Dostal jsem nabídku vystoupit v talkshow Jana Saudka. Přijal jsem. Konečně,
proč bych měl být v televizi jen v pořadech, které většinu diváků přivádějí
Dostal jsem nabídku vystoupit v talkshow Jana Saudka. Přijal jsem. Konečně,
proč bych měl být v televizi jen v pořadech, které většinu diváků přivádějí
bud k pláči, nebo aspoň do lehké deprese? Koukal jsem na ukázky. Mistr
Saudek se snaží, hosti se snaží a někdy se jim i povede něco vtipného
říci. Nemyslím, že bych to svým šarmem a vtipem vytrh, ale konečně zkusit se
prý má skoro vše. Osobně zkoušku kriminálu si odpustím. Jsem na to zvědavý,
peníze nabízejí slušné, o umění se nejedná. Tlachá se tam o všem možném,
takže bych se mohl zařadit do řady těch co oplývají vtipem a humorem a pak
jim jedni píši jací jsou pitomci a druzí zase se rozplývají obdivem. Nikdo
se nezavděčí všem.
Uvidíme, co mé povídání udělá s části národa, který se dívá na televizi
Barrandov. Zcela určitě se některé dámy z chatu i odjinud rozhořčí, některé
se podiví a někteří budou závidět. Závist je dost často znakem, ukřivděnosti
a přesvědčení, že: Ač jsem o tolik lepší, ten co to dostal, získal ten
dar nějakým podvodným způsobem. Mají ti lidé plní závisti a hořkosti,
smutný život. Pořád přemýšlejí o nespravedlnosti, zkoumají cesty těch
druhých a na ně samotné jim čas nezbývá. Mistr Saudek o tom kdysi mluvil v
nějakém dokumentu o „úspěšných lidech.” Líbilo se mi, jak tam
řekl. „Vydělám svých sedm milionu ročně a jsem známý fotograf, takže
proto se mnou spí i mladé dámy.” Pak jsem se někde dočetl, že měl a
snad i má nějaké potíže s bývalou láskou Sárou, která žije s jeho synem a
zabavili mu archív, ale hlady asi ještě nestrádá.
Konečně k té závisti. Už se ke mě donášejí takové ty zvěsti, kdo že za mnou
stojí a komu jsem zavázán. Zatím ještě nevím komu jsem zavázán, prostě je to
tak, že jsem byl osloven a potom znovu osloven, setkal jsem se s dvěma
dámami, kterým jsem ukázal co dělám, co píši, co bych chtěl dělat a uvidí
se. Jestliže přesvědčím ty lidi, že jsem prodejný, prodejný ve smyslu
sledovanosti, pak asi bych mohl mít svůj pořad, který si vytvořím. Jež
budu dělat nějaký čas. K tomu terapii a mám o zábavu postaráno. Nepochybně
je to řehole, protože vždy se musí vymyslet něco, co zaujme a v komerční
televizi především pobaví. Nemám ambice uměním změnit svět. Většina těch co
chtěli změnit svět, neuměli ani změnit nepřízeň toho světa vůči nim. Jako
ten co mi včera poslal SMS tohoto znění. Pane Jane, jsem opilý a proto
nepřijdu na skupinu… Musel ji mít jak z praku, když mě oslovil tímhle
způsobem.
Jestli se ukáže a bude chtít dál chodit na skupinu, bude muset napřed do
blázince na další ústavní léčbu. Fotograf, nadaný umělec, také jeden z těch, co věří že
svým dílem spasí svět, (vytváří v tom duchu teorie) nebo aspoň sebe, ale zatím se jeho teorie
nepotvrzuje. Zatím, vždy když už už má nakročeno do stavu spasitelnosti, se
vožere. Líbilo s emi jak chlapci včera řešili jeho děsivý problém a hledali
vysvětlení. pak jsme je zlehka upozornil, že si nějak nevšimli toho, že se
chová jen jako obyčejný alkoholik. Všechno slíbí, všechno potřebuje a
nakonec všechny potřeby se vejdou do litru kořalky. nějak nechtěli vidět
zrcadlo, které jim nastavuje. pokud se abstinující závislý rozpije,
rozfetuje, není nic divného, že se stará jen a jen o chlast drogy nebo
hazard. Nic není důležitějšího. Všechno ostatní jde do pozadí. Oni jen
nechtěli vidět sebe sama v tom zrcadle. Jo jo.
