Takže už vím, že „minivan” je americky 🙂 kombík.
Takže už vím, že „minivan” je americky 🙂 kombík. Dozvěděl jsem se tuhle čirou pravdu, když jsem s Miladou komunikoval o možnosti vypůjčení auta, pokud se mnou pojede Markéta a předtím jsem se domlouval s Markétou, jaké auto by bylo asi dobré. Karavan, neboli „bydlibus” jak už jsem tomu slyšel říkat jsme zavrhli. Ale kombík to je jiná. Je dost velký abychom v něm mohli přespat oba, dost pohodlný aby se do něj vešlo co je třeba. Představuji si to tak, že jí si vezmu malý ruksak ze svačinou, vyrazím napřed a Markéta si může mezitím háčkovat, nebo koketovat s medvědem, může ho učit panáčkovat, nebo skákat salto. Bude-li k dispozici. nebude-li najde si jinou zábavu. Já dojdu kam jsem si předsevzal a mezitím mě Markéta předjede a tím to pro ten den skončí. Jinak jestli se budeme chtít podívat třeba do Yellownstonského parku, nebo jinam, díky autu můžeme. Jak v Kanadě tak ve Státech. Tentokrát bych zůstal na jihu Kanady a občas se pokusil si odskočit do Států, pokud mě soudruzi z USA vpustí.
Jestliže nebude Markéta moci, pak vyrazím sám, opět zůstanu na jihu Kanady, místa jsou tam nádherná a opět si odskočím do USA. Ale už jen tak na špacír. Uvidím. Šéfová mi dnes definitivně potvrdila, že souhlasí s mou dovolenou na celý červenec, takže v tomhle směru mám vystaráno. Teď jen letenku a dát opravit vozík. Co kdyby zase něco nevyšlo. Tak se snad probiji na stará kolena i do Států. Jo za mlada jsem zpíval písničku s Greenhorny „Když náš táta hrál” …teď už jsem chlap jak hora, šest stop a palců pět, už jsem prošel celý Státy, a teď táhnu zpět.. A zpíval a smutně koukal, protože dostat se do Států byl jeden velký sen mé o svobodu okradené generace. Navíc nemám šest stop a palců pět, ale 170 cm. Takže jsem si jen představoval.
Jenže, když už to šlo, tak se mi zase nechtělo se Amíkům doprošovat, nechat se vyslýchat, kdo jsem proč tam jsem, koho tam znám, koho chci navštívit, kolik vydělávám, jestli vůbec vydělávám. S tímhle se mi ta představa svobodné země trochu nescházela. Uvidím co budou chtít vědět na tom dotazníku, co se na něj dá bezvízově cestovat. Takhle bych Státy rád navštívil. Přeci jen, země to zajímavá je po všech stránkách. Už ta loňská návštěva Kanady ledacos napověděla. No vlastně poprvé budu v zemi, kde se mluví anglicky a není pod jurisdikcí Her Majesty Elisabeth II. Tomu podniku vládne někdo totiž jiný, někdo kdo nemá british accent. Jsem zvědavý jak se budu cítit mimo Union Jack. Všichni znalci tvrdí, že Kanada je hodně podobná Státům, ale v žádném případě Státy to nejsou a je hodně odlišná.
V tak velkých a na zajímavosti bohatých zemí je celkem lhostejné kam se jde a nebo kam se jede. Stejné jak s Evropou. Evropa má tu výhodu, že zas není až tak uplně malá a je přecpaná vším možným k vidění. Tohle jsem si uvědomil, když jsem šel na Gibraltar před šestnácti lety. Šel jsem nejkratší možnou cestou a stejně jsem viděl tolik pamětihodností, že dvěma slušným rodinám by to vystačilo na celý život. Tak pamětihodností budu v Americe a v Kanadě ušetřený, protože oni pamětihodnosti nepěstují. Pokud jim náhodou něco zbude, tak jako ona sto let stará stodola na 108 míli na Cariboohighway v Kanadě, tak pak už jí opečovávají, ale milují nové a staré moc nepěstují. Loni při mé návštěvě u Milady, jsem zjistil, že ona svému domu moc nefandí. Domu, který nazývala starým. Starý je asi třicet let.
V Evropě je takovéhle stáří čirou novostavbou, sto let to se tak jako začíná říkat, že něco pamatuje. Milada s ním moc nebyla spokojen, ale mě se moc líbil. Měl duši ten dům a zdál se z venku malý a přitom tam bylo tolik prostoru. Tak ho Milado neprodávej. 🙂 Brzy ti na něj dají cedulku, že máš pamětihodnost a kluci potom budou rádi, protože budou vybírat vstupný do muzea.
