V noci, se probudila, napřed nevěděla, kde přesně je, pak s eji vybavil včerejšek. Světlo z pouliční lampy dopadalo do ložnice. Potřebovala si odskočit, chvíli dumala, kde je WC, pak si vzpomněla.
V noci, se probudila, napřed nevěděla, kde přesně je, pak s eji vybavil včerejšek. Světlo z pouliční lampy dopadalo do ložnice. Potřebovala si odskočit, chvíli dumala, kde je WC, pak si vzpomněla. Co nejtišeji se vyplížila z postele, ale stejně Kamila probudila. Jen se zeptal, „potřebuješ něco?” Odtušila. „Jen si odskočit.” Kamil se otočil na záda a pokračoval ve spaní, při návratu si sedla na kraj postele a prohlížela si ho, sledovala jeho dech. Přemýšlela, jestli je to skutečně ten, koho hledá, jestli zase netrpí jakousi fascinací. Přemýšlela o tom věkovém rozdílu.
Pak se rozhodla, že si nebude ničím lámat hlavu. Užije si dokud to bude možné a potom se uvidí. S tím usnula. Probudila se akorát aby vypila kafe, snědla dvě včerejší koblihy, které ji Kamil s omluvným úsměvem nabídl. „To víš, samotný chlap.” Pokrčila rameny. „Doma toho možná nemám ani tolik. To víš, samotná ženská.” Kamil se po ní pátravě podíval. „Musíš být skutečně tak sama, nebo si jen tak s chlapy hraješ?” Tázal se. „Snad oni si hrají se mnou.” Oponovala. „Nevím, nevím, nevypadáš, že by si s s tebou nějaký chlap mohl moc zahrávat. Trochu podobná mé bývalé ženě.” Jolana sebou trhla. Ale ovládla se a zeptala. „Z jakého důvodu ses rozvedl?”
Kamil chvíli mlčel, pak řekl. „Měla ráda někoho jiného. Jednoho dne jsem přišel domu, a nebylo tu nic. Holý byt, na zemi naházené moje věci, ještě ne všechny, nějaké oblečení si vzal asi on. Zřejmě mám dobrý vkus. Vybraný účet, nezaplacené složenky, zbyly mi jen dluhy a staré hadry. Bylo mi pět a čtyřicet a začínal jsem znovu.” Jolana poslouchala. Pár podobných příběhů od některých svých kamarádech a známých slyšela, teď se setkala s obětí takového chování tváří v tvář. Už ji nepřišlo takové chování tak chytré a skvělé, jako kdysi. „Hmm, jsi dobrý, že jsi to zvládl. Kolik s ní máš dětí?” Kamil se usmál, „Jen jednu dceru. Kamilku si viděla, to je moje radost.
Pak pokračoval. „Víš, ono to sice nebylo nic úžasného, že jsem zůstal sám, protože bylo toho hodně, honila mě po soudech, problémy s dcerou, která byla dlouho pod vlivem Zdeny. Nakonec se to všechno urovnalo. Hlavně s Evou, to je dcera. Pak se narodila Kamilka a už to všechno bylo lepší. Dlouho jsem se s tím srovnával, ptal jsem se co jsem provedl, že se ke mě Zdena tak chová. Na nic jsem nepřišel.” Jolana tiše zamumlala. „Potřebovala se ospravedlnit, tohle dobře znám, potřebovala si dokázat, že si to zasloužíš. Pár ji podobných lidí v terapii jsem zažila.
Hlavou ji běžely vzpomínky na bezmocný křik Ládi, když ji našel zpitou, netolerantní, mektající o své svobodě, racionalizacích, které mu druhý den předkládala, omluvy, které nic neřešily, jen si sypala popel na hlavu. Láďa neuměl dlouho říct, „Tohle nechci, tohle nedělej, tohle mi vadí. Jen manipuloval, obviňoval ji, prosil, vyhrožoval. Nakonec utekl. Teď slyšela jiný příběh, ale rozuměla té Zdeně. Ta chtěla volnost a svobodu, tak aby si ji ospravedlnila, začala hledat chyby, tak dlouho je na Kamilovi a tom manželství hledala, až je všechny našla, sama sebe přesvědčila, že nejlepší řešení je rozchod a rozvod.
Chvíli bylo ticho, které přerušil Kamil oznámením, že bude muset jít za chvíli do práce, pokud ona nespěchá, ať si vezme klíče na věšáku, zamkne až bude odcházet. Jolana jakoby neslyšela jeho nabídku, se ještě zeptala. „Myslíš na ni? Kolik je jí vlastně let?” Kamil řekl. „O tom zas až někdy jindy, tak jak? Zamkneš?” Odmítla s úsměvem. „Ne půjdu s tebou. Jsem už hotová, do práce to mám vlastně kousek. Jsi hodný, že po všech těch zkušenostech, ještě věříš nějaký ženský.” Naklonil k ní hlavu. „To je pryč, všechno je to pryč a nechci se už tím zabývat. Nemládnu, chci mít ještě pár hezkých okamžiků v životě. Mám dceru, mám vnučku, potkal jsme tebe a třeba si ta, která se mnou něco hezkého prožije.”
