Klekl mi monitor a nezbylo mi nic jiného, než si koupit nový. Starý sloužil sedm let. Dosloužil.
Klekl mi monitor a nezbylo mi nic jiného, než si koupit nový. Starý sloužil sedm let. Dosloužil. Připravil jsem se zhruba na vzdání kolem pěti sedmi tisíc Kč, abych nakonec díky kapitalismu koupil ve stejné kvalitě, jako ten předchozí za tisíc pět set Kč. Inu, když se člověk zamyslí, tak zjistí, že vlastně ani nic jiného čekat nemůže. Trh se nasytí, ceny jdou dolů.
Monitor jsem zakoupil a zjistil jsem, že odešla cdrom. Nu, chtěl jsem se naučit instalovat z USB, tedy dostal jsem možnost jak se naučit instalovat i z něčeho jiného, než z DVD. Tedy opět něco nového. Jo, dokud má chlap se touhu učit něco nového, je sice starý tělem, ale pořád je mladý duchem. Což je zcela rozhodující.
Obracejí se na mne v poslední době lidé, kteří by chtěli být terapeuty. Žádají mne o literaturu, která by jim pomohla v práci se spoluzávislými. Vždy jim říkám. Literaturu, o práci se závislými neznám, mimo toho co jsme napsal sám. Všechno co umím a znám, mám díky výcviku, teoretickému vzdělání, dostatečně dlouhé abstinence, kdy jsem napřed dlouho chodil do skupiny, pak jsem se vzdělával a po devíti letech jsem začal pracovat jako terapeut závislých a spoluzávislých. Většina jedinců, kteří chtějí takzvaně pomáhat, mají za to, že pokud budou pomáhat druhým, pomůžou sobě samým.
Někdy abstinující osloví jejich psycholog, nebo lékař, oni sami začnou na jejich popud vyprávět jak abstinovat, lidé se na ně obracejí jako na odborníky, mnozí z nich po dvou třech absolvovaných přednáškách se i tak cítí a neštěstí je hotovo. Ti lidé nechápou jednu věc. Není smyslem terapeuta aby se svou pomocí udržel střízlivý, ale aby prospěl druhým, jak se udržet střízlivým je jedna věc a jak prospívat druhým, druhá věc. Samotné provozování terapie je velmi náročná záležitost pro každého, kdo tuhle práci vykonává, není v ní místo pro sebeléčbu. Tím, že zvládám abstinovat, nejsem odborníkem na terapii, ale tím, že ovládám ten terapeutický um, který se dostavuje až po letech práce a učení.
Vím jak zamává s každou terapeutickou skupinou zaměřenou na závislost, jakákoliv recidiva z některých jejích členů. Terapeut, který by považoval skupinu, kterou vede za jistou formu doléčování, je v takovém případě na dvě věci. A to z jediného důvodu, neunese zátěž, kterou recidiva jeho klienta pro samotného terapeuta je. Rozdíl mezi terapeutem a klientem je právě v té schopnosti snášet dlouhodobě zátěž, dlouhodobě se udržet ve stavu, kdy nevyhoří. K tomu se musí dlouhodobě trénovat a onu dovednost i nadále procvičovat a trénovat. Musí rozumět svým pocitům, stejně jako pocitům druhých.
Umět opustit své klienty, když jde domů, nenosit si jejich problémy sebou, umět odpočívat od terapie a opustit onu pozici, když zrovna nesedí s klientem, nebo ve skupině, protože jinak by se z toho mohl zbláznit. Nakonec je dost těch, kteří toto nezvládnou a musí opustit tuhle práci. Protože vyhoří, protože neunesou zátěž a recidivují. Znám pár takových. Není to hezký pohled.
Právě schopnost unést ten „neúspěch,” terapie, kdy se ukáže, že přes veškerou snahu a úsilí poskytnout klientovi, vše co by mu prospělo, klient není úspěšný, dělá terapeuta terapeutem, klient si může dovolit zatratit kolegu ze skupiny, který zrecidivoval, ovšem terapeut musí se naučit zvládnout právě ten pocit rozhořčení, pocit zmaru a klidně si říci. „Takhle funguje závislost, takhle závislý myslí a takhle závislý jedná, z toho důvodu potřebuje takovou a takovou terapeutickou intervenci. Těch je celá řada. Ne jen vyhodit z terapie, ale třeba klidně na tom člověku ukázat ony chyby, kterých se mnozí dopouštějí jako on, a jen zatím měli to štěstí, že se na ně nesvalilo, co se na ně při nedodržování pravidel nakonec svalí.
Skupina křičí, terapeut mlčí a pokud pak křičí, tak terapeuticky. Bez hněvu, třeba jen z toho důvodu, aby přerušil hysterického klienta a zastavil ho v jeho hysterickém projevu. Tohle se člověk učí léta ve výcviku, učí se to sezením na skupině, posloucháním toho, co lidé říkají, trvá tohle léta a skutečně se nejedná o pomoc, ale o to být prospěšný. Udělat v pravý čas, co se udělat má a v pravý čas a na pravém místě mlčet a čekat, až to udělá skupina.
Jo, není jednoduché překonat pýchu lidí, co dva tři roky abstinují, mají pocit, že už vědí všechno, tedy jsou těmi nikoliv povolanými, ale vyvolenými. Těch vyvolených je málo, velmi málo, na rozdíl těch mnohých abstinujících. Terapie závislých není poradenství, kdy poradím, co a jak, on to udělá a hotovo. Takhle se dá konfigurovat Linux, nebo FreeBSD, ale nedá se dělat terapie.
Nedávno jsem zažil takovou situaci, kdy jeden vážený člen skupiny přiznal recidivu, na mé doporučení, protože se k ní přiznal v individuálním rozhovoru. Jak jeho vážnost ve skupině byla značná, tak ještě značnější rozhoření z toho, že selhal, lhal jim, nepřiznal se hned atd bylo ještě větší. Takže jsem si počkal, pak jsem se hošánků zeptal, co že je tak sere na takovém chování, co jim vlastně připomíná, pak kdo z nich by se opravdu přiznal, kdyby věděl, že to může zatlouct a pokud by se přiznal, tak za jakých důvodů?
Domluvil sem a nastalo ticho. Většině to došlo hned jak jsem skončil. Viděli sebe sama, báli se vlastního selhání a křičeli, protože on jim nesplnil jejich představu o něm, kdy se domnívali, že vzdělání, chytrost a kultivovanost je zárukou abstinence. Bohužel není. Kdyby byla, tak ti všichni chytří inteligentní by neseděli, na těch židlích v kruhu a nebavili se o svém životě, co zvládají, co nezvládají. Najednou se viděli jak v zrcadle. Jo jo.
dívat se občas do zrcadla nepřináší vždy utěšený pohled.