Našel jsem na svém disku, kde mám uložené knihy, které jsem dostal, koupil, sérii „Meč pravdy” od Terryho Goodkina. Musím říci, že jsem za noc přečetl tři knihy této série. Bavil jsem se skvěle.
Dvě postavy, jedna ženská, jedna mužská, dominují, musím říct, že se mi líbily, jak jsou zpracované. Hlavně ženská postava Kahlan matky zpovědnice. Richard, hledač, je také dobře napsaný, ale Kahlan se mi zdá propracovanější. Tradiční souboj čarodějů. A ještě tradičnější souboj dobra a zla.
Fantasy čtu rád. Podobně jako westerny. Občas vtipné dialogy, občas zajímavý pohled na svět a život. K tomu mi David Vigner přinesl záznam představení „Bližního svého”, neboli „Leporelo lásek končících a někdy začínajících.” Je vidět, že je to natočeno profesionální kamerou a kameramanem, který ví, jak a co točit.
Povídali jsme dost dlouho, co a jak s filmem, který David točí, a na kterém se podílím svými dialogy. A povídali jsme o filmu, který by chtěl natočit, podle mých dvou knih: „Paradox abstinence/Týpek” a „Paradox abstinence/Jolana.” Zda a jestli vůbec se něco bude točit je ve hvězdách a hlavně v penězích, co je potřeba sehnat. Napsat scénář pro film to mi zas až takovou práci nedá.
Jenže šuplíky a hard disky autoru scénářů, jsou plné geniálních námětů, které se jednoduše pro nedostatek peněz neuskutečnily. Tedy je hezké kochat se představou natočeného filmu, jaky tu ještě nebyl, ale většinou zůstává u kochání těmi představami. Čtyřicet milionů, je asi tak základ pro natočení. A to ještě prý není zas až tak extra rozpočet.
Fakt je, že napsat knížku a vydat si ji vlastním nákladem, pokud člověk se nechce trmácet po nakladatelstvích a cpát redaktorům své veledílo je podstatně snadnější, než točit film. Tohle už vím dávno. A mají můj obdiv ti filmaři, kteří se do něčeho takového pustí. A ještě k tomu čelí velmi často posměchu těch, kteří nemají ani potuchu, co dá za práci něco smysluplného natočit.
Když tak poslouchám svou lásku, která se dost často účastní nějakého natáčení filmu, co všechno to obnáší, v jakých podmínkách občas pracuje kompars, mám chuť říct: „Že se na to nevykašlou.” Podmínky, náklady a čas strávený v nejrůznějších prostorách, kde by člověk normálně nechtěl existovat, taková činnost, chce opravdu lásku k umění. Na zbohatnutí to není. Někteří se tím uživí. Ale jen někteří.
Na druhou stranu, tvorba, pokud má člověk ještě možnost ji uplatnit, přináší nejen peníze, ale i uspokojení. Vydaná knížka, uplatněný scénář, provedená vlastní hra i s ochotnickým souborem, přináší uspokojení a radost. Napřed práce, starosti, ale sama tvůrčí činnost je tím, co aspoň pro mne má smysl a jestliže v ní někdo další najde něco, co ho osloví, ještě o to lépe.
Většina mých klientů si na začátku terapie klade otázku: „Co dál, s kým dál a jak dál?” Každý klient, který pochopí, že napřed je práce a potom teprve přichází uspokojení, radost a občas i pocit štěstí, má vlastně ty otázky zodpovězeny. Dělám něco pro sebe a ještě z té práce pro sebe mohou těžit ti další, co se spolupodílí, nebo jen konsumují výsledek jako diváci. Například.
Lidi se sejdou, něco spolu nacvičí, předvedou, pobaví sebe i druhé a nemusejí hledat nějaký extra smysl života. Jsou prospěšní. Tím nechci říct, piště knihy, hrajte divadlo, provozujte muziku budete zdraví a vyléčení ze závislosti. Ale pokud tohle budete činit, můžete sami sobě ulehčit ten život v abstinenci, tím, že se potkáte s lidmi, kteří také chtějí být s lidmi a pro lidi. Rozdělím se a zjistím, že láska a radost se šíří dáváním.
Mám hromadu krásných vzpomínek na vlastní terapii, kde jsme podnikali amatérské pokusy vydávat časopis, něco do toho časopisu napsat, učit se pod vedením těch, co absolvovali taneční a uměli polku valčík, latinskoamerické tance, se učit tancovat, jezdit na společné léčebně-rekreační víkendy, nebo i týdenní pobyty, kde jsem si dělali v podstatě program sami a vždy, aspoˇsám za sebe jsem se bavil, měl jsem radost, že jsem s druhými lidmi, pro které mohu udělat třeba dvouhodinové cvičení jógových technik, nebo učit lidi relaxaci.
Ona ta sociální dovednost tímto způsobem získaná, kupodivu podporuje další dovednosti, zlepšuje pracovní výkon, usnadňuje život jako takový. Učili jsme se a tím, že jsme učili druhé, zároveň jsme učili sami sebe. Nakonec, díky dovednostem takto získaným jsem i vydělal peníze. Aspoň tolik, že se mi ty zábavy nakonec rentovaly v nákladech na ně.
Napíši knížku, pokud se vrátí náklady do ní vložené a něco málo navíc, a zatím tomu tak vždy bylo, jsem spokojený. Píši vždy jen o tom, co mne zajímá, co má pro mne smysl a tím se bavím i přesto, že ona zábava vypadá dost často jako tvrdá práce. Již dost často doopravdy je. Jo jo.