Díky rozhovoru s paní Kovářovou jsem se dozvěděl o existenci žen,
feministek, které si založily hnutí: „Why not me?”
Muži mě obtěžují a doufám, že budou dále
Údajně se má jednat o feministky, které se cítí zklamány chováním mužů,
kteří je sexuálně neobtěžují, žádný muž je nechce, ačkoliv ony by samy rády,
kdyby je někdo chtěl vzít do náruče. Vochmatávat je, ocenil jejich duševní
krásu, když nenachází tu tělesnou. Chápu je. Být neobejmutá, neobtěžovaná je
frustrující. Každý člověk, potřebuje svou porci hlazení, aby mu nevyschla
mícha. Jak říká Erich Berne.
Paní Kovářová v rozhovoru působila jako žena, která ví co říká, o čem
mluví a myslím, že situaci pojmenovala naprosto přesně. Mnohým ženám se asi
nebude líbit její postoj, o tom jsem se nakonec přesvědčil u několika žen,
které mám na FB v přátelích, ale většímu počtu žen se celý rozhovor líbil.
Inu, ženský svět je rozdělený. Jsou ženy, co své problémy s muži řeší
veřejně, jsou ženy, co mají pocit, že některé věci je lepší řešit v
soukromí.
Co je a co není správné neumím hned říct, neb si myslím, že je nutné
rozlišovat. Mediálně řešit tyhle záležitosti, má někdy smysl, a někdy je to
kontraproduktivní. Párkrát v životě mě obtěžovaly ženy. Většinou byly opilé
a bez zábran. Chovaly se tak, jak říkala babička Jílková. „Ženská
vožralá, svině hotová.” Babička si opilých žen moc nevážila. Tedy, ona
si jich nevážila vůbec.
Sám osobně mám dodnes na opilé ženy svůj názor, navíc, když pracuji v
oboru. Dnes se často říká. „Kdysi ženy vařily jako maminka, dnes umí
pít jako tatínek.” Zřejmě v rámci emancipace. V roce 1993, kdy jsem
nastoupil do Bohnic jako terapeut, byl jeden pavilon pro závislé ženy. Dnes
jsou dva pavilony. Přeplněné.
A vidět komunitu střízlivých, leč zdevastovaných žen, je někdy dost
antierotické. Podotýkám, že většinou se jedná o ženy, které nejsou ze skupin
sociálně vyloučených. Matky dětí, soudkyně, policistky, úřednice,
pochopitelně i prostitutky. Atd. Průřez společností, jak už to u závislých
bývá.
A když tak občas poslouchám „mladé dámy” při rozhovoru v MHD,
kdy se bez ohledu na své okolí vyjadřují způsobem, že by se i dlaždič
styděl, nemyslím, že bych měl takovou ženu chuť jakkoliv k něčemu vyzývat.
Leč přesto do žen nestrkám, neobtěžuji je, i když jsou opilé a mluví
jako dlaždič, nekomentuji jejich chování, když vymění použití své vagíny za
kariéru. Chtějí-li tak žít, necht tak ži jí. Jak praví klasik.
Nechť v mládí žije každý jak velí vkus.
Pak za každé své slovo
zkusí.
z psa olezlého vždy jde hnus,
dělej co dělej, všem se
hnusí,
Když mlčí, až se málem dusí,
němý blázen bezzubý,
jak
cekne, hned zas sklapnout musí!
Prý nevidí si do huby.
A stejně tak ubohé ty babky.
do čeho kousnout nemají
a když
tak vidí mladé žabky,
se spouštět a ne potají.
Proč je tak dávno
a jakým právem stvořil Pán?
A on, když baby spílají,
rač mlčí
jako zařezán.
F.Villon
Klasik věděl svoje. Já myslím, že vím také svoje. Pokud se mi žena líbí,
a umím dát najevo, že se mi líbí. A odmítne-li mne, dál už nejdu. Pokud
provokuje a zahrává si, pak hraji ty hry do určitého okamžiku a zase pak dál
nejdu, zjistím-li, že se jedná jen o hru. Přiznám se, že je mi pak jedno,
jestli se druhá strana zlobí, že nechci hrát hru na oslíka běžícího za
mrkvičkou.
Málokterá žena umí říci jasně „NE!” On to umí i málokterý
muž. Většina lidí tančí různé tanečky, než aby se jasně vyjádřili. Takže pak
přenášejí svoji odpovědnost na druhé a vyžadují chování, kdy se má muž nebo
žena stát věštcem, či věštkyní a uhodnout, co ten druhý má na mysli.
Nabízí-li se žena, která se mi nelíbí, jasně ji dám najevo, že ne. (Je
dost žen, co se nepokrytě nabízí.) Doporučuji takové chování i ženám.
Žádnou „diplomacii” ale jasné NE! Pokud ta žena, muž pokračují v
dalším, pak už bych to bral jako obtěžování. A choval bych se podle potřeby.
Většina lidí se domnívá, že druhý musí pochopit, že obtěžuje. Obávám se
že takto smýšlející netuší, že nemusí vůbec vědět, že dělají něco, co
druhému vadí. Občas je nutné říci tomu druhé jasně. „Ne,
nechci!” Pak nemusím na celé kolo vykřikovat. „Je blbej/bá, že
neví, že mi tohle vadí?” Není, jen neví, že něco vadí.
A kdyby mne obvinila nějaká žena, že jsem ji před dvaceti lety osahával a
chtěla na mě abych z toho dnes vyvodil osobní odpovědnost, řekl bych ji.
„Tohle si mi měla říci tehdy. Protože jsi se neohradila, domníval jsem
se, že si osahávání přeješ. Z tvého chování jsem nevyrozuměl, že
dělám něco, co ti není vhod.” A tím by to bylo pro mne vyřešeno. Jo jo.