debaty se zapojilo docela dost účastníků, nejen mých známých, ale i neznámých. Shodli se v podstatě na jednom. Celý pořad vypadal nadmíru autenticky.
Jestli mi o něco v tom pořadu jde, tak především o to, aby vše autenticky vypadalo. Aby lidé měli pocit, že herci, co hrají svoje role, nejsou herci, ale klienti se svými starostmi, radostmi a potížemi. Vzpomínám rád na natáčení toho pořadu, protože jsme se skutečně s herci domluvili na rámcových rolích a oni, si pohráli s těmi postavami a vložili do nich mnohé ze sebe. Paní Müllerová a Ivana Sovišová poslouchali pozorně „Vox populi” a nakonec jsme se shodli, že by bylo škoda, nepokračovat. Takže z toho ohlasu jsem měl radost a měl jsem radost z toho, že mi vyhověla Nikola, krásně knihu uvedla, a přivítala hosty.
Přišly mé dvě dcery, Katka a Babeta, několik kamarádů. Mezi nimi Radim, a byl tam i můj tříletý kmotřenec Tomáš. Trochu jsem se bál toho jak vše dopadne, ale z těch uvítání všech mých knih, tohle mělo asi nejbáječnější atmosféru. Po těch smutných okamžicích tohoto týdne, jako bylo loučení se staniční, byl vyvažující tenhle. Byl radostný. V takových chvílích si člověk říká. „Sladké je žít.”
Těšil mě pohled na na knihy, které jsem vydal. Martin je seřadil vedle sebe a dokonce se i dost prodalo nejen těch nových, ale těch starších. Lidé mohli porovnat obálky, které mistr Botka během času dělal, a bylo zajímavé sledovat preference. Ptal jsem se jednotlivých lidí, která se jim nejvíc líbí a hodně se názory lišily. Všechny našly své příznivce.
Navíc ke všemu jsem ráno při vystupování v Metru zažil zajímavou situaci. Než se dveře otevřely, otočil jsem se a za mno stála krásná paní, kolem pět a třiceti a smála se na mě a zdravila mě. Byl jsem mírně překvapený a ptal jsem se, zda se známe. Ona mi odpověděla. „Vy mě neznáte, ale já vás ano.” Bohužel, každý jsme šel na jinou stranu, což mě mrzelo. Třeba jindy.
Až doma na mě padla únava. Udělal jsem si kafe, natáhl se a usnul. Probudil se až k ránu. Nastávají opět všední dny. Sice předvánoční, jenže pro mne jsou stále pracovní. Lidé volají, mají svoje potíže, chtějí radu, jak z maléru, který budují dlouhé měsíce, někteří roky. Jako mi volal jeden, který žije v paralelním manželství. On rozvedený, ona vdaná a najednou si není jistý tím, zda nepodvádí i jeho. Říkám mu: „Tak přijď na přivítání, tam na téma žárlivosti a možné nevěry promítneme pořad. V tuhle chvíli pro tebe jak dělaný.” Odmítl, prý má moc práce.
S některými klienty je potíž v tom, že chtějí zázračnou pilulku, zázračnou radu, která vyřeší všechny jejich potíže. Jednorázově a navždy. Zázračné pilulky, co řeší jednorázově a navždy potíže, neexistují ani v pohádkách. V tomhle případě se jedná o dlouhodobý proces, kdy ona je vdaná, bezdětná a udržuje právě ten vztah s mým klientem, který jak ostatně, skoro vždy klienti dělají, takový vztah vydával za čistě sexuální záležitost. Ta „čistě sexuální” záležitost se mu mírně citově vymkla z rukou. Jak je samozřejmě zvykem.
Většina lidí si dost věří, že udrží vztahy tohoto druhu v nějakých bezpečných mezích. Většinou neudrží a jedna nebo druhá strana jsou potom poměrně dost poškozeny. Pochopitelně, rizikový způsob života, rizikový vztah a tvrdé pády. Asi se většina lidí nezmění, po sebelépe napsaném varování a psychologové, psychoterapeuti jiní poradci mají o byznys postaráno. A jsou to těžce vydělané peníze, když máte někoho dovést k poznání, že ne změnit partnera, i toho nevěrného, nespolehlivého, ale pouze sebe změnit je třeba.
Připustit, že sice možná mám pravdu, že ten druhý je nespolehlivý, nevěrný, že to nakonec prokázalo, že můj partner/ka je tím nemilujícím, jenže jen já sám se musím s touto skutečností vyrovnat a přijmout ji, přijmout, že jsem ten nemilovaný, podváděný a že se s tu skutečností musím vyrovnat. Vyrovnat se s nevěrou toho, koho milujeme je neskutečně těžké. Naštěstí mě jedno paralelní manželství stačilo, napsal jsem o tom čase, kdy jsem v něčem podobném žil i velkou část nově vyšlé knihy. Už opravdu nemám zájem se dělit s někým jiným o ženu a čekat až bude mít čas a být až na kolikátém místě jejího zájmu.
Tedy uvidím s čím přijde do skupiny. Jestli se mu potvrdí jeho podezření, o čemž pochybuji, neb nevěrní většinou umí skvěle mlžit a ti, co jsou jejich nevěrou postiženi, jsou ochotni mnohdy sice se skřípěním zubů, jejich argumentům svědčím o věrnosti, uvěřit. Nakonec, proč ne. Dokud se „nevěrník, nevěrnice,” nepřiznají, což považuji za surovost vůči tomu druhému, podváděnému, pak je v případě, že chci vztah zachovat, mlčet, případně zatloukat a nic než zatloukat.
Tohle jsou staré pravdy, leč staré pravdy se musí neustále opakovat, neb jsou pravdivé a funkční. Myslet si, že objevíme něco nového, něco, co tu ještě nebylo je zhůvěřilost. Lidé opakují chování, konečně, učíme se jeden od druhého a ne vždy ty správné a efektivní věci. Rádi máme sny a někdy se domníváme, že všechny se nám bezproblémově splní. Někdy nechceme věřit, že co většinou nevychází, jako třeba paralelní vztahy, nebo spíše nekončí dobře, my budeme mezi těmi, co budou úspěšní. Tahle víra většinou už nepatří do kategorie snů, ale spíše iluzí.
Sny jsou dobré, sny mívají většinou reálný základ. Lidé si ve svých snech formulují mnohdy svíé cíle a těch cílu dosahují. Já měl dlouhá léta sen, že se vydám na Nový Zéland až nakonec jsem stál na letišti v Aucklandu a jen sem si říkal: „Jsi tady.” Abych ho během dvou měsíců pěšky procestoval. Nebo jsem snil, že pěšky přejdu z Děčina až na Girbaltar. Snil, až jsem stál po šest a osmdesáti denním pěším putování nahoře na Gibraltarské skále a díval se na moře a nade mnou vlála ohromná britská vlajka. Jenže iluze, jsou jen iluze, iluze nepočítají s realitou, iluze jsou jen představy o možnostech, které nemají reálný základ. Jo jo.