Rozbitý sebeobraz a křivé zrcadlo

Cítím se dobře, když klient řekne: „Teď mi došlo, že vlastně se chovám doma, stejně jako ve firmě.” A pokračuje. „Vlastně si vzpomínám, že mne na to už upozorňovali a říkali mi.

Cítím se dobře, když klient řekne: „Teď mi došlo, že vlastně se chovám doma, stejně jako ve firmě.” A pokračuje. „Vlastně si vzpomínám, že mne na to už upozorňovali a říkali mi. „Neřeš problémy a buď s námi! Poslouchej, co ti chceme říct. Nechtěj hned rozhodnout.” Pro spoustu lidí je velmi nepřijatelné, že mají občas nechat věci plynout, nezasahovat do děje událostí, počkat až se časy a situace uklidní. Chtějí řešení hned teď. Ať to stojí, co to stojí.

Rozhodně se nejedná o žádné hlupáky, kteří neumějí jednat s lidmi, nebo nevědí, co chtějí. Většinou se jedná o klienty, kteří jsou ve svém pracovním prostředí asertivní, úspěšní, dobře se rozhodující. Bohužel, jestliže se chovají stejně v rodině, jako ve firmě, zjistí, že jejich schopnost komunikovat jako s kolegy, nebo zákazníky se nakonec obrací proti nim. Osobně se takovému chování cíleně vyhýbám. Ať se to týká partnerského vztahu, nebo vztahu ke svým dětem. Tam nechci být terapeut a nechci komunikovat jako terapeut. Asertivně ano, ale takovou asertivitou, která není cílená na sebeprosazení, ale na setkání. Obojí je možné.

Na tohle přijít, vyžaduje docela velkou míru osobní odvahy, podívat se na sebe a nechat k sobě dojít informaci od druhých lidí o jejich úhlu pohledu. Pokud si tohle troufnou, pak zjistí jednu věc. Nepotřebují rady jak žít, jen potřebují se chovat jinak. Pak se můžeme bavit o způsobu chování. Jak se například chová matka k dospělým dětem. O její odpovědnosti za dospělé děti, o jejích emocích vůči dospělým dětem. Co vlastně vyvolává ten pocit, že je jen na rodičích, aby jejich děti byly šťastné atd.

Být rodičem není nic jednoduchého. Návod na to, jak se chovat správně, neexistuje. Každá situace má jisté odlišnosti a záleží jen na intuici a následně rozumu. Mohu si myslet, že vím lépe, než má dvacetipětiletá dcera, co je pro ni dobrého, mohu mít představu, že vím, jak na některé věci, na rozdíl od jiné mé dcery, ale jako otec dospělých dcer si většinou tyhle „správné” rady a názory nechám pro sebe. Chyby mých dcer jsou jejich chyby a není na mě, abych je za ně řešil.

Pokud mne o radu požádají, asi jim ji dám. Ne ovšem vždy. Domnívám se, že většina jiných lidí, podobně jako mé dcery, jsou svéprávnými, dostatečně chytrými, aby dokázali najít správné řešení. Tento blog není návod jak se chovat v rodině. Ale jen a jen pouze osobní zkušeností, která platí pro mne a nijak se ji nepokouším vydávat za návod k použití. Mohu říci své dceři, stejně jako jiným lidem: „Pokud se chováš takhle, s velkou pravděpodobností se stane tohle. Lidé kolem tebe, většinou (nastane popis konkrétního chování) zareagují takhle. Protože lidé se tak obvykle chovají.

Lidé přicházející do terapie z důvodů partnerských potíží, většinou očekávají přesný návod. Dost často, ne vždy, očekávají, že když vylíčí všechny chyby svého partnera, dostanou přesný návod, jak s tím „provinilcem” zacházet. Velmi se diví, když zjistí, že jsou vedeni k tomu, aby se především zabývali sebou, nikoliv tím druhým. Tenhle požadavek bývá dost často předmětem velkého rozčarování a zklamání. Kvalitu terapeuta pak hodnotí podle toho, jak jim poradil, a jestli jim vůbec ono výše uvedené správné chování poradil.

Nakonec, tohle se netýká jen terapie vztahů, ale valné většiny terapeutických kontraktů. Lidé přicházejí s představami, které se většinou nenaplní. Najednou se jim během toho terapeutického procesu vyloupne, že nejsou tak skvělí, jejich sebeobraz se bortí a oni se dotýkají podstaty své osobnosti. Vyvstane realita, a ta není vždy tak krásná, jak si ji ve své představě malujeme. A pak nastává peklo, pláč a skřípění zubů.

Mám s tím osobní zkušenost, jak z terapie, tak ze samotných psychoterapeutických výcviků. Pamatuji se, jak do nich vstoupili téměř dokonalí lidé, kteří v průběhu let ztratili svou dokonalost, stali se sami sebou, smířili se s tou realitou, a přesto zůstali slušnými a moudrými lidmi. Jo jo.