Jak si tak hraji s hledáním všech možných alternativních způsobů léčby čehokoliv, pochopitelně narážím na homeopatii. Jak jsem příznivec, všech těch čikungových, jógových technik, má zvědavost vzrůstá.
Pochopitelně, je mi jasné, že všechny ty psychoterapie, homeopatie, čikung, jóga, autopatie, jsou hodně založené na víře, na věcech, o kterých se hovoří jako o něčem, co je mezi nebem a zemí a přísné racionální logiky, tyto úvahy přivádějí do zoufalství, protože všechny jsou založeny na jisté empírii, leč teoretická vysvětlení většinou nic takového nepřipouštějí. A žádnými studiemi nelze ten efekt exaktně ověřit
Rozhodl jsem se, že si pořídím nějakou homeopatickou literaturu, dokonce jsem našel na alternativa.cz novou metodu vycházející z homeopatie, co se nazývá, „autopatie.” Jak autopatie přesně funguje nevím, ale možná se někde dočtu. Tedy asi bych si mohl koupit knihu, leč už jsem se rozhodl, že do doby, než tyhle věci budou vycházet elektronicky, se do nakupování nepustím. To je zbytečné zaplevelování knihovny. U homeopatie udělám výjimku a knihu si koupím.
Vrátím se k homeopatii. Na jednu stranu, někteří lékaři na ni nedají dopustit, jak jsem se dočetl, druzí by ty, co ji propagují možná dali upálit, jako se upalovaly čarodějnice. Kde je pravda nevím, jsem ochoten se přiklonit k tomu, že pokud něco funguje a není pro to vysvětlení, pak se má člověk spokojit s fungováním a neházet druhým klacky pod nohy. Neupalovat.
Mám zkušenost, že jsou lidé v depresi, kde ani medikace nezabírá, ale poslouchám je, nic jim jako lék nedám, něco řeknu, třeba že s ním mám soucit a že je to opravdu těžký život a ti lidé najednou se usmějí, řeknou, že jsem jim pomohl, a já zírám, protože něco zafungovalo, ani pořádně nevím co. Nezažil jsem tuhle situaci jednou. Deprese pro tu chvíli je pryč.
Stejně tak, někoho bolí břicho, cítím jeho bolest ve svém břiše, dr.Růžička tomu říká „tělování” Zeptám se ho, co mu tak leží v břiše, že ho to břicho bolí, on mi vysype něco ze svého dramatického života a břicho ho bolet přestane. Kdyby mu dělali nějaké milé vyšetření jako je třeba gastroskopie, nebo ještě milejší kolonoskopie, nic by se nenašlo, leč to co mu obrazně řečeno leželo v žaludku, ho opravdu bolelo. A žaludek, či střeva jsou objektivně bez nálezu.
V psychoterapii se ví, že slovo léčí. Většinou dobře zvolené slovo, empatie, porozumění a přijetí. Terapeut sedí v křesle, poslouchá, klient sedí v křesle, mluví, mluví, řeč plyne a žádné rady se nekonají, to jen jen představa amatérů a přesto ten člověk, když terapie, někdy už sezení skončí, najednou je bez potíží, třeba bez lupenky, nebo bolesti břicha. Nebo najednou se přestane bát, spát bez rozsvícené lampičky. Prostě jednoho dne jeho trable skončí. Aniž by dostal nějakou radu. Či lék, ani tu molekulu ve vodě rozpuštěnou ne.
Prostě se terapeut spolehne na schopnost klienta, že si informace opatří sám, tedy ty co potřebuje, je k tomu psychologickými prostředky klient veden, terapeut nepochybuje například na rozdíl od klientovy maminky o jeho schopnosti zvládnout svůj život, chovat se jako dospělý.
Příklad: Dnes mi volala paní, která má podle jejího sdělení syna, co fetuje. Dospělého syna. Viděla prý moje pořady v televizi, moc jsem se ji líbil, jak vedu ty klienty a chtěla se přijet z jižních Čech poradit, co má udělat, aby syn přestal fetovat. Synáčkovi je dvacet sedm, s maminkou nežije, má všechno podle svých slov v prackách, což znamená, že žádnou pomoc nepotřebuje, žádného terapeuta nehledá a ani hledat nehodlá.
Řekl jsem ji: „Dívala jste se dobře?” „Ano, moc se líbilo, jak se chcete, aby rodiče vzali na vědomí, že mají dospělé děti, ale já se bojím, že dělám něco špatně.” Musel jsem ji říct, že pokud se bude držet toho, co viděla, žádnou chybu neudělá, za svého syna odpovědnost na sebe vzít nemůže, chce-li mne navštívit, utratit peníze za cestu, za můj honorář, nic proti tomu, ale nic víc, než viděla ji neporadím, pokud s ní budu mluvit, tak jen o tom, jaký má důvod se chovat jak se chová, co prožívá a co ji k tomu vede? Prý se poradí s mužem a nechá si vše projít hlavou a zítra mi zavolá.
Pokud se rozhodne pro terapii. Bude se ta terapie týkat ji, nikoliv jejího syna. Což není otázka na jedno sezení, ale na podstatně delší časový rozměr. Za jedno sezení může něco málo pochopit, ale také nemusí. Prostě, chce taková terapie delší čas, rozhodně ji nezaručím, že i kdyby chodila tak dlouho, jak dlouho by bylo třeba, že díky tomu její syn přestane fetovat. Maximálně by se naučila, rozumět své spoluzávislosti a jeho závislosti, leč porozumět, ještě neznamená najít řešení. I když se mnozí k řešení přiblíží.
Trochu jsem od té homeopatie poodešel, ale ne zas až tak daleko. Ta paní porozuměním, může dojít úlevy, že nic nezavinila, že někdy děti si jdou cestami, které nás děsí, ale my jsme bezmocní a nezbývá nám, než svou bezmoc přijmout a naučit se s ní žít a doufat, že děti narazí, neumřou při tom nárazu a poučí se z toho debaklu. Někteří ano, někteří ne.
A ona sama bude v noci spát i s tím vědomím, že je bezmocná. Pouhé povídání, pouhé vyslechnutí, pouhé přijetí a rozumění a najednou je zde úleva. Žádný jiný lék, než slovo.
Stejně tak homeopatie může vyléčit „neléčitelný“ ekzém, který možná žádná mast neléčí, ale lečí ho ta pilule, rozředěná do takové formy, že snad ani molekula nezbude. nebo přesně ta jedna a ještě se musí patřičně naklepat a roztřepat. Aby to fungovalo. Ale to už jsme u těch rituálů a magických formulí, které dost často neuvěřitelně fungují. A co lečí, pilule, nebo rituál, vyslechnutí, přijetí? Jo těžká věc k rozhodnutí. Jo jo.