Dost často se vyplatí číst cizí blogy, protože z nich se může člověk dozvědět zajímavé věci o zajímavých knihách.
Dost často se vyplatí číst cizí blogy, protože z nich se může člověk dozvědět zajímavé věci o zajímavých knihách. Třeba v blogu Benjamina Kurase jsem se dočetl o knize Rogera Scrutona „The Face of God.” Pravdou je, že jsem asi Rogera Scrutona jako filozofa míjel. Budu muset napravit svou nevědomost a trochu se porozhlédnout po jeho pracích, abych si ověřil jestli je skutečně tak skvělý, jak ho popisuje Kuras ve svém blogu, nebo, lépe řečeno v článku na České pozici.
Česká pozice je další internetový magazín, který jsem v poslední době, právě díky odkazům na Facebooku a jinde objevil. Nemusím se vším souhlasit, ale dá se říci, že se tam dá objevit spousta zajímavých článků od zajímavých a myslících lidí. Myslící lidé jsou lidé, na rozdíl od lidí neustále si stěžujících na poměry, kteří se nebojí nabídnout i nějaké řešení. Nebo dokáží nastolit takový stav, který druhým lidem řešení umožní objevit. Což osobně považuji za naprostý vrchol. Dát lidem šanci aby projevili svou chytrost. Aby se naučili dát na své pocity a prozkoumat svá řešení i své pocity, které k těm řešením nabádají.
Člověk sice nemůže vědět všechno, ale může se snažit nikoliv o dokonalost, která nastane v očích mnohých tehdy, když vědí všechno, ale o vědění, kde najít co potřebuje.
Mnozí lidé mají pocit, že pokud půjdou někam do terapie, kursu, který se zabývá porozuměním sobě samému, že se tam dozví něco, buď zázračný lék na všechny jejich potíže, což je nesmysl. Případně se bojí že kursech, které vedou jedinci, co používají ty motivační citáty, šířené na Facebooku, kterým se mnohdy právem vysmívají, a podlehnou reklamě a dostane se jim jen, co už znají, což se mnohdy stává. Ale nevšimnou si jednoho, ve svých představách, se udržují, nezkoumají jaká je skutečnost a nevšimnou si tak díky svému nezkoumání, že se mou dozvědět, díky tomu kursu, terapii, co neznají, jak se vlastně chovají a jak jim funguje jejich mozek. Jak žijí pod vlivem svých představ o světě a chování lidí ve světě, nikoliv jak žijí ti druzí a jak se skutečně a z jakých důvodů chovají.
Protože někdy někoho stačí upozornit na fakt, že jinak vyslovovaná věta, nebo s jiným slovosledem má zcela jinou sdělovací hodnotu pro ty druhé a oni toho člověka, díky tomu pozměněnému pořadí slov zcela jinak vnímají a přijímají. Daniel Kahneman na tyhle věci ve své knize, „Myšlení rychlé a pomalé,” mimo jiných důležitých informací upozorňuje. Upozorňuje nás, na metody, kterými sami sebe ovlivňujeme. Kterými nás ovlivňují ti druzí. Dokládá praktické zkušenosti mnohých terapeutů, výzkumem. Výzkum, který lidé podobní Kahnemanovi dělají, potvrzuje, že na sebe klademe požadavky, kterým nelze dostát a přitom je od nás nikdo nevyžaduje. Nebo, že chceme na lidech, aby nás milovali a zároveň je zavalujeme úkoly, kterým nerozumí.
Pokud na tohle kdokoliv v kursu, či v terapii přijde, většinou se mu uleví. Často svůj pocit úlevy prožívá s pocitem štěstí, ačkoliv se vlastně nejedná o nějaké zvlášť výjimečné situace. Pouze prohlídne. Nic víc. Samotné prohlédnutí navodí pocit euforie. Většinou. Jsme co cítíme a co prožíváme.
