Po relativním klidu posledních dvou týdnů mám zase plno „uměleckých dní„ které vyplňují prací při natáčení pořadu „Rodina a já.”Nebo, jako dnes. Psaním scénáře s Ivanou.
Po relativním klidu posledních dvou týdnů mám zase plno „uměleckých dní„ které vyplňují prací při natáčení pořadu „Rodina a já.”Nebo, jako dnes. Psaním scénáře s Ivanou. Psát s Ivanou je vždy vzrušující záležitost, při které se slzou v oku vzpomínám na poklidné psaní blogů. Ale baví mě to. Sice jsem po hodině a půl zcela vyčerpaný, protože Ivana vždy přinese hrubý nástin, ze kterého ji víc jak polovinu změním, neboť dialogy, které pouze naznačí shledám jako málo pravděpodobné. Naštěstí si vyhovujeme. Ona si dá říct v dialozích a já zas ve formě.
V Kolíně žijí slušní lidé. Hází na socany rajčata. Docela jasný „projev přízně,” kterou místní chovají k lidem typu spasitele Jirky. Lituji, že jsem tam nebyl, do svého klobouku bych vybral a sám bych přispěl na pokutu, kterou oni vrhači zřejmě dostanou. Nemám rád Paroubka a pokud po něm někdo hází rajčata, jsem nadšen. Střílet po něm nemusí. Prý se rozčílil. Inu nevděční Středočeši. No nebudu se tu roztahovat s politickým blogem. Ale mám škodolibou radost, že lidé ještě úplně nezhloupli a někteří pochopili, že rozdávání z našeho těm potřebným nepracujícím, co nikdy pracovat nebudou ani se k tomu nechystají není projev sociálního myšlení, ale holý populismus. Doufám, že skuteční pracující pochopí, že pokud je někdo považuje za neschopné břídily, co se nejsou schopni o sebe postarat, a chystá se jim sebrat jejich peníze aby jim je s velkopanským gestem dal, tak zaslouží nejen rajče, ale i mocný kopanec, který tyhle lidí pošle tam kam patří. Přesně do té kopnuté části.
Prohlížel jsem si včera videa, která jsem dostal v televizi. Jedno je s pořadem, který budou vysílat zítra v 16.15 na ČT 2 a druhý, který se má vysílat na podzim pod jménem „Ze závislosti do nezávislosti.” Tedy první předběžně schválený díl. Nesmím ho nikde veřejně producírovat. Nebudu. Ale měl jsem z něj skutečně příjemný pocit. Jako spoluautor scénáře a námětu, plus představitel sebe sama, jsem skutečně si říkal: „Ano pod tohle se mohu klidně podepsat.” Skutečně režisér i produkce udělali kus dobré práce z mého hlediska. Dodrželi dohody a všechno podstatné co mělo v tom dílu být, také je.
Díval jsem na ten pořad a říkal si. „Stálo za to, sehnat peníze na knížku, stálo za to podstoupit celý ten maraton práce v blázinci, mimo blázinec. Mělo smysl pár let se odříkat, nabírat zkušenosti, učit se.” Takhle jsem si vždy představoval, že bych chtěl aby pořad o závislosti a spoluzávislosti vypadal. Neříkám, že je nekonečně dobrý, a neříkám že by se nedal zlepšit, ale struktura a obsah odpovídá tomu, co jsem si představoval, že chci lidem o závislosti a spoluzávislosti říci. Bez ohledu na to jak ho veřejnost přijme. Konečně jsem zvyklý, že mě hned lidé neberou a musejí si zvykat na způsob mého projevu. Ale jestli i ostatní díly budou v téhle kvalitě, pak nebudu nespokojený.
No a když jsem u toho „umění, tak jsem včera točil další díl „Rodina a já.” I z toho natáčení jsem měl docela radost, dokonce jsem byl pochválen že jsem způsobně seděl. Oproti minule. Ale jak jsem s e včera díval na video, tak hrozně uvolněně to nebylo. To jen ty ženy, matky kantorky amatérky, co mají potřebu nás dospělé muže cepovat, aby z nás něco bylo, lehce přeháněly. Vzpomínám si jak jsem ve svém posledním terapeutickém výcviku seděl v příjemné poloze na zemi a jedna kolegyně, decentní dáma, povoláním psychiatr na mě ječela: „Okamžitě vstaň a sedni si jako všichni slušní lidé!” Vyzvídal jsem co je na sezení na zemi při výcvikové skupině neslušného? Dozvěděl jsem se mnohé od Jitky, ona se zas dozvěděla mnohé od členů skupiny, tak už to v psychoterapii chodí. Nakonec se zkoumá co je za čím a jaký má chování toho jednoho křičícího, plačícího, mlčícího, kořen a důvod. Na zemi jsem zůstal sedět. Jitka se rozplakala. Prý jsem podobný jejímu muži.Nakonec se zjistilo, co je za čím.
