Vyrazil jsem z rána do blázince a ještě než jsem do něj dojel, už sem měl pocit, že v něm sem.
Vyrazil jsem z rána do blázince a ještě než jsem do něj dojel, už sem měl pocit, že v něm sem. Na Andělu přistoupil „tanečník.” Kolem čtyřicítky, na uších sluchátka stepoval směrem do vagonu a vykřikoval: „To čumíte, jak žiju, to závidíte…”Ani nemusel pokračovat a bylo mi jasné, že mám před sebou tančícího „perníkáře.” Nikoliv, že by perník pekl a prodával, spíše bych ho tipoval, že perník vaří a perník si píchá. Tedy pervitin. Jestli ho prodává jsem z jeho řeči nevyrozuměl. Z jeho řeči toho šlo vyrozumět málo. Tančil mizerně, skandoval mizerná hesla, takže zábavy moc nebylo. Jen mě rušil v okukování pohledné spolucestující. Už ani v tom metru není zábava, co bývala.
Do pakárny jsem dorazil včas. Ještě jsem se ani neohřál, pořádně nesedl a už se na mě tlačili dva, že by se mnou potřebovali mluvit. Naštěstí nic vážného. Jeden, že chce ke mě chodit do skupiny, druhý, dospívající, co se chce vykašlat na slečnu, neboť se zamiloval do její kamarádky, která zase má potíž s tím, že je v blázinci, což se dozvěděla od jeho zatím současné přítelkyně. Jo, chlapec si to nevybral dobře. Tu, co opustí, ta mu to u té, ke které odejde spočítá. Nakonec spočítá to oběma. Bude mít „vskutku veselý život.” Bych mohl vyprávět.
Jsem jednou se seznámil v jistém nočním podniku v Ústí, kdysi dávno se slečnou. Docela se mi líbila, byla přítulná a vstřícná, ke všemu svolná. Odešli jsme k ní na podnájem, neboť parník jsem měl v dáli, zrovna jsem ten den vypakoval, a než mi jel vlak, šel jsem se podívat, co je v Ústí nového. Takže jsem se seznámil, „zamiloval” a k ní to bylo nejblíž, ke mě domu do Děčína se jí nechtělo. Údajně se styděla. Prý nechodí cizí pány navštěvovat. Doprovodit ke dveřím, povídala a u dveří se rozloučit. Cestou k ní ji tenhle nápad přešel.
Na podnájmu u ní bylo hezky, přestala se odříkat a podle hesla „odříkaného chleba největší kus,” proběhla návštěva. Ráno se vrátila její spolubydlící, což se nemělo stát.Spolubydlící se podívala na mě, já se podíval na ni a upadli jsme do lásky. Bez řečí. Jen odešla do vedlejší místnosti, (Světlana se myslím jmenovala, která si mě přivedla) Tak Vlasta, tady si jméno pamatuji přesně, mi stačila říct, kde pracuje a dala mi telefon do práce. (Pamatuji ještě doby, kdy mobilní telefon neexistoval a ne v každé domácnosti byl telefon.)
Jo jo, dostal jsem se do maléru. Nechtěl jsem zranit Světlanu, bohužel nakonec všechno prasklo a ta scéna co jsem zažil, nemusím si ji dvakrát opakovat. Rozbil jsem jejich nerozborné přátelství. Ani s Vlastou to nakonec nedopadlo nejlépe, byl jsem celou zimu pryč, protože jsem stál zimu v Magdeburgu a bylo nakonec po lásce. Nevydržela ta láska silné zimní mrazy. Tak jestli chlapec zopakuje moje chyby, užije si. Ona Světlana mě potom nenáviděla k smrti. Inu zhrzená žena. Jo, měla pravdu, tohle se nedělá. Leč poručte mladým srdcím, když vzplanou a hoří a hoří až na popel. Takhle jsem vzplanul několikrát, zahořel jsem láskou ke kamarádce své přítelkyně a nikdy to dobře nedopadlo. Tedy jak se to vezme. Užili jsme si mladé lásky, jenže potom ty konce. Jednou mě chtěl uškrtit, jeden takový obránce cti slečny. Naštěstí mu to nevyšlo, ale měl jsem co dělat.