Markéta mi říká, že by to chtělo auto na benzín. Sice nevím jaká je jeho výhoda v Kanadě nebo ve Státech, ale budiž. Bude mít auto na benzín. Mě je jedno v čem se vezu. Do řízení nekecám, maximálně držím mapu na klíně, ovšem dnes v době různých navigačních pomůcek je i tohle přežitek. Ale stejně i tak. Není nad dobrou mapu. Pěkně do klobouku nebo čepice aby byla v suchu a zároveň po ruce. Mapa nepotřebuje, elektriku, když je nejhůř posvítí si člověk baterkou aby se podíval kam dál, nekecá furt, jako navigace. Měli by už vymyslet něco, co přenáší data do hlavy řidiče telepaticky. Aby ten krám nerušil spolujezdce ve spaní. Konečně, když se mi podaří dostat do iPhone navigaci, tak pak budu mít ještě rezervu. Ale bez mapy jen s navigací bych se do prérie nevydal. Navigace v iPhone plus mapa a papírová mapa. A to by v tom byl čert, když pak pořádně nezabloudím.
Vzpomínám si jak jsem jednou v Anglii přehlédl odbočku na kanále, považoval jsem ji za bazen, kde kotví cákadla, co se přesunují po plavebních cestách Británie. Na mapě evidentní, ale šel jsem, zpíval jsem, přes můstek jsem přešel a byl jsem zcela někde jinde. Zase nejsem ten, co hned klesá na duchu a smířil jsem se s tím, že jsem zcela někde jinde. Na Loch Ness jsem také došel, i když s mírnou odbočkou, takže se nic nedělo. Konečně když se rozhodnu, tak všechny cesty vedou někam. Akorát ta v lese před Plzní, když jsem šel na Gibraltar a šla se mnou Markéta, tak vedla, jak jsem poznamenal: Markéto, všechny cesty někam vedou, ale tahle jen do prdele. Markéta lehla smíchy. Nakonec, na nápravu jsem měl ještě dva měsíce cestování před sebou. Až při zpáteční cestě ze severu Skotska jsem šel kousek podle téhož kanálu a na svůj omyl jsem přišel. Jen jsem se divil, co jsem schopný přehlédnout.
Ale zabloudit v Americe, to může být také zajímavé. Třeba uvidím díky tomu něco skutečně poutavého. Zabloudil jsem ve Francii a viděl nádherný zámek. Pak jsem si udělal odbočku a na dalším zámku jsem přespal a poprvé v životě jsem viděl dívčí vlasy dlouhé až pod kolena. Dcera zámeckého pána je měla tak dlouhé. S tím krbem, co se v němo topilo snad celými kládami to byl skutečně úchvatný pohled. Nikdy v životě si je do svých třiceti let nestříhala. Tehdy ji bylo třicet. Seděla vedle krbu a česala se, naštěstí v něm nehořelo. Byl to jeden z nejzajímavějších okamžiků cesty na Gibraltar. Krásná ženská, krásný vlasy, zámecký krb. Bylo mi líto, že je léto a že v něm netopí. Koukat do takovýho fajráku by bylo něco. Zámeček z dvanáctého století. Kamenný, zase z venku nijak zvlášť velký, vevnitř bludiště. Ti lidé snad nemuseli vyjít týden ven a mohli cestovat po zámku a mít pocit, že se pořád něco děje.
Zabloudil jsem ve Španělsku a šel jsem sto kilometrů nádhernými horami, kde nic a nikdo nebyl. Jen dva prameny, kde jsem si nabral vodu. Vyšel jsem nad město Andujar a byl jsem zaskočený tím výhledem. Stejně jako všechna španělská města na jihu Španělska bylo nádherně zářivě bíle. Po pustině neskutečný kontrast. Tehdy jsem také pochopil, jak se asi cítili poutníci, když po několika dnech putování evropskými lesy, kdysi dávno ve středověku vyšli z nich a narazili na vesnici, městečko, nebo aspoň selský dvůr, mlýn, nebo hospodu.
Pak jsem až do města Ronda putoval pro změnu olivovými hájemi. Andalusie je pokryta olivovníky. Desítky kilometrů, mezi městy a městečky není nic jiného než olivy. Až k pohoří Siera Ronda. Ta je zas pro změnu suchá a po jejím přejítí a sestupu dolu k moři je klasická zemědělská krajina. Dobře zavlažovaná a úrodná, plná krásných vesnic, městeček a památek. Až k Gibraltaru. Jo jo, na cestě nikdy o překvápko není nouze. Všude na světe.