Tak od pondělí, kdy jsem měl komunitní program s pacienty na téma „Recidiva,” o procesu který předchází samotné recidivě, tak o procesu, jak recidivě předejít, přemýšlím jakým způsobem tohle téma nejl
Tak od pondělí, kdy jsem měl komunitní program s pacienty na téma „Recidiva,” o procesu který předchází samotné recidivě, tak o procesu, jak recidivě předejít, přemýšlím jakým způsobem tohle téma nejlépe zpracovat. Samozřejmě na tabuli, když se píše co všechno k recidivě vede, vypadá ten proces velmi přehledný, velmi snadno realizovatelný v tom smyslu, nejen toho procesu přípravy na recidivu, protože k recidivě se lidé dlouhodoběji připravují, stejně jako onen proces přecházení, že by se tím ani nemusel zabývat. Jenže čím déle pracuji v oboru, tím více si uvědomuji, celý problém.Uvědomuji si, jak je recidiva destrukční, riziková pro následný způsob života a traumatická situace sama o sobě.
Hodně mě oslovila situace, která nastala na jedné mé skupině, kam docházejí poměrně staří matadoři, staří ve smyslu délky abstinence, kdy jeden z nich vyprávěl o situaci, kdy byl na nějakém podnikovém večírku, odkud po zahájení pitky odešel. Do této chvíle to bylo zcela běžné povídání o tom jak situaci zvládl. Daleko zajímavější byla jeho poznámka, kdy začal mluvit o těch lídrech, kteří tam zůstali až do rána a mezi, které patřil kdysi i on. Najednou se mu rozzářily oči a nejen jemu, ale i ostatním a ti také začali vzpomínat, jací byli kabrňáci a do kolika vydrželi, jsem si uvědomil cože se vlastně děje. Skupina se rozjíždí k recidivě.
Po mém upozornění, že tohle je vlastně začátek přípravy na recidivu, nastalo ticho. Napřed se někteří ošívali, s tím, že přeháním, poté, co si uvědomili, jak i oni měli rozzářený obličej pomalu jejich nadšení uvadlo pro vzpomínání o tom jak velkou měli toleranci na alkohol, protože tohle je skupina převážně složena z alkoholiků, kteří ještě někteří mají kombinaci se závislostí na drogách a hazardní hře. V následné diskusi jsme dospěli k tomu, že tohle chování je vlastně velmi rizikové. Vyprávění a vzpomínání na to, „jak jsem byl dobrý, kolik jsem toho vydržel, jak všichni už odpadli a je já a další dva , tři podobní borci jsme stáli ještě na nohou.” vede k tomu, že si vlastně idealizuji dobu v níž jsem aktivně pil, fetoval, hrál jako dobu, která vlastně měla své kouzlo, dobu, kdy jsem patřil mezi „ty normální.”
Sám osobně nikdy nikde nevyprávím kolik a kde co vypil, jak dlouho jsem co táhnul, protože už dávno vím, že mě to přesně svádí k tomu, abych si sám sebe představil jako „hrdinu,” který byl nezdolný a vlastně nic tak hrozného se nedělo. Nijak si tyhle časy jednoduše nepřipomínám a přesně z toho důvodu nikdy nenechám vyprávět pacienty, když přijdou do skupiny jako noví, aby se rozpovídali, co kde brali, pili a kolik a jak probíhal ten proces. Přijde mi to velmi, velmi kontraproduktivní, protože je tohle, a nejen je maximálně rozjede. Aby si uvědomili do jakých sraček se dostali, lze zařídit jinak mnohem bezpečněji pro ně samé i pro skupinu.