Naštěstí mě tyhle experimenty do třiceti pěti přešly. Pak už jsem se držel vždy jedný, nemusel jsem mít každou, terá na mě udělala oči a nedělal jsem bolest ženám tímto způsobem. Ono je to skutečně hodně bolavé, proto toho koho tohle postihne. Nakonec i mě párkrát odešla dáma z jiným, dokonce před mýma očima. Unesl jsem to, nic jsem neudělal, protože, kvůli takovým věcem nikdy nic nepodnikám, nechávám lidi odejít, pokud chtějí být jinde s někým jiným. Myslím, že každý má právo si vybrat, koho chce, vybrat si s kým bude. Nakonec bude s ním žít a ponese veškerou odpovědnost za své rozhodnutí.
Není asi náhodné, že takovéhle vztahy, navázané tímto způsobem, kdy vlastně je odnese někdo druhý, nekončí dobře. Jakmile je na začátku toho vztahu něco, co poškozuje jiného člověka, zesměšňuje,ponižuje, pak se ten skutek vrací k tomu původci. Neodvratně. Tohle je právě výhodou věku. Ledacos vidíte za život, a když si pospojujete osudy lidí, které znáte, znali jste, čtete dostatek beletrie, kde jsou mnohé z těch osudů popsány, najednou vidíte, že nikdo „neunikne osudu.”
Záměrně jsem dal výraz nikdo neunikne osudu do uvozovek. On si ten osud velmi často připravujeme na základě pýchy. Máme-li pocit, že některé zákonitosti jsou příliš jednoduché, než aby platili pro vás, pak vězte, že platí. Stejně jako toho „tanečníka” z ranního metra dostihne jeho vlastní chování. Neodvratně. Pokud ovšem nezmění své chování a pokusí se tak změnit svůj osud. Jinak pro něj skutečně platí, že drogy změnily jeho život k nepoznání a rozhodně ne k lepšímu.
No pojďme k lahodnější věci, jak praví klasik. Zítra mám schůzku s Ivanou, abychom se dohodli na postupu spolupráce na Vyvolávači emocí. Dáme si společný oběd, při obědě mě vždycky napadají dobré věci. Bezva bylo když jsme mívali králika k obědu. Jak Ivana povzdechla. „Jo, králík ve Kbelích.” No nebude, ale i tak s ní rád poklábosím o věcech pracovních a osobních. Dnes jsem měli příjemné klábosení po poradě na chvíli s psycholožkou a sestrami. Probírali jsme život, loučení, odchází kolegyně na dovolenou a bude tu změna kompletní od září.
Pobavila mě jedna sestra, když mi říkala, v debatě, že jsem „věšák.” Věšák ve smyslu, že se na mě pověsí vždycky nějaká zklamaná pečovatelka, která potřebuje podporu, kterou jí poskytnu, ale problém nastane když ona pečovatelka zjistí, že já zas tolik péče nevyžaduji. Zažije pak zklamání. Ona sama prý také ráda pečuje a hrozně ji dřív vadilo, když ty chlapi ji zas tolik nepotřebovali. Chápe, že může z toho nastat u takové pečovatelky skoro duševní kolaps. Navíc prý mám na čele napsáno pro mnohé ženy, že jsem zachránce.
No něco na tom bude. Většina mých partnerek byla pečujících a nakonec nejvíc je rozčilovalo, že já zas tolik tu péči neocením, protože většinou se o sebe postarám sám. Být skromný není tedy v takovém případě přínos do vztahu. Jo docela pak věřím, že ty pečovatelky z toho důvodu odejdou, někoho si najdou o koho můžou pečovat a jsou šťastné. Jenže většinou jim to štěstí vydrží jen chvíli, protože ta péče se mnohým mužům přejí. Ale nakonec vše dopadne pro mne dobře. Já mám klid, pečovatelka jiný, na čas vděčný objekt péče a život jde dál. Holt jen ta láska někdy komplikuje v takových případech život. Jo jo.