Markéta přijela včera ráno. S Markétou přijela hojnost.
Markéta přijela včera ráno. S Markétou přijela hojnost. Vždy když přijede, přiveze tašku jídla neboť předpokládá jako většina žen, které pořád ještě žijí v tom „patriarchálním bludu,” do kterého ji vychovala její matka, že pokud nemá děti, tak je dobré se o někoho starat a tím o koho dá nejlíp starat je chlap. Bez ohledu na věk, váhu a vzdělání onoho chlapa. Jak jsem si všiml, jen ti nejotrlejší z nás dokáží říci takovému chování, rázné NE a živit se dál asketicky. To nedokázal ani Honza Lutera, který sice žil asketicky, nechtěl tloustnout, ale když mu na talíř někde naložili jídlo, bez reptání ho snědl. Podle hesla. „Doma jez co máš, jinde co ti dají.”Nakonec já teď nemám čas askeze. To nemívám nikdy před dovolenou.
Vím že půjdu dlouho, daleko a sám a nebude žádná Markéta nablízku, aby dala tu francouzské brambory, tam vošouch, což je jinak plzeňsky bramborák, nebo pár koblih, případně nějakou jinou podobnou lahůdku. Sice hezky kulatím, dám už s obtížemi hlavu ke kolenům, co za běžných okolností mi jde zcela bez problému. Jednoduše tloustnu na cestu. Sice vypadám jako medvídek Pu, co věčně chodil mlsat med do špižírny a oslíčka Ijáčka bude v Kanadě zatěžovat. Milada psala že poníka má. Uvidím jak ho pojmenuji. Pravděpodobně nějaké jméno má, ale dám mu na cestu bojové. Jméno mu dám až ho uvidím. Jenže nadváha pohyblivá špižírna na sobě je tak na první týden. Pak doba blahobytu a hojnosti skončí.
Žádné banány každé ráno jako doma, žádné dobré sojové rohlíky, žádná skvělá jablka, plus ovesná kaše. Leč pouze ovesné vločky, protože ty jsou skladné a poměrné lehké a výživné. Pak pár energetických tyčinek a možná nějaké konservy. To vše abych vydržel od samoty samotě, od benzínové pumpy k benzínové pumpě. Když už do Calgary chci jít přes Rocky Mountains. Podle mapy to tam moc obydlené nebude ani při silnici. Ale myslím, že celý měsíc nepůjdu neobydlenými pustinami a sem tam někde zásoby doplním. Takže tukové zásoby budu potřebovat. On když si jeden zvykne na hladovění a tělo má z čeho čerpat, pak je kupodivu prázdný žaludek při námaze výhoda. Energii neodčerpává zažívací trakt. Což má samozřejmě své výhody. Tohle své tvrzení jsem ověřil za mlada, kdy jsem několikrát držel očistnou hladovku. Když jsem vyrazil se proběhnout na Kvádrberk, což je kopec nad Děčínem na pravé straně Labe, měl jsem podstatně lepší čas, než když jsem běžně jedl. Sice jsem se rychleji unavil, ale zároveň rychleji regeneroval.
Tedy otázku stravování o sobotě a neděli jsem probral a na cestě se uvidí. Objevil jsem krásnou pláštěnku z nylonu, šitou jako pončo. Okamžitě jsem ji zakoupil. Nebyla drahá, je skladná a zdá se že že poskytne službu jíž od ní budu žádat. Samozřejmě jsem si vědom, že nakonec i přes její přednosti, které mi vychvaloval prodavač, když bude dlouho, hodně a vytrvale pršet, tak také promokne, ale zdá se že jí to bude trvat déle, než třeba bundě. Má těch švů podstatně méně. Začínám žít tou cestou. Bude to zcela něco jiného, do téhle chvíle jsem chodil poměrně civilizovanými zeměmi, což jistě i Kanada je, ale ne tak rozsáhlými pustinami. Nová zkušenost. Zabývám se tou cestou více než těmi předchozími. Každý komu řeknu, že jedu do Kanady mě začne strašit medvědy. Prostudoval jsem si nějaké materiály, nebezpečí nevylučují, ale zdá se že víc mi hrozí nebezpečí od aut na silnici a lidí v nich než od medvědů.