Dopsal jsem předchozí odstavec, uložil soubor, vzal penízky, natáhl džíny a košili, nazul rozšlápnuté botky a vyrazil do města za novými botami. Dorazil jsem na Národní třídu tramvají č. 14, dnes jela trochu jinudy a šel k Baťovi. Cestou jsem si četl Scrutona, neb se mi některé jeho knihy zdařilo stáhnout v PDF na internetu. Sice bych si je koupil, ale nejsou. Bohužel. Scruton mě zaujal svým pohledem na kulturu a náboženství, na propojení obojího.
Střídavě mysle na boty, střídavě na text, který jsem četl, jsem dorazil do pánského oddělení, kde jsem hledal botičky, které jsem si vybral včera, jenže neměli mé číslo. Botky jsem nenašel, obrátil jsem se na pohlednou slečnu, která mě poslala o patro výš, bych zkusil štěstí tam. „Kdo hledá, najde.” Praví Písmo svaté. Hledal jsem, našel jsem, botky ozkusil, číslo 42 mi bylo těsné, zkusil jsem číslo 43, bylo mi akorát. Botky jsem mohl koupit včera, na Smíchově.
Netruchlil jsem kvůli tomu. Nakonec, hezky jsem se svezl tramvají, cestovaly převážně mladé a krásné ženy. Uspokojoval jsem duši četbou a patřením na ty krásky. Na Smíchově jsem pokračoval v prohlídce vernisáže „Rozmarná léta Jiřího Menzela,” náramně jsem se bavil, chvíli jsem byl dojat při vzpomínkách na ty okamžiky, za kterých jsem měl možnost vidět jednotlivé filmy. „Ostře sledované vlaky,” jsem viděl například se svou první láskou Hanou. Musel jsem pak na něj jít ještě jednou, neb jsme se skoro celé promítání líbali a jinak něžně mazlili. Seděli jsme v poslední řadě. Uspokojil jsem tehdy skoro tělo, ale kultura to odnesla.
Na „Vesničko má středisková„ jsem byl s Inkou. To zas byla mladá dáma, která, když ji nebožtík Honza Šrenk, vysvětloval v jednom děčínském baru, myslím, že to bylo v Grandu. „Slečno, jestlipak víte, že on je ženatý?” Přitom ukázal na mne. Načež Inka mu bez váhání odpověděla. „Příště, když tak mě oslovujte, mladá paní! A že je Jan ženatý, není tělesná vada.” Dodnes tuhle hlášku považuji za nejvtipnější a nejpohotovější jakou jsem od mladé dámy, kdy slyšel. Inka uměla. Honza Šrenk se odplížil jako spráskaný pes, ani přes hubu sem mu za indiskrétnost a žárlivost nemusel dát. Co si pamatuji, tak se tehdy rozvedl, jeho žena si užívala před jeho očima všech radostí, co ji tehdejší její mládí dovolovalo a Honza s tím měl malý problém. Pravda, trochu jsme se mu smáli. I tomu jak horlil proti manželské nevěře. Měl důvod.
Inčinu další hlášku, „Jsi anděl a ráj a jsi peklo, a já bych se toho pekla držela zuby nehty, tak to raději skončím, dokud mohu.”, jsem použil v knize „Paradox abstinence – Týpek.” Sice v trošku jiné souvislosti, ale šikla se mi. Tak za ni Ince touto cestou děkuji.aJo už je to víc jak třicet let. Inka byla krásná, chytrá a měla ráda chlapy. Neválčila s nimi. Na to je hodně milovala. Nakonec, v tomhle blogu na ni nevzpomínám poprvé. Byla jednou z těch, co prošla mým životem a nezapomněl jsem na ni. Pokud na ni vzpomínám, tak jen v dobrém.
Jo jo, mladost radost. Mám Menzelovy filmy spojené se svým mládím, tak snad i proto mne ta vernisáž tak trochu roztesknila a zároveň mi udělala jasno v duši. Taky jsem se rozhodl, že se dnes podívám na „Slavnosti sněženek.” Trochu si příjemně udělat na kulturní duši, když mám nové botky, vernisáž za sebou a trochu dobrot v žaludku. Jo jo.
PS: Po té vernisáži jsem se rozhodl. Půjdu o dovolené Polabím. Třeba někoho potkám. 🙂