V této části se nebudeme přímo zabývat recidivou, ale nezaviněnými psychickými stavy, které mohou nastat při vysazení drog, alkoholu, příkladně hazardní hry.
V této části se nebudeme přímo zabývat recidivou, ale nezaviněnými psychickými stavy, které mohou nastat při vysazení drog, alkoholu, příkladně hazardní hry. Nejedná se o abstinenční příznaky, ale spíš o emoční nastavení, kdy abstinující popisují svůj stav jako bezcílný, prázdný, bezesmyslný. Schází nadšení, pocit uspokojení z abstinence, pocit, který jim byl mnohými terapeuty implantován, jako téměř jistý. Je faktem, že se mnohé potíže odstraní už samotnou abstinencí od drog. Tím mám na mysli, jak samotné drogy jako je alkohol, případně hazardní hra. Klienti nerozumí tomuto stavu, popisují také jako nic necítící stav. Nic necítit, je pro mnohé lidi dost děsivý psychický stav.
Už ve své závěrečné práci pro PPF, jsem napsal, že hlavním problémem abstinující závislých při předcházení recidivy je prázdnota, kterou zažívají abstinující po propuštění léčby a nebo právě začínající ambulantní terapie. Tato prázdnota, kterou organismus a psychika zažívá po vysazení drog, se zdá zatím největším rizikem pro udržení samotné abstinence. Organismus zvyklý na svou drogu se dožaduje svého přídělu, jedinec, který je zvyklý se bavit, pracovat, řešit své zátěžové situace s podporou svých drog, je v podstatě více či méně vyveden z míry.
Dost dlouho, nerozumí tomuto stavu, neboť byl utvrzován většinou terapeutů i svého okolí, že abstinence je něco, co mu svým způsobem pomůže vyřešit jeho problémy a najednou se tu objevuje stav, kterému vlastně ani nerozumí. Většina terapeutů, bez vlastní zkušenosti se závislosti o ničem takovém ani neslyšela, protože většina terapeutů vede své pacienty a klienty cestou uvědomování si výhod abstinence, uvědomování si spouštěčů, které by mohly onen stav abstinence narušit.
Dále jsou vedeni k praktickým nácvikům jak tyto stavy zvládat, ovšem nejsou obeznámeni, právě s tím, že onen pocit prázdnoty je mnohdy natolik zahlušující, že málokdy pomáhají všechny ty techniky, které mají zaručit, klid, štěstí, pohodu. Dá se říci, v tomto momentě mnohé selhává a abstinence se stává pro mnohé „nesmyslnou,” obtížnou a téměř neřešitelnou.
Co mám jak osobní zkušenost, tak zkušenost svých klientů, zdá se, že nejúčinnějším prostředkem, který v tomto případě funguje, je terapeutická skupina, terapeut, který je dostatečně zkušený,aby vyslechl klienta, dokázal porozumět a pojmenovat. Pojmenované přestává být strašákem, kterým se mnohdy onen pocit prázdnoty stává. Případně svépomocná skupina, kde se hovoří o všech aspektech života abstinence. V případě, že pokud nastane okamžik prožitku prázdnotu, a není dostupná přímá terapeutická intervence, je dobré se si ho uvědomit, smířit se s ním a pokusit onu prázdnotu najitím, nějaké činnosti, které lze dát smysl.
U tohoto se zastavím. Většina abstinující alespoň zpočátku má dojem, že se mohou nepříznivých psychický stavů zbavit tím, že si najdou nějakou zájmovou, nebo sportovní činnost. Bohužel, pocit psychické prázdnoty moc nepodporuje nárůst euforie, která se při zájmové činnosti očekává. Většinou zájmové činnosti, pokud někdo prožívá pocit prázdnoty příliš nebaví. Fyzická námaha, sport už je lepší, ale ne každý má možnost sportovat v čase, kdy jej přepadne onen pocit prázdnoty, kterým si organismus říká o svou drogu. Takže je nutné hledat náhradní funkční řešení.
Tady se zastavím. Většinou učím své klienty, aby alespoň zpočátku připisovali své negativní psychické nastavení nedostatku drog. Dále je učím, že nedostatek drog budou pociťovat celý svůj následný život v abstinenci. S tím je nutno se smířit. Jsou závislí. Tento nedostatek není nic nemorálního ani nemravného. Prostě organismus si občas zdánlivě zcela bezdůvodně o svou drogu říká. Je závislý na své droze. Pokud se naučí abstinující klient tyto stavy rozeznávat, naučí se je i pojmenovat a zvládat. Pokud ne, může docela dost dlouho s těmi nerozeznanými stavy žít, pracovat abstinovat a přesto žije v mnohem větším riziku recidivy, než ti, kteří mají s tímto stavem pojmenovanou zkušenost.
Tahle pasáž, je vlastně pro lidi, kteří se diví tomu, že se si nimi nic neděje, nemají jaksi přímo chuť na své drogy, ale pro mívají nejrůznější nepříjemné psychické stavy, kdy jim něco schází, něco chybí, oni nevědí co? Někdy mají pocit, že abstinence není nic až tak zázračného, jak jim slibovali, nebo jak oni by rádi slyšeli a ujistili se.
Vlastně zjišťují, že abstinence je sice výhodná. Nemají několik měsíců problémy v mezilidských vztazích, nebo ne alespoň takové jako předtím, už vlastně se nemusí skrývat v davu, před nadřízeným, nebo manželkou, rodiči. Přesto nejsou spokojení, žehrají na život, nic je nebaví. A zdánlivě z ničeho nic, i když se jim docela vede, recidivují. Pro mnohé z jejich okolí, zcela nevysvětlitelně.
Jiní zase neprožívají paradoxně dost dlouho nic nepříznivého, jen jsou čas od času v „nevysvětlitelných rozladách.” zažívají prudké střídání nálad, které pomíjejí a zároveň se rychle vrací. Mnohdy se jedná tedy o recidivy, plynoucí z nepojmenování, nerozeznání rizikových psychických stavů, kdy prudké střídání nálad, které není postupně eliminováno právě těmi smysluplnými činnostmi, od relaxace, přes modlitbu, nenáročné fyzické činnosti, jako je sledování chůze, počítání kroků, tedy přenášení pozornosti na svůj současný stav, kdy samotná pozornost navozuje uklidnění.
Mě osobně, pokud jsem zažíval tyto stavy a z počátku života v abstinenci, pomáhal nejvíc úklid, mytí nádobí, kdy jsme sice cítil silný duševní rozlad, ale časem jsem objevil, že pohled na neuklizenou místnost, kajutu, palubu mě deptá ještě víc, takže jsem si ulevoval úklidem. Ta úleva byla vždy značná. Později jsem objevil právě ty relaxační techniky, ale o tom a jiném, až v další kapitole.