V týdnu půjdu nakupovat k Bushmanovi. Hodlají mě podpořit, takže jsem dostal příspěvek na vybavení a oblečení. Je to milý. Nakonec na cestu jsou potřeba nové věci. Víc vydrží. Po cestě rozhodně jako nové nevypadají, ale to celkem není problém. Venku svítí slunce, a nikam se mi nechce. Rozhodl jsme se že nebudu přemýšlet o ničem závažném. Včera mi Jana doporučovala nějaký bestseller, který ji obrovsky ohromil. Jmenuje se „Lovec draků.” Koukal jsem na odkaz co mi poslala a usoudil jsem, že tohle zatím nemusím. Nějak nemám potřebu v poslední době číst beletrii, kdejakého rozervance, co se potácí životem, zkoumá každý záhyb své duše. To je pro intelektuály. Čím víc je to rozervanější a zmatenější, tím je to větší umění. Mám rád příběhy. Třeba takové prostinké jako je příběh „Tanec s vlky” Půjčil jsem si jej v knihovně. Předlohu co podle něj byl natočený film. Krásný příběh, a nijak zvlášť romantický. K mému údivu, jsem při jeho čtení neviděl ani Costnera ani nikoho jiného z toho filmu, ale vybavoval se mi úplně vlastní obraz. Což je strašně vzácné. Takhle to mám i s Pánem prstenů. Nikdy vlastní knižní příběh nepřekryl film. Vždy Aragorna vidím jinak, než ve filmu a o ostatních postavách taktéž. Stejně tak při čtení „Tanec s vlky.”
Obávám se že nikdy nebudu příznivcem příběhů rozervanců, co se plouží životem bez víry, odhodlání a naděje, které ono odhodlání poskytuje. Postmodernisté, zahalujíce se do intelektuálních výkřiků a politické korektnosti s níž se pokoušejí namluvit těm, co nejsou jako oni, že nemají dost empatie pro utrpení světa, pokud neuvažují a nebo netrpí stejně jako oni, mě nefascinují. tedy ne každá jejich hlubokomyslná úvaha. Jejich utrpení je nosné, tedy říkají, jejich úvahy rozšiřují a posunují umění a i když nezmění stav světa, tak alespoň něj poukáží. Mnoho slov, krásná větná vazba, vše vypadá jako logické a nakonec se ukáže, že je to prázdné a bez užitku. Popíší své vnitřní peklo ve kterém se udržují. A pokud skončí na drogách nebo chlastají pak je to teprve to pravé umění. Nějak tuhle literaturu skutečně už nemusím. Byly doby, kdy jsem ji četl, ale nikdy jsem těm rozervancům nefandil. Asi nejsem dost intelektuálně na výši, abych pochopil, že je to pro mý dobro.
Maximálně umím v tom světě žít. Což mi sice na obdivu u oněch rozervanců, na které jsem příliš drsný a obhroublý ,oblibu nepřidá. Protože pro ně umět v tom světě žít, znamená být prosťáček, co se stará jen o žrádlo a sex. Většinou. A ti co k tomu ještě vystuují nějakou patřině zaměřenou školu, ti teprvé to umějí dát najevo. Pokud na ně narazím, vyslechnu je, nepolemizuji s nimi, protože nemám potřebu jim vyvracet jejich zbloudilé představy o světě a životě a nechám je jejich trápení. Oni stejně potřebují jen pozornost a posluchače. Pak plkají svoje zcestné úvahy a matou svět.
Bohužel, většinou je to z jejich strany jen hra ze slovy, co nemá žádný jiný praktický výsledek, než zmatek v hlavách některých zbloudilých jedinců, kteří se jejich představy pokusí uplatnit v praxi. Uplatní a výsledek je nulový. V tom lepším případě. A nebo destruktivní. Pokud jsou to jen vyhozené peníze a promarněná energie lidí, tak budiž, ale jestli to přechází do hladu a zmaru, jako v případě biopaliv, což je jeden z těch výmyslů, ekologických rozervanců, co vědí úplně nejlépe co lidstvo potřebuje, pak je malér. Přecitlivělí političtí rozervanci hlásající rovnost, dbající na to aby nikde nevznikl ani náznak nějaké křivdy páchají takové křivdy na některých dospělých, kteří si to nechají dokonce i líbit, až je to divné.
Musím říct, že mi pijí krev ti „sprackoustálenataženou” na veřejné peníze aby z nich mohli financovat svoje umělecké a rádoby vědecképosuny. Je mi líto, ale abych mohl dát svoje cinty na net, musím si napřed zaplatit připojení. Tihle za chvíli začnou uvažovat o tom, že by jim mohla veřejnost platit připojení, když třeba papírová kultura je na ústupu. Jsem zvědavý kdo s tím kdy přijde. A on s tím určitě někdo příjde.