Není nad to, probudit se z rána a cítit, že se tělo dává víc a víc do pořádku. Chřipka mě zaskočila víc než jsem očekával a přeci jen ještě včera ráno jsem se necítil ani na osmdesát procent.
Není nad to, probudit se z rána a cítit, že se tělo dává víc a víc do pořádku. Chřipka mě zaskočila víc než jsem očekával a přeci jen ještě včera ráno jsem se necítil ani na osmdesát procent. V neděli jsem byl tak na dvaceti procentech, v úterý večer to ze šedesáti kleslo na třicet, včera jsem byl večer zase tak na šedesáti a dnes ráno, jsem se probral, nic nikde žádné napětí, žádný nepříjemný stav, zacvičil jsem si a cítil, že jsem tak na devadesáti pěti. Tuhle stupnici používám desítky let a docela slušně si podle toho kontroluji svůj somatický a psychický stav.
Používám tuhle škálu při józe s pacienty, kdy si oni subjektivně zhodnotí svůj stav na začátku a pak stejným způsobem na konci lekce. A k tomu ještě musí říci, co pozorovali, co se s nimi stalo, čemu přičítají, že procenta šli buď nahoru, nebo dolu. Pokud se naučí používat tuhle techniku, naučí se zároveň i regulovat, aspoň částečně, své výkyvy. Naučí se sobě rozumět, naučí se za pomoci cvičení se přelaďovat. Je to velmi subjektivní technika a právě proto účinná.
Patří tahle technika do určitého způsobu života, kdy se člověk řídí podle toho jak se cítí. Cítí-li se mizerně, dokáže pojmenovat důvod. Bolí ho hlava, tělo, má dluhy, opustila ho ženská, atd, tak také dokáže najít prostředky ke změně. Najednou zjistí, že jedna lady odešla, ovšem druhá je na cestě.
President podepsal amnestii, se kterou jiní nesouhlasí, plná média rozhořčených lidí, kteří takový akt považují za konec světa, jiní ani náhodou, jako třeba dnes dva moji klienti, kteří se radovali z amnestie, protože jim zahladila trest, tedy mají čistý trestní rejstřík a jejich šance na lepší zaměstnání se o sto procent zvýšila.
Takže konec světa se nekoná a ta zpráva o amnestii je mi celkem lhostejná, protože mi třeba zavolal kamarád, kterého jsem neviděl roky, nebo mě ráno nebolí hlava, když jsem tři noci před tím díky kašli a horečce toho moc nenaspal a jen sem se budil díky horečnatým snům.
Což je pro mne mnohem důležitější, než „dojemné příběhy,” těch, co byli okradeni. Párkrát v životě jsem byl různými lidmi okraden, není to nic moc pocit, ale nakonec. Člověk zjistí, že je i tak rád, že je naživu, relativně zdráv a může si opatřit jiné hmotné statky.
Mohou mi ostatní vysvětlovat, že nemám žádný důvod k radosti, žádný důvod ke spokojenosti, protože poměry „nedovolují” abych se cítil dobře. Protože kdo se má tu tu hrůzu dívat? Ptají se. Opáčím, že se cítím podle sebe, nikoliv podle novin, televize, nebo blogerů, kdy ti všichni výše jmenovaní, chrlí záplavy bahna plného hrůz na celou společnost.
Ono je totiž umění, nepropadnou nejen depresi či euforii z toho, že někdo jde z basy domů, nebo že někoho nezavřou, ale i nepropadnout depresi, nebo euforii z toho, že na Facebooku, pořád někdo sděluje, jak je nadšený, že bude volit Karla, jaký je Karel pašák. Případně, že bude volit Miloše, protože Miloš na rozdíl od Karla umí zpívat. Možná. Třeba jen pro jistotu zatím nezpíval, aby pravda nevyšla najevo.
Udržet se v rovnováze, to je oč tu kráčí. Udržím-li se v rovnováze, udržím-li střízlivý pohled jak na stav společnosti na volby, na politiku, korupci, na všechno kolem sebe. Zjistím jedno. Žádná kaše se nejí tak horká. S pohledem na společnost se dá zacházet různě. Mohu vidět vše růžově a zjistím, že si připadám jako blbec, mohu vidět vše černě a má moudrost se tím nijak nezvýší, naopak.
