Čtu noviny, už jen občas, sleduji život kolem sebe a podle novin a podle televize a některých „proroků” se zdá že je konec kapitalismu. Tedy někteří tak říkají.
Čtu noviny, už jen občas, sleduji život kolem sebe a podle novin a podle televize a některých „proroků” se zdá že je konec kapitalismu. Tedy někteří tak říkají. Stejně jako někteří říkají, že lidé jsou hrozní, nemají se rádi svět spěje k úpadku, ctnosti už se necení a jiné podobné kecy, které jsem čítával za mlada, když jsem ještě obdivoval antické texty. Už tehdy jsem měl podezření, že ti katastrofičtí pisálkové a rétorici se mírně mýlí, když říkají, že v roce 2000 bude všechno jinak a bude hůř.
Rok 2000 je za námi skoro devět let a a možná by se dnešní katastrofici divili, kdyby se vrátil rok třeba 1967 i s jeho životní úrovní. Určitě by plakali, protože by si neuměli představit jak lidé mohou být tak chudí. A mě moji rodiče, příbuzní a jiní další starší lidé vtloukali do hlavy a nejen mě, jak se máme dobře, jak roupama nevíme co dělat, jaká to bude katastrofa až jednou na to všechno dojedeme. Prostě u některých, co slovo, to Apokalypsa.
Kupodivu kapitalismus vítězí i v komunistické Číně a v jiných podobných zemích. Zřejmě si proroci nevšimli jedné věci. Přes sebevětší lidský debakl, který pokud nekončí smrtí dojde k jednomu. Lidi se na chvíli zastaví, spočítají škody, mávnou rukou a řeknou: Nějak bylo, nějak bude. A vydají se na další pouť životem a doufají, že se už nebudou tolik trmácet. Doufají že se poučili.
Dokud budu chtít nový notebook, Markéta nové naušnice a nebo třeba auto jednoduše se kapitalismus nezhroutí. Jo sem tam přijde krize, recese, nebo menší zpomalení, banky si nějaký čas sedí na penězích, lidé začínají šetřit až do chvíle kdy je šetření přestane bavit. Stejně tak je tohle s lidskými vztahy. Opustí chlapa ženská, je z toho nešťastný, ale dokud se k vůli ní nepověsí, jako několik mých kamarádů, nakonec zjistí, že se nic neděje. Na světě je ženských. Dokud žijí lidé, bude kapitalismus. V nějaké sebeprimitivnější formě protože lidíé mají potřebu směnit, mají potřebu mít nové a nové zbytečné věci, stejně tak jako lidé pokud se jim vztah rozpadne mají potřebu být s někým.
Napřed se chovají jakoby ten jeden jediný by skutečně ten jediný a nenahraditelný, ale nakonec se objeví někdo, kdo dá zapomenout na toho předchozího. S věcmi je tohle podobně. Od svého dětství jsme měl hromadu věcí, které jsem cestou životem, zničil poztrácel, odložil. Byly časy kdy jsem měl pocit, že bez nich nemohu být. No a jsem. A moje „nejdůležitější”věci i ženy jsou v nedohlednu. Utopeny v hlubinách času. Abych byl trochu literární.
Jednoho dne jsem je odložil a nahradil jinými. Ty ženy i věci. Ženy v mysli, věci jsou někde na smetišti, kde čekají na surovinovou nouzi aby je lidé (ty smetiště) začaly využívat jako surovinový zdroj. Myslím si že k tomuhle jednou dojde. Ženy jsou s jinými muži a na většinu jsem z nich už zapomněl. Ti mjiné mužští je taky mají rádi a vlastně žádná škoda, nula od nuly pojde.
V mysli jsem odložil a zapomněl i na tu nezapomenutelnou Petru. Prostě ráno se probouzím s jinou, sedím u stolu s jinou. Možná s ní dožiji svůj čas, možná jednou odejde možná odejdu já, nikdo neví.
Včera jsem měl návštěvu. Jana s Martinem. Chtěl jsem vidět Macintoshe, už mi nestačí jen obyčejný notebook, chci luxusnější. Jistě, umí toho dost je krásný, ale myslím, že na něm neudělám víc než do téhle chvíle Aceru. Martin mi ho předvedl a byl jsem okouzlen, ježto jsem jen člověk a podléhám strasti toužení. Málem jsem odpoledne koupil starší typ, který mi Martin ukazoval,ale nabádal mě, abych si počkal na novější.
