V pondělí jsme nedělali,
v úterý byl mráz.
Ve středu nám zapršelo,
a ve čtvrtek zas.
V pátek jsme šli do roboty,
ta však nebyla,
a v sobotu pro vejplatu,
ta se propila…
V pondělí jsme nedělali,
v úterý byl mráz.
Ve středu nám zapršelo,
a ve čtvrtek zas.
V pátek jsme šli do roboty,
ta však nebyla,
a v sobotu pro vejplatu,
ta se propila…
Takhle jsme zpívávali za mlada. Dnes bych si tak určitě nezpíval.
Bylo toho dnes víc než dost. Takový den sem nezažil už hodně dlouho. Pokud vůbec. Od rána, mimo běžnou činnost, jsem zvedal telefony, kdy mě matky, manželky vyprávěly o svých potížích s manžely, dětmi, kteří buď hrají, nebo chlastají, případně, fetují. Nejvíc mě dojala jedna stará dáma, která mi nabídla, že bude platit svému synovi individuální terapii, jen aby se z toho dostal aspoň natolik, jako před třinácti lety. Už si ho nepamatuji, ani ji, ale stejně.
Byla slyšet v tom telefonu strašná touha aby se vrátily ty roky, kdy abstinoval, pracoval, dělal ji radost. Musel jsem ji říci, co ostatním. „Dejte mu můj telefon, ať mi zavolá. Pokud mi zavolá, je naděje, že se s tím dá něco dělat. Nebo ho směrujte do léčebny.”
Večer pak dorazila rodina se jedním hráčem, který zrecidivoval po skoro čtyřech letech. Podařilo se mu rodinu přesvědčit, že je v pořádku, že už ho mohou pustit k hotovým penězům, krátce po tom, co splatil dluhy a on rádi uvěřili, že už je za vodou. Takže mu svěřili vinotéku. Ne, rodinu neokradl, pouze díky tomu, že přišel do styku z hotovými penězi, což je pro hráče podobně rizikové, jako pro alkoholika, který abstinuje a chodí se „trénovat„ mezi kamarády do hospody, si napůjčoval peníze v bance, u známých a byl během dvou měsíců, tam kde předtím.
Přestal chodit na skupinu, než skončil, raději se předtím nezmiňoval, že pracuje ve vinotéce a recidiva hotová. Vymlouval se na nemoc ledvin. Krásně se na recidivu připravil, nic nevynechal. Bohužel, hráčům do rukou hotové peníze nepatří a skoro žádný se s nimi ve velkém množství zacházet nenaučí, podobně jako se alkoholik nenaučí pít s mírou.
Syn i snacha byli překvapeni mou radou, že se nemají starat o jeho dluhy, nemají mu nijak pomáhat, nechat ho aby si zařídil splátkový kalendář a obešel si příbuzné a známé sám, aby jim vysvětlil, jak se věci mají. A také, že pokud on bude chtít aby se mu starali o peníze, pak je musí hezky poprosit, aby to břímě na sebe vzali. Žádné takové: „Budeš nám dávat všechny peníze a my tě budeme kontrolovat.” Ne ne, nic takového.
Pokud se někdo diví, že po takové době lidé recidivují, je na to jednoduchá odpověď. Recidivují protože přestali dodržovat nutná pravidla, podlehli své pýše, že už mají vše v malíku, a že už jsou za vodou, dokonce o tom mnohdy přesvědčí své blízké, tím jim dají naději, zbaví je na krátký čas nejistoty a pak už je jen otázka času, jak velký malér to bude.
Takže jsem dorazil domu, na chvíli si postěžoval na FB na únavu, chvíli klábosil s jednou známou, pak několikrát s chutí třísknul do volně zavěšených novin na šňůře, abych natrénoval úder, podařilo se mi je několikrát úderem doslova rozrazit, což prý podle mého trenéra, je známka pokroku v rychlosti úderu. Budu trénovat tak dlouho, dokud je podobně, jako zhasínám svíčku, úderem pěsti, už na skoro každý pokus, tak stejně tak noviny neroztrhnu úderem na každý pokus. Snad tomu bude tak brzy. Uvolňuje mě ten trénink. Brzy přijde i válec na bušení a kopání. Pak se teprve budu bavit. 🙂
Jo, dopíši blog, zacvičím si pár ásán, relaxaci a půjdu spát. Zítra mě opět čeká dlouhý den, vrátím se pozdě. Tenhle týden bude skutečně nabitý. Ale příští týden si dám volno, poletím do Anglie. Babeta se už těší, já také. Uvidíme, jak bude v Norwichi. Třeba se nám počasí vyvede i v Anglii. Jo jo.