Uvidím, že až se třeba rozpadne ODS, Klaus skončí v politice, Političky z kalendáře půjdou ke strojům. Ve volbách třeba zvítězí jako předsedkyně strany Táňa Fišerová a bude, coby ministerská předsedkyně, když ne presidentka, konat jen dobro. Všichni co dnes křičí na toho Klause ve jménu Táňy, Karla, Miloše, Tomia, Budou křičet na Táňu, abychom tak zjistili, že ti, co ráno volali: „Aleluja a hosana, Táňo,” budou večer volat: „Upalte ji, nebo ukřižujte ji.” Podotýkám, že bude mnohým stačit málo k takovým výkřikům.
Pamatuji dva druhy komunistického režimu. Ten první, do roku 1956 dával svým politickým odpůrcům provaz, nebo doživotí. Včetně komunistických politiků. Pět a dvacet let kriminálu byl takový „zlatý střed.” deset let byl základ. Plus ty petice pracujícího lidu, co žádali „psům psí smrt.“
Vysoké napětí v drátech na hranicích a pracovní tábory. Pak od roku 1956 až do roku 1968 se snažili tvářit jako slušný lidi, ale moc jim to nešlo. Stačili za těch prvních dvacet let dosta zem hospodářsky na dno, což byl docela „slušný” výkon, protože z rozvinuté země se stala země prudce rozvojová.
Pak se bolševici „civilizovali.” Už jen občas někoho zavřeli, vyhodili z práce, nebo vzali občanství. Dokonce podepsali listinu Lidských práv a kupodivu nezastřelili, neoběsili žádného bývalého vedoucího soudruha. To byl ten režim po roce 68 až do roku 1989. Snažili se tvářit, že hospodářství vzkvétá, dokonce se už nestály fronty na chleba, jen občas nebyl ocet, sůl, nebo jiné nepotřebné maličkosti. Banány a pomeranče, dámské vložky a toaletní papír nezmiňuji, to je obehraná písnička. Hospodářství nevzkvétalo. Ani náhodou.
Směli se zpívat sovětské písně, dokonce se v rádiu hrál i sovětský bigbít a jiné podobné lahůdky. Někdy vyšla i kniha západního angažovaného autora. Už se smělo občas i na západ a v drátech na hranicích už nebylo vysoké napětí, ale takzvané signální stěny. No pokrok jak se sluší a patří. V tom sem strávil své mládí a kus středního věku.
K tomu přidám demokracii, která sice mnohým smrdí, ale jen díky ní, na rozdíl od těch dvou bolševických režimů, mohou volit tajně ve volební místnosti bez postihu, volat před úřadem vlády a ministerstvem na ministra financí, „ty svině” a jediné co jim hrozí, že ministr vyjde ven a pokusí se dát někomu přes hubu, V tom lepším případě diskutuje. Rozhodně jestli se píšou petice, tak nikoliv na podporu ministra, ale na jeho odvolání. Nebo jiných ministrů.
Senátoři si stěžují na presidenta u Ústavního soudu. Mnozí mají zcela jasno. Senátoři i blogeři, Překáží jen ta demokracie a platící presumpce neviny. Tedy jen podle trestního řádu. nebo platí ústava, Podle výkladu Ústavního soudu. Podle médií, blogerů, kdo je obžalován, tak je taky vinen. Blogeři to vědí. Stejně jako novináři. Ti to ovšem vědí dřív než blogeři a blogerům to řeknou, jak to je.
Jo, pořád, díky demokracii, ještě v oblasti práva, tedy ne že by se to nemohlo „zlepšit” nevládne soudce Lynch, ale obyčejný příslušný soud. Okresní, krajský, vrchní a nejvyšší. No a nad tím vším ten ústavní. jasně, pár soudců je zřejmě prodejných, zrovna jednoho soudí za úplatnost. Ale až se poměry „zlepší“ a bude právní normou soudce Lynč, tak možná ti, co věděli, kdo je vinen a kdo nevinen, bez rozhodnutí soudu, se budou divit. I v jejich případě může přijít Soudce Lynch. Přijde a vykoná „spravedlnost.” Jo jo.