Jolana neodpověděla, jen si myslela. „Já taky Kamilku, já taky bych ráda ještě něco hezkého zažila, bych byla ráda, kdyby si to byl ty. Uvidíme. Obuli se, vyšli před dům, Jolana se dala doprava nahoru k nemocnici, Kamil sedl do auta a odjel do kanceláře, kterou měl tě. Jak zjistila, provozoval nějaké geologické poradenství, hodně cestoval po klientech. Ještě předtím se domluvili, že si zavolají a domluví se, kdy se zase uvidí. „Chceš mě ještě doufám vidět?” Tázal se. V Jolaně se najednou vzdula vlna něhy. Objala ho. „Jasně, že chtěla. Tři dny jsem čekala, kdy zavoláš.” Přiznala se.
Jak šla nahoru k nemocnici, uvědomila si, že neví, jestli má čisté spodní prádlo v šuplíku, které tam mívala pro případ, kdy sloužila a musela zůstat v nemocnici. Doufala že ano. Dorazila na oddělení, převlékla se do bílého. Prádlo měla. Mezitím přišla staniční, informovala ji o událostech na oddělení. Nešlo o nic mimořádného. Jak povídaly, cinkla ji SMS. Myslím na tebe a je fajn, že jsi ty tři dny čekala. Kdybych to věděl, zavolal bych hned. Kamil. Jak pracovala, najednou ji došlo, že má večer skupinu. Napsal Kamilovi, že pokud se chce s ní vidět, tak až po devatenácté hodině. Přišla souhlasná odpověď, že naprosto nevadí.
Skupina byla malá. Mnozí se omluvili, bylo jich tam jen pět. Jolana poslouchala Katku, která se zrovna zlobila na Honzu, obvyklá stížnost, na to jak je k ni nepozorný, nechápe ji, a jak se ji nevede. Napřed chtěla Katce říct. „Ty tele, jestli se někomu věnuje pozornost, tak především tobě,” jenže pak ji z ničeho nic přišlo, že tohle přece není tak zcela jen tak. V tu chvíli si byla celkem jistá, co si občas myslela, že Katka trpí nějakou lehčí formou autismu.
Nahlas řekla. „Víš Katko, já si myslím, že u tebe je jiný problém, Honza to asi ví, snaží se, jenže on také dobře ví, že je to u tebe nekončící dřina.” Podívala se po Honzovi. Ten neřekl nic, jen ke Katce poznamenal. „Chápu, že se cítíš sama, chápu, že ti lidé nerozumí, stejně jako nerozumíš ty jim. Ale přeci jen jsem přesvědčený, že je v tvé moci jim trochu porozumět.” Katka se jako obvykle zklidnila, Jolana si řekla, že pokud Honza chce dělat marnou práci, pak prosím. V tu chvíli si vzpomněla na jednoho chlapce, asi dvanáctiletého který byl postižený od dětství diabetem, moc nebyl ukázněný, jeho rodiče byli také trochu lehkovážní. Nebylo jim dáno příliš chápat vážnost situace.
Jolana k němu nějak přilnula během jeho pobytu, věděl, že nemá moc možností mu pomoc, že bude muset do smrti si píchat inzulín, že pokud on i jeho rodiče se nenaučí nějaké kázni, bude mít potíže mnohem větší, než dosud měl. Najednou rozuměla především Honzovi. Dělal zdánlivě beznadějnou věc, protože asi myslel i na dobu, kdy Katka bude sama a bude odkázaná jen na to, co si zařídí sama a jak ji kdo z dobrých lidí pomůže. Jestli to bude její schopná starší sestra, jestli to svede Katka sama. Najednou ji došla další věc, že Honza vlastně pro takové Katky hledá i lidi, kteří je budou schopni alespoň na čas unést, věnovat jim čas, že to je, co asi sleduje tou pobídkou k výcviku. Otočila se k Honzovi a řekla. „Do to výcviku půjdu. Jak vidím, má to smysl.
Honza se podíval na ni, na Katku, usmál se. „Došli ti to viď? Ano, víš sama, že empatie má smysl i v medicíně. Můžeš být víc prospěšná. Jestli budeš proto víc šťastná nevím, ale prospěšná budeš víc v každém případě.” Koukla po něm. „Víš, dokonce jsem i někoho zajímavého potkala. Nevím jestli je to ten pravý, ale chlap to bude slušný.” Blanka projevila zájem. „Povídej!” Jolana zavrtěla hlavou. „Nene, počkám, až se ukáže jestli je takový, jaký si myslím, že je. Možná jsem se přeci jen trochu poučila.”
© Jan Jílek 2013