Je „zážitek” číst blogy, které mají jasné poselství, jako je tenhle blog od pana Justa.
Děsím se chvíle, kdy někdo napíše něco podobného o mé tvorbě. Zřejmě bych posléze zahalil tvář roztrženým rouchem, které na mě navlíkne scénografka a kostymérka našeho souboru. Občas se mi také podaří vytvořit, něco, co bych raději skryl. Naštěstí se nikdo nevyjádřil až tak natvrdo. Jako zřejmě každému, kdo se pokouší tvořit, jak v oblasti dramatické, tak v oblasti literární, mi záleží na tom, jak divák, čtenář mou práci přijme.
Pravda, mívám občas různé nápady, ale doufám, že se dostatečně děsím a budu se děsit, některých svých nápadů a dokáži se uskrovnit. Myslím v jejich realizaci. Jeden z důvodů, proč nenabízím svou tvorbu nikomu jinému, než souboru, se kterým pracuji, je ten, že se obávám, že z textů, jež napíši, udělá někdo zcela jiného, než sem zamýšlel a já se budu potom v noci budit, nebo v hrobě otáčet, při vzpomínce na ono provedení.
Myslím, teď nemám na mysli, výše uvedené představení, panem Justem strhané, že jsou lidé, kterým chybí invence a schopnost něco napsat, ale nechybí jim drzost, cokoliv předělat. Nepopírám, že leckdy, ona předělávka dílku prospěje. Někdy. Ale většinou z dobrého textu se stane čiročirá hrůza.
Lidé bez invence, ovšem s vysokým sebevědomím, tedy spíše pýchou, mají pocit, že oni jsou těmi průkopníky umění. Většinou jejich průkopnictví zapadne do zapomnění. Getheho „Faust” zůstane skvělým textem i nadále, moderní zpracovatelé jeho textu, asi přijdou do dramatického pekla. Tahle neúcta k autorů, vyprazdňování s ohledem na moderního diváka, si nic jiného nezaslouží. Myslím, že divák i po dvou stech letech pochopí smysl textu i bez moderních úprav.
Chápu, autor se už nemůže bránit, nemůže jim zatrhnout úpravy. Ovšem, také už ho jejich úprava zřejmě nebolí. Na tohle ti hoši a díky spoléhají. Ale divák si nedá také všechno líbit. Za těch několik málo let, co se divadlem zabývám jsem pochopil jedno. Chudá výprava není na škodu, ale napsat něco, co divák má jen stěží možnost pochopit, to už na škodu je. A poukazovat, že je to tak vysoké umění, které mohou pochopit jen ti vyvolení, je z mého hlediska pýcha na entou.
Ano, na určité hry, chodí jen určitá skupina lidí, stejně jako jisté knihy, čte jen někdo. Z toho důvodu se vydávají jen malé edice. Pro ty, co chtějí. Ano, udělal jsem „Leporelo”, co se dá obměňovat, odebírat a přidávat příběhy a muziku. Svým způsobem experiment. Na tohle přestavení chodí naši přátelé a známí, většinou se v příbězích, co jsem tak obšlehnul ze života, vidí a dokonce se místy baví, pokud nejsou zrovna zaskočeni tou realitou, co z nich čiší.
Ale jsem si vědom, že se jedná o vyhraněnou skupinu lidí. Ti vědí, co je čeká a jsou ochotni s námi strávit ty dvě hodiny, během nichž jim nastavujeme zrcadlo. Ukazujeme jim, jak se lidé chovají, jak někdy ve vztazích jednají, jak mluví, co spolehlivě vztah zabije, a co dost často vztah udrží. Baví mne ta nepřikrášlená a zároveň zbytečně nedramatizovaná realita. Život je prostě tak barevný, dramatický, že jen stačí ukázat jeho malou plochu, a je na ní všechno. Slzy, smích, strach i radost. Plus další emoce.
Tak, divadlo jsem zas trochu probral, uvědomuji si, co všechno mi přináší, ovšem také bere. Zatím je ten přínos větší. Větší, než mne kdy napadlo. Píši, zkoušíme, vynořují se mi obrazy a vzpomínky, podobně jako v terapii, ale zase jinak. Z jiného úhlu, uvědomuji si, co je v životě pro mnohé lidi důležité, dívám se na svět skrz své postavy. A ty postavy žijí svůj život, s každým interpretem jinak.
Odešla herečka, která měla hrát jednu postavu, dal jsem tu roli jiné, u níž mě napřed nenapadlo, že by ji mohla hrát a nakonec se ukázalo, že jak pro hereckého partnera, tak pro mne samotného, je najednou ta postava, mnohem méně čitelná, předvídatelná. Je tam víc emocí a tajemství. Což nutí jak Tomáše k větší pozornosti, tak mne najednou ukazuje ten jiný rozměr, při zachování stejného textu.
Z toho důvodu si myslím, že jen neumětelové upravují text, zkracují, nebo přepisují, co autor napsal a nejsou schopni z něj dostat, vše co v něm je. Bez těch úprav. Protože autor většinou ví, co chtěl říct. A režisér herci jsou zde proto, aby zjistili, jak to říci. Jo jo.