Prohlížel jsem si televizní program abych zjistil, že se vlastně na televizi dívat nechci. Zatím vůbec. Program určitě není tak zlým, že bych si nevybral, ale …
Mám takový pocit, že poslední adventní neděle, co vychází na Štědrý den, je nedělí, kdy třeba přijdou lidé na návštěvu, jako hodlá přijít můj kmotřenec, kterého jsem pozval a pak má láska, která také přijde, by si člověk mohl pustit nějakou hezkou muziku, popovídat o lidských i Božích věcech, pokud je vůbec člověk schopen ty Boží věci pochopit.
Jít třeba do kostela, ale nikoliv na půlnoční, neb nejsem zvědavý, abych byl obtěžován opilci, kteří nevědí, co říci, jak to říci a jdou jen, že jdou. A ti co nejsou opilí, nemají ani potuchy o co jde. Jdou jen, že jim velí tradice, nad čímž se rozplývají různí komentátoři. Nechci nikomu bránit návštěvě v kostele, ale pokud jdu někam, čemu nevěřím, aspoň si zjistím jak se tam chovat.
Tak nějak si přestavuji Vánoce. Už jsem jich zažil dost, různě po světě, občas doma, teď si vážím toho, že je mohu trávit doma, podle svých představ. Mám Vánoce rád. Už roky si s nimi nijak nelámu hlavu. Včera večer jsem uvařil kastrol plný kuřecího masa, kdy nakrájím kuřecí řízky na kostky, přidám olivový olej, rajčata, papriky česnek, pepř a sůl, podusím a panečku, chutná mi chutná. Za chvíli je to vše hotové.
Kapra nemám, řízky mám, bramborový salát dostanu, polévku rybí jsem odmítl. Když ji má láska donese, sním ji, pochválím, ale jinak ji nemusím. Nejlepší rybí polévka je řízek. Vepřový. Ano, sním všechno, co dostanu, neb jak pravila teta Jiřina a teta Božena: „Doma jez co máš, jinde co ti dají.” Pořád mi říkali, že nejsem moc poslušný a já tyhle moudra si dodnes pamatuji, protože jsem je bral vážně a beru je vážně dodnes. Tak jaká neposlušnost?
Stejně ty teorie o tom imprintu, co se vtiskne do dětské duše je zajímavá a většinou platná. Jsou taková pořekadla, co si pamatuji celý život, ty lidi slyším i když už dávno a dávno nežijí. Slyším a vidím. Procházejí kolem mne, povídají a já si jen tak říkám, co by ze mne bylo, kdybych je nepotkal, neměl za sebou tu tradici setkávání? Setkávání nejen na Vánoce, ale tak celoročně.
Dodnes si pamatuji jak se povídalo, ten hovor tekl jako řeka a občas něco zajímavého voda přinesla, něco, co se pamatuje samo. Možná, že díky těmto setkáním, kde si lidé rozuměli, byli spolu, mně tak vadí ti lidé, co stojí v tom kostele, nevědí, co říct, netuší o co jde a vlastně ani nechápou, co se říká. Nesdílí ono společenství víry s těmi, co tam chodí pravidelně. Nesdílí, co je psáno: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.
Což je škoda, že si tu přítomnost Boží neuvědomují. Ale možná že to má tak být. Nevím, jen mám ten pocit. Když přijde můj kmotřenec, nebo má láska, či někdo jiný, kdo má se mnou tu společnou víru. Cítím se ve společenství těch dvou tří, co je Kristus mezi nimi. Sdílíme společnou víru.
Víru, že Vánoce jsou o narození Ježíše Krista, a nepotřebujeme se patlat v tom, jestli Vánoce jsou nějakou náhražkou za svátek slunovratu, protože představa, že nějaký církevní činitel si řekl: „Tak a teď těm pohanům zakážeme slunovrat a místo toho jim dáme svátek narození Krista” je poměrně komická.
Z mého hlediska takové úvahy jsou hodné nějakého hodně zapáleného komunistické novináře. Ti nám se soudruhem Zápotockým vysvětlovali, že z Božího dítěte se stal Děda Mráz. A ti „znalci poměrů”, co dnes opakují ono „bolševické moudro” jsou asi tak mentálně na jejich úrovni.
Takže: Vánoce jsou tady a je dobré přát, tak jak se kdysi přávalo.
Sláva Bohu na Výsostech a pokoj lidem a dobrá vůle na zemi. Amen!