Ale já nehodlám zkoumat důvody rozčílení kolegyň ze štábu při natáčení, když sledují můj posez. Nejsou mými klientkami, o terapii a intervenci mě nežádaly, jen v tichosti, přes Ivanu jsem se dozvěděl, že je místy pobuřuji, ne tím co říkám, ale jak to říkám a jak se u toho tvářím. Těší mě že i ty otrlé televizní matadorky, co jsou zvyklé na ledacos, mě nevnímají s lhostejností. To chlapa potěší. Ale to jsem se dozvěděl až dnes, včera jsem to nevěděl, přesto jsem si sedl uplně jinak a bylo mi taky dobře. prostě sedávám tak aby mi bylo dobře. Nikoho neokopávám, nikomu místo nezabírám a pokud někdo má potíž při sledování, jako jedna čtenářka, holt se smířím s tím, že se nezavděčím všem. Jsem už takový.
Fakt je jeden. nějak už se mi moc měnit nechce. Nakonec nenacházím žádný zvláštní důvod ke změně. S tím jaký jsem žít umím. Jsem smířený s tím, že ne všichni mě milují. Někdy pravda mě nemilují i ti u kterých bych si přál opak, ale vím, že v životě nemohu mít uplně všechno. Být nezávislý a svobodný a přitom všemi milovaný. Tyhle nadlidské úkoly na sebe nekladu. Konečně i klienti se učí žít se svými terapeuty a učí se skrz své teraputy, které se mnozí klienti pokoušejí změnit k obrazu svému, přijmout skutečnost takovou jaká je. Jednoduše většina lidí nebude takovými jakými je chci mít a nakonec zjistím, že se s tím dá i docela pohodlně žít. V terapii se většina klientů pokusí změnit svého terapeutka jak už bylo řečeno k obrazu svému. Nejen klienti, ale i jeho okolí. To má celkem zajímavý zvyk předepisovat, jaký má terapeut být, protože oni od něho tohle očekávají. No u dobrého terapeuta čekat můžou. Nic proti tomu.
Jirka Růžička vždycky na seminářích na Psychoterapeutické fakultě říkal. „Co máte na sobě, jak vypadáte, jak sedíte, do toho klientovi vůbec nic není. Nejste tam proto aby jste plnili jeho představy o tom jak má terapeut vypadat, ale proto aby jste mu byli prospěšní. Dost často jste mu prospěšní tím, že vás nezmění, protože budete možná prvním člověkem, u kterého se mu tohle nepodaří.” A já dodávám. Protože já se změnit nehodlám, musejí se měnit moji klienti.Vzhledem k tomu, že jsem si Jirkovy i svoje slova patřičně zapsal za uši, držím se jich. Mohu zkoumat, co vadí klientovi na mém projevu, mohu zkoumat, díky své odolnosti, co skutečně potřebuje a mohu mu jeho potřebu oreflektovat. Pak mu prospěji. Dokonce i v kalhotách a košili, které neodpovídají jeho útlocitnému vkusu.
Mimo terapii se držím zásady, že pokud svým chováním neohrožuji jiné, pak není důvod jej měnit pokud mi vyhovuje a jsem ochoten čelit otevřené i skryté nevoli druhých. To že někdo nesnáší nohu přes nohu, žlutý svetr a růžovou košili není z mého hlediska ohrožení na životě. To jen prožívá nepříjemný pocit z mého nebo něčího zevnějšku a na pocit jak známo se neumírá. Jen tak podotýkám. Růžovou košili bych na sebe nevzal. I když je prý módní. Na mladých brunetkách s modrýma očima růžová halenka tedy vypadá báječně. Ale z mého hlediska jen na nich. Pokud ji má na sobě dáma kredenciozního typu přes čtyřicet, už mi pohled na růžovou barvu zas tak skvělý nepřijde. Já bych sám se v té růžové cítil, (jak vyjadřoval Tonda Kantner alias Kyklop ze Sudet) jako kráva ve svatebních šatech.