Tomáš dorazil včas, takže jsme spolu prošli záznam hry: „Týpek a Jolana.” Bude nutné upravit hudební doprovod, nástupy atd.
Tomáš dorazil včas, takže jsme spolu prošli záznam hry: „Týpek a Jolana.” Bude nutné upravit hudební doprovod, nástupy atd. Museli jsme tedy projít celým záznamem, aby dostala ta hra ještě o trochu víc dynamiku a vyhnuli se tak hluchým místům. Je radost pracovat s lidmi, kteří vědí, co chtějí a navíc ještě umí své chtění realizovat bez zbytečných obstrukcí.
Našli jsme i čas pobavit se i o muzice k nové hře, protože mám pocit, že k ní nějaká muzika bude dobrá. Hudba by ji mohla podtrhnout a zvýraznit. Také nemusela, když se netrefím ve výběru. Zatím jak u „Fagot a Yesterday” a v Týpkovi jsem se trefil. Snad se mi to samé povede i u další hry.
Ono je dobré se podívat na záznam, neplácat si na rameno, jak jsem skvělý, ale skutečně se s odstupem podívat, co se dá, zlepšit, čemu ubrat a kde trochu přidat. Jako když člověk vaří polévku. Základ je stejný, koření se může trochu pozměnit. Já osobně si tu hru musím napřed celou představit, třeba i jistou vizí jak má vypadat scéna, co bych tam měl mít, většinou toho chci mít hodně, abych mohl ubírat.
Napsat si hru, kterou si budu režírovat má tu výhodu, že si člověk může pohrát s fantazií, nechat se unášet představami, protože pokud si dokáže představovat, pak dokáže i realizovat. Mít sen, mít vizi a umět se zbavit toho, co je zavádějící, nebo nereálné. Protože také musím umět vyjít z toho, co lidé kolem mne svedou, na co jsou peníze a jaké jsou mé skutečné schopnosti, realizovat, co si vysním a představím.
Už mnohokrát za ten víc jak rok, kdy jsem začal s psaním a režírováním svých her, jsem se přesvědčil, že nezáleží jen na mých představách, ale třeba na tak prosté věci, jestli třeba ten, co by měl svítit, bude mít pochopení a čas pro mé nápady. Něco se musí zkusit víckrát. A ne vždy všichni u ochotnického divadla mohou, když já mám čas a chuť něco zkoušet a vymýšlet.
Zatím jak se zdá, většina těch, co se mnou ten rok a půl spolupracují, mají chuť pokračovat, nechat se opět drezírovat, snášet mé nápady, které občas dokáži během jedné zkoušky proměnit v něco jiného třikrát až čtyřikrát. Jo, pokud člověk nemá nápady a drží se jen jedné představy, pak zjistí, že nefunguje taková ta chemie. Ono tohle jsem se naučil v terapii. Nerad používám jednu techniku, která se jednou osvědčila a pak doufám, že bude fungovat pokaždé.
Jistě, jsou terapeuti a nebo ti, co si rádi terapeuti říkají, co mají ustálený tok řeči, technik, jež nemění, u nichž vím, co řeknou, než to ještě řeknou. Nerad s takovými lidmi pracuji. Oni vždy nasadí, takový ten poučný tón v němž vysvětlí klientovi, nebo pacientovi, jak by se měl zachovat, co je pro něj dobré, kdo co moudrého řekl, odvolají se na autoritu. Občas mě ti kolegové baví, občas s nimi jdu do konfliktu, pokud nic nechtějí změnit, nechám je jejich „moudrosti” a hledím se jim pokud možno vyhnout.
Na rozdíl od těchto terapeutů nesleduji žádný svůj cíl, neb si myslím, že cíle mají mít klienti, terapeut je jen ten, co provází svého klienta k jeho cíli, respektuje jeho cíl, nebo klienta upozorní, že jeho cíl je nereálný a tedy by bylo terapeutovou ztrátou času se vydat s klientem na cestu za dosažením takového cíle. Mám na mysli třeba, že se klient rozhodne, že se rozvede. Není mým cílem ho za každou cenu udržet v něčem, co pro něj nemá cenu. Mohu ho upozornit na rizika takového rozhodnutí, klidně s ním projdu jeho cestu k rozvodu, ale rozhodně ho nenabádám, aby změnil své rozhodnutí.
Pokud se ovšem rozhodne změnit své rozhodnutí rozvést se, zajímám se jestli skutečně chce zůstat v manželství a má-li zájem a stojí-li o radu, proberu s ním jeho motivy, smysl toho rozhodnutí a způsob chování v případě změny toho rozhodnutí. Jestliže chce se mnou své rozhodnutí konzultovati, mohu ho upozornit na rizika změny rozhodnutí, či mu dát informace, jaká úskalí by ho mohly čekat. Nebo se ho zeptat na důvody změny. On se poté rozhodne sám a zvolí si svůj cíl.
Na klientovi, stejně jako herci vyžaduji především dodržení pravidel a dohod, jinak na klientovi nechám aby si stanovil své priority. Nemohu za něj žít jeho život, z toho důvodu mu nemohu stanovit ty správné priority. Spousta kolegyň, hlavně tedy kolegyň se v minulosti a některé i v přítomnosti snaží ty správné priority pacientovi stanovit. Jenže žádná je za něj žít nebude. Nikdo se za nás nenají, nikdo se za nás nevyprázdní, nikdo se za nás nevyspí, ani neobleče, aby nám nebyla zima.
Na herci chci aby plnil mé představy o postavě. Pokud ji nechce plnit, vyměním ho. Tady vidím rozdíl, mezi prací terapeuta a režiséra, či autora. Ale jako terapeut nemám osobně žádné cíle, než ty, že chci být tím průvodcem, který je placen za doprovod, ukázání možné cesty a možného směru, který vede k cíli jež si stanovil klient. Všechno ostatní považuji za neoprávněné zasahování do života klienta.
Jestli si není jistý svým cílem, nenabízím mu žádný svůj, maximálně mohu počkat až se rozhodne, kam chce jít a jestli vůbec jsem ten, jež ho bude provázet. Na asertivitě, kterou vyučuji zájemce z řad pacientů jim říkám. „Jestli se naučíte tuhle techniku, tak trvám na tom abyste se ji naučili čistě, tak jak je vymyšlená, ale zda ji budete, nebo nebudete používat, je jen na vás a vaší odvaze riskovat nelibost druhých, když ji použijete.”
Taková zkušenost. Dost často jezdím s různými lidmi po Praze autem. Snad ani jeden, nemá ze stejného místa do stejného druhého místa, stejnou trasu. Každý má tu svou a většinou jsou ty rozdíly minimální. Sem tam, se na každé té trase stane něco, co nás zpozdí. Mám sice pak pocit, že by bylo pro tu chvíli výhodné jet jinudy, jenže stejně jako v těch cílech, nikdo nevíme, co koho na jeho cestě čeká a jak ta, či ona cesta bude skutečně obtížná. I když, u některých to lze téměř s jistotou předpokládat. Jenže něco předpokládat, ještě neznamená něco určitě vědět. Jo jo.