Moc jsme na něj nedal. „Naštěstí” mě zastavila banka, protože nemám nastavenou větší částku než je třicet tisíc. Macintosh je dražší. Banka mě zastavila a Martin, když jsem mu volal, co jsem hodlal udělat mi vysvětlil, že skutečně ten nový typ bude pro mne mnohem, ale mnohem lepší. Pro tu chvíli jsem mu uvěřil.
Samozřejmě ten bude až za čtrnáct dní nebo měsíc. Cestou domu jsem z Markétou probíral další možnosti. Ovládl jsem své pokušení si koupit lacinější typ Macintoshe než jsem si vybral a k němu IPhone. Nakoc jsme zjistil, že tuhle myšlenku asi zavrhnu. Budu šetřit a nebudu mít další náklady na něco, co mi skoro stejně poskytne Macintosh a Nokia.
Jednoduše jsem podlehl své touze a hodlal jsem podpořit kapitalismus. Nevím jestli si IPhone pořídím, protože to zřejmě znamená další náklady na provoz, ale Macintoshe určitě. Tedy jestli mi do mého odhodlání nevstoupí vyšší vůle. Třeba se ještě rozhodnu pro něco jiného. Jsme si vědom toho, že starý notebook ještě při troše šetrném zacházení nějakou službu odvede.
Jenže mám rád změnu.Rád měním linuxové distribuce, často jsem měnil partnerky, někdy chtěně, někdy nchtěně a zjistil jsem, že i když možná změna život neprodlužuje jak tvrdí lidová pravda, již jsem poznal začátkem sedmdesátych let minulého století. Změna je život a každá změna prodlužuje život. I tak mi docela vyhovuje si život zpestřit.
Večer se mě Markéta ptala na některé mé bývalé lásky. Proč jsem třeba tolikrát se k jedné lásce vracel a druhou jsem nechal jít jen tak. Řekl jsem ji jak to bylo. Rozhoduje míra citu a také myslím i věk. V mládí jsem byl hned hotov. „Nechceš ty, bude chtít jiná. “ Přeci jen ke stáru, už se nerozhoduji až tak rychle pro rozchod. Umím víc počkat, i když někdy, jako například včera mě ovládne netrpělivost a chci mít Macintoshe hned. Divila se, jak jsem tolik rozchodů s jednou ženou mohl zvládnout, vydržet.
Vím jedno, někdy, aniž bych moc přemýšlel umím dát na pocit a rozhodnout se správně. Tehdy jsme vždy cítil, že ony odchody za dramatického víření válečných bubnů, je jen póza pro obecenstvo a především pro sebe samou. Takových žen jsem potkal několik ve svém životě. Ne všem prošlo podobné chování, aspoň ne tolikrát, ale vždy jsem rozuměl tomu, že si tím dodávají sebeúctu. Takže jsem jejich chování nebral jako útok proti sobě.
Ovšem přišel čas a já je odložil. Stejně tak, jako chci odložit onen starší Acer. Nic proti nim nemám, jen už nechci snášet jejich chování, zbytečný pláč pro nic, odchody, vyhrůžky. Prostě věděl jsem a vím, že někde jinde je nějaká jiná, která mi poskytne stejné radosti jako ta předchozí. I tohle se line textem této knihy. Možnost skončit, nenechat se vydírat hysterickým žárlivým a jiným nepříjemným chováním. Nenechat se vydírat a přesvědčovat, že jsem utrpěl nenahraditelnou ztrátu. Neutrpěl.
Ten starý notebook zřejmě někomu daruji a budu mít pocit, že nemám žádné staré harampádí doma. Třeba ho někdo ještě nějaký čas využije stejně dobře jako jsem ho užil já. S těmi ženami, které jsem ve své mysli odložil je někomu dobře, stejně jako bylo po jistý čas mě s nimi. Žádná zášť, žádná ukřivděnost, jen obyčejné vzpomínky na časy, co byly a už se nevrátí.
Je docela možné, že někdo, hlavně některé ženy, budou rozhořčeny mými slovy o odložení, přenechání, nepotřebnosti a touze po změně. Jistě, že se nedají asi hodnotově srovnat ženy a notebook, ale chování v obou případech je stejné a výsledek také. Konec spolupráce a konec řeči. No kamenujte mě.
Pokračování někdy