Krásně jsem se odpoledne prošel, když jsem předtím snědl lahodného uzeného pstruha, protože se o něm nic jiného, než že byl lahodný říct nedá. Budu si ho muset občas koupit.
Krásně jsem se odpoledne prošel, když jsem předtím snědl lahodného uzeného pstruha, protože se o něm nic jiného, než že byl lahodný říct nedá. Budu si ho muset občas koupit. Podobně jako si občas koupím lososa. Jo tomu se říká se mít dobře. Nemusí být losos každý den, nebo pstruh, stačí jen občas, ale když je, tak si ho užít. Budu si muset někdy udělat fish&chips. Takové jaké jsem jedl v Kanadě. Ty byly úplně , ale úplně báječné. Jo Milada tenkrát našla v městečku, už nevím ve kterém restauraci, kde nic jiného neměli. Ale bylo to báječný žrádýlko.
Už jen kvůli těm chipsům se vydám do Kanady. Někam do NP, fotit medvědy. A taky se trochu projít. No plánů, kam se projít mám docela dost. Nový Zéland, Kanada, Kréta a Kypr. To abych tu byl aspoň do devadesáti, abych všechno stihl. Vůbec by mi to nevadilo, pokud bych byl aspoň trochu v kondici. Jako moje dvě babičky.
Ty byly v náramné kondici i po tolika dětech obě. Včera jsem jak jsem jel domu tramvají, sedla si vedle mne dáma lehce přes třicet s malým asi dvouletým dítětem. Kurážný hoch, okamžitě se sápal jak na mě, tak na sousedku. Dali jsme řeč, jen tak jsem poznamenal, že čí víc dětí, tím víc radosti. Dáma pravila, že jednoho je skoro nad její síly, podivil jsem se a poznamenal, že mám čtyři, to šla do kolen. Ani jsem ji nevyprávěl o počtu dětí mých babiček, zřejmě bych musel volat „155.”
Chápu dnešní chudoba brání mít víc dětí. Lidé mají hypotéky, vozíky plné žrádla taky něco stojí. I když je podstatně lacinější jídlo než kdysi, ale oni by to vážně nezvládli. Slýchávám ty stezky na chudobu, co všechno dnešní lidé postrádají, co jim vše chybí. Ale zase na druhou stranu nezoufám, ona i ta mladá generace k něčemu je. Většinou se sami uživí, jen si nechali namluvit od svých rodičů, tedy někteří, že dnes strádají a poslouchají o těch zlatých časech, co kdysi byly.
No nebyly, rozhodně jídlo nebylo tak laciné v poměru k platu a novinové výkřiky o dnešní chudobě, mě jen rozesmávají. Ano jsou lidé, co žijí od výplaty k výplatě, těch bylo mraky i za „zlatého totáče„ protože ne každý vydělával průměrný plat, co se s ním soudruzi stále oháněli a ceny byly rozhodně vyšší než jsou dnes. Ceny potravin, ceny bydlení byly nižší, ovšem spotřební zboží, je dnes za babku, tak pořád je ta životní úroveň v průměru mnohem vyšší než kdysi.
Jak už jsem řekl, většina těch mladých, co jsou nespokojeni, tak spíš než se životní úrovní, tak s politickými poměry. Jo ať jsou nespokojeni. Pokud se ozvou, budou je muset páni politici vyslyšet. Mnohým dochází, že nás multikulturalismus a politická korektnost nespasí, spíš naopak. I z toho důvodu se dívám raději na starší filmy, tam aspoň není. Nejsou tam fauly proti třeba historickým zkušenostem, kdy se dá černoch do historického filmu, kde nemá co dělat. Třeba do „Bitvy u Thermopyl.” Ještě že tam nedeklamuje ono slavné „Poutníče zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtví ležíme, jak zákon kázal nám.”
To by mě snad asi omráčeného odnesli z kina, když jsem to před několika lety v kině viděl. Už mi stačil jen ten černoch v té Perské delegaci, co přišla do starověké Sparty požádat o vodu a zem na znamení že se Sparta poddává. Oni ho hodili i s celou delegací do studny, tam prý je vody a země dost. Škoda, že tam nehodili i ty politicky korektní, co tuhle kravinu si vynutili.
Jo na Řecko mám také příjemné vzpomínky. Byl jsem jak u Thermopyl, tak Maratonu, odkud běžel ten běžec do Athén aby doběhl, zvolal: „Zvítězili jsme” a zemřel vyčerpáním. Sakra ten musel hnát, ale dumám proč? Vyhráli, Dareios to se svojí partou projel. Jak sem si osvěžil na Wikipedii, pokud nekecá, tak se ten běžec jmenoval: „Feidipides” a prý předtím uběhl asi 224 km s poselstvím do Sparty, takže toho měl zřejmě akorát. Přecenil se, nebo se bál odmítnout a chtěl vypadat jako nezdolný běžec. Nevím, ale jen tak si o tom uvažuji.
Fakt je, že antiku mám rád. A Řecko, to je čistá antika. Památky na každém rohu. Dobře se po Řecku cestovalo. Sice se tam prý nikde nesmí tábořit ve volný přírodě, ale tábořil jsem. Vždycky sem zalezl do olivového háje, kam taky jinam? Nakonec buď tam byly jen olivy, nebo skály, případně pláž. Suchá tráva, několikrát jsem viděl něco jako les, taky suchý, všude na silnicích čas od času hasiči. Že tam hoří často, bylo patrné, protože jsem mnohokrát šel po spáleništi. Tak se ani nedivím, že moc nemilují táborníky ve volné přírodě. Jak říkám, spal jsme nejčastěji mezi skalami, nebo v olivových hájích, tam moc oheň nehrozil.
Na Řecko jsem si trochu zavzpomínal ve svém milostném románu, který jsme napsal pod neromantickým názvem „…a řekla jen.” Sice jsem v něm popsal cestování po Řecku ve dvou, použil jsme tam své vzpomínky, ale neumím si představit, jak bych tam v těch 40 stupňových vedrech v červenci cestoval s mladou dámou. To i vrány horkem padaly. V poledne nikde nikdo, jen já sám procházel vesnicemi. Ti co vystrčili hlavu se divili, co tam bloudí za magora. Takže když si představím nějakou herečku, jak tam se mnou cupitá a vykládá mi, že v tomhle vedru bychom měli být někde u moře, což by jistě bylo veselejší, jenže bychom zase nikam nedošli, protože v červenci je vedro v Řecku pořád a já jsem zvyklý mít dovolenou v červenci.
Tedy dvakrát, vlastně třikrát, co jsme v blázinci jsem udělal výjimku, a měl dovolenou v prosinci a lednu a potom v únoru. To když jsem byl na Novém Zélandu a v Chile. A pak jednou v srpnu. To byla taky hezká dovolená, ale jsme zvyklý v červenci, tak třeba i na Saharu bych jel v červenci. Tam musí být ale vedro. No, na Saharu se zatím nechystám. Moc písku a kamení pohromadě na velkým prostoru.
Jinak jsem si pustil tři válečné filmy. Tenhle týden jsem přesedlal na válečné filmy, westerny až zase jindy. Viděl jsem skvělé dva britské „Zulu„ popisující šarvátky Zuluů s britskou armádou v devatenáctém století a k tomu vynikající film o commandos za druhé světové války „Age of heroes„ a americký, kupodivu ani ne tak patetický a vlastenecký i když pochopitelně tam něco z toho nechybělo. „In Harms Day„ s Johnem Waynem jako kontradmirálem. Líbily se mi tam ty krásně udělané modely válečných lodí. Co hrály ty velké, krásné válečné lodě. Triky na tehdejší dobu skutečně skvělé. Samotný film měl docela zajímavý děj.
Naučil jsem se shánět filmy na netu, plus titulky k tomu, tak mám skvělou zábavu. Lepší než filmy v televizi. Nakonec, tyhle asi už v televizi nepůjdou ani v kině, mimo „Age of heroes,” samé starší filmy, ale skvělé. Britské válečné filmy mám rád. Jsou zcela jiného druhu, než ty americké. Nekape z nich takový patos, ale nechybí tam právě taková britská hrdost na svou minulost, kdy bílý muž měl ještě tenkrát za úkol šířit civilizaci.
Titulky jsem se naučil shánět, teď ještě je potřeba abych se naučil pracovat s programy, co titulky třeba upravují, časují, protože ne všechny jsou dobře načasované. Jo, jeden z toho učení nevyleze. To je pořád něco. Ale, aspoň se nenudím. Dokud má člověk chuť k učení se nových poznatků a věcí, smutno mu není. Jo jo.