Ještě se trochu vrátím k tomu smutku, terapeutickým školám a nabídek,
různých terapeutů. Vzhledem k tomu, že používám minimálně terapeutických
technik, zdá se že terapie, co dělám je taková pesimistická, kladoucí důraz
na smutek, a na nepěkné věci v životě. Bohužel lidé přicházející do terapie
většinou mnoho pěkných věc nevidí, neprožívají nic extra hezkého. Můžete jim
říkat aby byli silní, oni nejsou, můžete jim říkat, že se musejí učit mít
rádi sami sebe, oni nevědí jak a jakýkoliv návrh je pro ně těžko přijatelný.
myslím, že terapie vedená způsobem v němž jsem byl vycvičen se provozuje asi
tak, že pomalu po kouskách se mění ono vidění svět, mluví se a mluví se a
ti lidé začínají najednou vnímat jinak. >Vídí možnosti a vidí naději.
Nejsou nijak zvláštní technikou motivováni, jen si uvědomují smysl některých
postojů, možností, situací.
Nejedná se o návod nebo recept. Udělej tohle a budeš o dvacet, třicet, sto
procent šťastnější. Už jen samotné mluvení o potížích ulevuje, sice člověk
prožívá smutek, stesk, strach hněv při vzpomínce na minulost, ale zároveň je
také konfrontován se současným emočním stavem. Najednou zjišťuje, že mít
strach je normální, být smutný není žádný patologický stav duše vyžadující
třeba medikaci, nebo drogu na odlehčení. Jestliže je něco norma, pak se s
tím snadněji smiřujeme. Smíření znamená úlevu. Navíc smíření se ze situací
ulehčuje rozhodnutí. Uvedu to na příkladu.
Rozhodl jsem se, že zruším jedno telefonní číslo. Mám pocit, že zbytečně
platím a za to že platím řádně a včas nedostávám nic, jen se ode mne
požadují další a další nehorázné peníze. Takže jsem své rozhodnutí oznámil
operátorovi. S pobaveným tónem mi dáma na druhé straně oznámila, že mám
závazek na 4 200, protože mám dotovaný iPhone.
V první chvíli jsem se zarazil, poděkoval, protože se mi v tu chvíli zdálo,
že je to dost velká překážka. Pak jsem si uvědomil, že sice vyndám z kapsy
čtyři tisíce, ale ty čtyři tisíce mě vyplatí z „otroctví” jimž
jsem omezen operátorem. Spočítal jsem kolik ušetřím v případě, že ještě rok
a půl nebudu platit paušál, který mám ať volám či nikoliv, a bylo
vymalováno. Čtyři tisíce na vyplacení z otroctví mám. Zrušil jsem CDMA a při
rušení jsem zjistil zajímavou věc, pobavení je na druhé straně přešlo. Na
CDMA nemám nic dotovaného a čistým zrušením připravím operátora o šest tisíc
ročně. To je slušný peníz jak pro, mne stejně jako pro operátora.
Začali mi nabízet slevu a chtěli na mě jestli bych jim nenašel někoho, kdo
by ono číslo převzal. Odmítl jsem s tím, že mi neplatí operátor provizi za
získání klienta, nic mi nenabízí, data v zahraničí mi účtuje za nehoráznou
cenu, tedy v tuhle chvíli nemám žádnou potřebu jim dávat jakékoliv nezbytně
nutné peníze navíc a ještě k tomu vyvíjet činnost, která by jim byla
prospěšná. Dostal jsem vztek a necítil jsem potřebu se ho zbavit. Hněv mě
motivoval k prospěšnému kroku. Pak že je hněv jen negativní emoce. Smutný
jsem byl, když jsem se dozvěděl, jakou částku mi naúčtovali. Smutek mě
přiměl k hledání řešení. Nic jsem neshodil, nežertoval jsem do chvíle, než
jsem promyslel řešení. Pak jsem se zaradoval a žertoval.
Negativní emoce na začátku, kterým jsem se nevyhnul, nezahnal jsem je,
neshodil jsem situaci. Výsledek? Na konci sice operátor jednorázově
vydělal, dlouhodobě, což je jeho základní strategie, díky tomu, že jsem
nemávl rukou, prodělal. Zřejmě bych dál platil a nic s tím nedělal, takhle
mě svým chováním, přesvědčil k jednání, které mi přineslo ekonomický zisk.
Stejně tak zájem, co mám o IT. Nakonec i to jsem zpeněžil. Jako ostatně
všechno, čemu jsem se věnoval dlouho s jistým úsilím. Neprožívám u toho
žádné zvlášť radostné emoce, stojí mě to úsilí, ale dodává mi to míru
svobody. Svoboda rozšiřuje možnosti. I ekonomické jak je vidět z onoho
příkladu, peníze neutracené za operátora poskytujícího málo kvalitní služby
mohu využít jinde a jinak. Nebo je jednoduše ušetřit do rezervy a rezerva
zase poskytuje větší míru jistoty. Na začátku, byl smutek, hněv a touha s
tím něco udělat. Operátor se nepoloží. Zatím. Já vydělám. Také zatím. Za
rok to bude kolem 30 000. Pro mnohé třetina ročního výdělku. Ten jim prostě
nedám.