V předchozích odstavcích jsme zmiňoval, že recidiva se dá nahlížet ze dvou hledisek. Jedno hledisko je znamená, že si uvědomím postupnou přípravu na samotnou recidivu, odhalím onen proces, který nastal, nebo by mohl nastat, a druhé, že si uvědomím kroky, které vedou k recidivě a vlastně jim preventivně předejdu. Zastavím se jednoho velmi důležitého faktoru. Ten faktor se jmenuje pýcha. Můj přítel Lutera, vždy říkal, že za začátku každého problému je nedostatek lásky a pýcha. Pokud s tohle tvrzení rozebereme v případě recidivy, uvidíme že je veskrze pravdivé.
Většina abstinujících závislých, především v počátcích života v abstinenci má tendenci sebe samé a i druhé přesvědčovat , že jsou v pořádku. Nic není problém, vše se daří, tak alespoň říkají a dávají tím světu i sobě najevo, že oni teď už nemají naprosto žádný problém. To je jeden z projevu pýchy. Další z projevu pýchy, je, že nikdy nepřipustí,že by měli myšlenky, případně chuť na svou drogu. Nezabývají se svými náladami, nezabývají se rizikovými myšlenkami, scházejí se s lidmi, kteří jsou pro ně rizikoví, navštěvují místa, která jsou v podstatě zdrojem jejich života v závislosti a ještě přesvědčují sebe sama a své okolí, že vlastně se trénují ve snášení potíží, aby je mohli snáze v případě potřeby snášet.
Sami sebe obelhávají a z nedostatku lásky k sobě projevují sobectví, které velmi dobře maskují racionalizací, typu, přeci nebudu druhým dělat starosti. Případně ještě jednou podobnou racionalizací, nemohu se celý život vyhýbat riziku. Další podobné racionalizace jsou racionalizace ve smyslu. Stýkám se s těmi lidmi abych se ujistil, že jsem lepší než oni. Případně: Stýkám se s těmi lidmi, abych je zachránil. Všechny tyhle projevy jsou projevem pýchy a sobectví a nedostatku lásky v tom smyslu, že neberou ohled na svou skutečnou situaci, schopnosti a znalosti. Chovají se jako nesmrtelní, nezranitelní, riskují svůj život opomíjením všech pravidel, projevují svoji pýchu v tom, že dávají najevo, že už se nikdy nechtějí setkat s jakýmkoliv terapeutem, alkoholici nebudu brát antabus, protože jen slaboši potřebují berličku, toxíci si to pivo přeci dají, stejně jako patologičtí hráči, protože oni jsou závislí na zcela něčem jiném a trochu piva, případně občas se opít, není žádné riziko.
Tohle vše je vlastně přípravou a předchůdcem samotné recidivy. Dalšími faktory, jsou právě ony výše zmíněné myšlenky, nálady, kterými se nijak nezabývají, nemají z jejich hlediska žádný význam, nepracují s nimi, nepřelaďují se, nechávají rozvíjet svoje fantazie o tom, že jednoho dne se uzdraví a vyléčí natolik, že budou schopni a moci brát svou drogu v omezené míře. Přitom verbálně ujišťují své okolí o své ochotě abstinovat, dávají najevo cenu, která má pro ně samotné život v abstinenci, leč vlastně spustili už dávno ten proces lhaní a sebeobelhávání, který je faktorem života v závislosti.
Odmítnutí následné terapie, kterážto se nepřesně označuje jako „doléčování„”je dalším projevem pýchy a přeceňovaní, je právě tím spouštěcím mechanismem, obsahujícím, tedy lež, přeceňování a nedostatek právě té lásky k sobě samému a svým potřebám. Mnozí terapeuti mylně říkají, že nebyli dostateční sobci. Což je omyl. Člověk, který dbá aby jeho potřeby byly naplněny, a tou potřebou může být a v případě závislosti je i následná terapie, nejrůznějších forem, rozhodně neprojevuje sobectví, ale patřičnou a nutnou sebelásku, která je nutná k přežití. Člověk nemající tuto sebelásku je člověkem, nemajícím dostatek úcty k sobě samému a vlastně se tak stává problémem, nejen sobě samému, ale i problémem pro své blízké i vzdálenější okolí.
Pokračování příště.