Jolana si velmi nerada přiznávala, že ji mlčení toho Kamila, který si tak náhle dovolil vstoupit do jejího života, rozčiluje.
Jolana si velmi nerada přiznávala, že ji mlčení toho Kamila, který si tak náhle dovolil vstoupit do jejího života, rozčiluje. Čekala přes víkend, že se ozve, neozval, byla si vědoma, že ze své strany toho udělal přesně kolik měla a ženská hrdost ji nedovolovala víc. V pondělí ráno přestala čekat. Na jednu stranu ji vadilo, že ji vlastně ani nevzal na vědomí, na druhou stranu ji jeho mlčení, upozorňovalo na skutečnost, že nemusí mít všechno co vidí. Nebyla zvyklá. Od incidentu s Jirkou, ovšem začala víc přemýšlet, od rozhovoru s Honzou, ji docházelo, že věčné střídání partnerů není asi nejlepší způsob existence.
V úterý ráno, těsně před vizitou zavibroval telefon. Číslo neznala, zvedla a slyšela ten povědomý basbarytón.
„Paní doktorko, omlouvám se, že jsem se neozval dřív. Měl jsem toho hodně, ale chci vám říct, že Kamilka je v pořádku. Cítím se jako idiot protože jsem vám ani pořádně nepoděkoval. Pak mi došlo, že jste nás vůbec nemusela vzít.”
Jolana zalapala po dechu. Napadlo ji.
„Jako v románu,” Přemýšlela rychle co odpovědět. Nic ji nenapadlo. Jen ta nejbanálnější odpověď.
„Za málo, když jsem viděla ty vaše vyděšené oči, pane Dlouhý, nešlo udělat nic jiného.” Muž na druhé straně se podivil.
Vy si pamatujete moje jméno? To jste dobrá.”
Jolana si myslela, „bodejť bych si ho nepamatovala. Přemýšlím o tobě od pátku.” Samotnou ji překvapilo, že ji ten chlap tak zaujal. Vlastně ani jakoby nebylo čím. Neznala ho, viděla ho dvakrát v jednom dni, po druhé ji nepřipadal jako nějaký hrdina, spíš vyplašený pošuk, co když dítě trochu zakašle, letí na pohotovost.Jenže, z ničeho nic ani se nenadála, potkala chlapa, co se ji na první pohled zamlouval. Žádný hezoun, obyčejný mužský, co vypadal jako mužský a jak se zdálo, uměl se jako mužský chovat. Tím telefonem ji přesvědčil.
Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo.
„Paní doktorko, byla by to velká smělost vás pozvat na večeři?”
Jolaně se zatajil dech, leč vykouzlila nenucený tón.
„Pokud mi slíbíte, že se nebudete opíjet, tak nebylo.” A dodala. „Víte, poslední pozvání bylo pro mne dost tristní, protože než jsem se stačila pořádně představit, společník byl opilý. Nemám ráda opilce.” Až se sama divila své upřímnosti. Ale byla si vědoma toho, že jistý druh upřímnosti nebude na škodu. Přesvědčila se o tom v jednání s Jarkou a v tomhle případě měla také pocit, že si může dovolit pustit určitou míru pravdy. O šíři té pravdy se nakonec rozhodne jen ona sama.
Kamil, jak už ho sama v duchu nazývala souhlasil.
„S tím nemám problém, klidně budu pít vodu.”Souhlasil. „Docela chápu, že máte své zkušenosti a pohled na opilce nepovažuji za něco obzvlášť povznášejícího. ” Dohodli se, že večer, se setkají u Kapitána, protože Kamil jen tak mezi řečí připomněl, že se tam vlastně viděli poprvé. Tahle jeho připomínka ji potěšila, protože tím její ženství dostalo vzpruhu. Všiml si ji.
Na vizitě byla skoro mimo a násilím se musela vracet k tomu, co zrovna se dělo. Po vizitě, se sebrala, šla do lékařského pokoje, vzala si všechny dekursy, začala psát aby se trochu vzpamatovala a soustředila se na to, co má v popisu práce. Za chvíli položila tužku, a dumala, jestli je skutečně tak romantická, nebo je dlouho sama, že stojí o prvního trochu k světu vypadajícího mužského, co ji přeběh přes cestu. Došlo ji, že opravdu šest let jen paběrkuje, nic pořádného v oblasti vztahů nezažila, samá zklamání. Vzpomněla si na Honzovu poznámku, aby počkala.
Z ničeho nic ji přeběhl myslí Jindřich. Najednou ji došlo, že Jindřicha vlastně neměla ráda i z toho důvodu, že on, podle jejího mínění, nezaslouženě vždy narazil na ženskou, co ho chtěla. Byly to spořádané ženské, jak jim trochu pohrdavě říkala. Ale vlastně se závistí.
Dřímal v ní rozpor. Na jednu stranu chtěla být vnímaná jako slušná, spořádaná žena, na druhou stranu, občas se chovala tak, že se sama nenáviděla. I po letech v terapii dokázala žít v extrémech, kteří mnozí závislí, nejen závislí, ale i lidé se sklony k hazardu, co jinak nemají se závislostí problém, jaksi preferují. Riskují, žijí dvojí život, užívají všeho, na druhou stranu se zmítají v pocitu viny za své jednání.
Jindřich byl jiný. V tomhle směru nebyl rozpolcený. Žil si po svém, netrápil se pocity viny, občas jak zjistila střídal ženské, neměl s tím žádné problémy. Podezírala ho, že i té krásné Pavle, kterou miloval, o které mluvil jen hezky, že ani té Pavle nebyl věrný. Dobře viděla, jak s ním cvičí každá pěkná ženská, co jde kolem. Nikdy se k nevěře Pavle na skupině nepřiznal.
Přemýšlením o Jindřichovi, o jeho charakteru, o tom jak se mu mrňousovi v Praze vede, se uklidnila. Čas přestal plynout zpomaleně, dokončila práci, dala dekursy na sesternu sestrám, aby je zařadily, převlékla se a odjela domu. Měla ještě víc jak dvě hodiny čas.
Vybírala šaty, zvolila jednoduché, brož, kterou kdysi dostala od otce, měla ji ráda. Zklidněná, při vědomí své ženskosti, odjela zpět do Děčína, zaparkovala na náměstí, sešla dolu před Kapitána. Kamil na ni čekal před podnikem. Tahle drobnost ji potěšila. Z ničeho nic řekla. „Kamile, já nemám ani hlad, co kdybychom se prošli? Mám toho uzavřeného prostoru za celý den dost.” Souhlasil. Sešli Tyršovou ulicí dolu k Labi, odbočili pod zámek, prošli kolem bývalého koupaliště směrem na starý kamenný most.
Šli proti proudu Labe směrem na Boletice, řeka tiše plynula, došli ke Křešicím. Cestou se vlastně seznamovali, kdo je kdo, jaké mají zájmy. Zjistila, že Kamil je o sedmnáct let starší než ona. Nečekala takový rozdíl. Přišel ji mladší, ale nijak ji ten rozdíl neznepokojoval. Přede Křešicemi se otočili, šli tou samou cestou zpátky, když Kamil z ničeho nic ji řekl.
„Víte, dívám se na vás, sleduji vás, čím víc vás sleduji, tím víc se cítím nedomazlený.”
Ovládla se, aby neřekla že i ona je nedomazlená, jen poznamenala.
„Takových nedomazlených znám.” Zavrtěl odmítavě hlavou. „Já žádné nedomazlené chlapy neznám, zabývám se jen svou nedomazleností.”
Usmála se na něj. