Venku je vedro, ačkoliv podle předpovědí z června, žádné léto být nemělo, pouze jen chlad, déšť a zima. Proroci vycházeli z minulosti. Jako obvykle.
Venku je vedro, ačkoliv podle předpovědí z června, žádné léto být nemělo, pouze jen chlad, déšť a zima. Proroci vycházeli z minulosti. Jako obvykle. Tak už to bývá, když se něco dvakrát opakuje, najde se vždy Sibyla, případně slepý mládenec, jako ve Starých pověstech českých a začnou věštit. Tu globální oteplení, tu dobu ledovou, tu hlad a bídu. Samé negativní věštby. Inu, přeci nebudou věštit blahobyt, prosperitu a spokojenost.
Takže jsem vedro přečkal ve stínu. Sice se mírně ochladilo, ale zas ne tolik. Potím se, občas se spláchnu studenou vodou. Dělá mi dobře studená sprcha. Přemýšlím si o věcech, které spolu zdánlivě nesouvisejí a přesto mi přijdou důležité. Třeba ty předpovědi na základě minulosti. Když jsem si přečetl knihy Nassima Taleba, došlo mi, co jsem tak trochu tušil už dávno. Podle minulosti se moc budoucnost předpovídat nedá. Třeba v počasí, nebo akciovém trhu. Případně v jiných oblastech. Stejně ne tak ve vztazích. Ano, máme tendence si nacházet podobné typy partnerů, ale stejně nemůžeme předpovídat, že vždy všechno dopadne stejně.
Ve vztazích se dá na rozdíl od počasí dospět. Tou dospělostí si zlepšit nejen vztah, ale vlastně celý život. Lidé, kteří se učí žít v rovnoprávném vztahu, se kupodivu cítí i lépe zdravotně. Ale to je celkem známá věc, kterou je zbytečně rozebírat. Stejně lidé volí raději „pohodlnější” způsob řešení, než je ochota učit se zvládnout krizi. Některé mé bývalé partnerky tímhle způsobem vždy vyřešily své potíže, aby nakonec zjistily, že nevyřešily nic, pouze se dostaly do větších trablů.
Tak tak, nechávám si běžet myšlenky hlavou, sleduji display a říkám si, co z toho vyleze. Vlastně ani nevím, co chci napsat. Možná si jen potrénovat mozek, protože psaním si člověk zlepšuje formulování a psaním zvětšuje slovní zásobu. Učím se používat jiná slova, někdy se jim říká „knižní výraz.” Píši v konsoli. Černý monitor, bílé fonty, poměrně dost velké. Mezitím si stahuji dva slavné filmy jeden s Henry Fondou a Jamesem Stewatem „Cheyenne social club.” Druhý s Kim Novak a opět James Stewart „Vertigo.” Abych se trochu vzdělal. Cheyenne social club je western, Vertigo má na svědomí Alfréd Hitchcock. Poté, co jsem si přečetl chvalozpěvy na oba filmy, zdá se mi, že bude dobré je vidět.
Občas se dám nachytat na reklamu a udělám dobře. Tedy spíš než reklama, doporučení jiných. Vyzkoušel jsem začátek u Vertigo, jestli mi budou ladit titulky, ladí, jsem tedy rád. Blíží se bouřka, vypnul jsem Maca, aby mi do něj neuhodilo. Pokud mi zničí bouřka PC, přežiji to, ale na Macu mám toho mnohem víc a byl taky o dost dražší. Má láska psala, že se blíží, že by šla do Prokopského údolí, ale zdá se, že ji bouřka zkazí plány.
Stejně, když už jsem se zabýval v minulých blozích závislostí, nebo spíš se závislí zabývali mnou, říkám si, že jsem skutečně ani v začátcích své abstinence naštěstí nikdy netrpěl nudou. Nakonec, člověk, který má touhu se učit nové věci, ten nudou netrpí. Vždycky, když poslouchám některé pacienty, jak se snaží vypadat uvědoměle a motivovaně, jak říkají, že si budou hledat nové koníčky, říkám si, „daleko s tím hochu, děvče nedojdeš. Pokud se nebudeš učit nové věci, pak ti žádné zájmy nepomohou.”
Já vlastně žádné zájmy nemám. Někdy mě napadne, že bych mohl něco napsat, napíší blog, nebo knihu, někdy mě napadne, že bych se mohl podívat na nějaký film, hledám na jaký? Čtu si krátké životopisy hvězd, třeba jako včera Deana Martina, poslechl jsem si jeho pár písniček, něco jsem dal na Facebook, dnes mě napadlo, kolik znám filmů s Jamesem Stewartem, objevil jsem už výše zmíněné Vertigo a Cheyenne social club, pak jsem si prostudoval životopis Kim Novak, uvědomil jsem si, že v mém mládí to byla hodně zmiňovaná herečka. Tedy se časem podívám na víc jejích filmů.
Teď mi volal jeden klient z Kréty, že má děsivý chutě se napít, nakonec že se i napil, jeho žena se bojí, že rozmlátí pokoj jako kdysi, když byli spolu na dovolené. No, jediné, co jsem jim doporučil, aby si přebukovali letenky a letěli domů. Snad si dá říct, zavolal sám. Zřejmě se vystavuje rizikovému prostředí a situacím, takže má v noci děsivé chutě.
Jo i v neděli se musí počítat s tím, že se někdo ozve. Má láska dorazila celá promočená, už se jí do Prokopského údolí zas tolik nechtělo. Snědla obilnou kaši, kterou jsem ji velkoryse nechal. Kupodivu ji miluje stejně jako já. Máme lacinou večeři. Pár hrozinek, trochu olivového oleje, umlít hrníček pšenice, nechat pár hodin namočený a dobrota je po chvilce míchání v pánvi hotová. I když, v pátek jsem zjistil, že ji nemám připravenou, takže jsem namlel pšenici, zalil s hrozinkami, dal do krabičky z Ikey a v poledne ji snědl syrovou. Také mi chutnala. Ale vařená mi chutná víc. Asi bych nemohl být čistým veganem. Maso by mi občas chybělo.
Kdysi dávno jsem zkoušel tenhle bezmasý způsob života, ale moc mi nevyhovoval. Začal jsem jíst znovu po svém, a zjistil jsem, že se cítím mnohem lépe. Nějak moc nejsem zvyklý dát na zaručené recepty, pokud se v nich necítím dobře. Mám tendence si je upravovat dle svého gusta. Maso jím, ne moc, ale jím, protože si myslím, že je dobré pro člověka. Stejně jako jím obiloviny, luštěniny a občas i něco sladkého. Zatím se cítím dobře s tímhle stylem života. Když podstupuji velkou námahu, nemám žádný problém jíst i tučná jídla, co jsou prý nezdravá, ale dodávají energii. Tedy ona jsou nezdravá v očích těch veganů.
Jenže jak pravil moudrý rabín: „Všechno je jinak!” Tučné jídlo v zimě, když jsem pracoval venku v mrazu, mělo stejnou hodnotu, jako se ohřát u kamen. Nejen, že zasytí, ale i ohřeje. Ne nadarmo Eskymáci a Indiáni a jiné severské národy jedí maso a tuk sobů, pijí rybí tuk, protože dodává vnitřní teplo. A když je člověku vnitřně teplo, nejen že nezmrzne, ale psychicky je mu dobře. Jo jo. Zazvonil zvonec a pohyblivým myšlenkám je konec. Ochladilo se, bouřka přestala, jdeme se dívat na film.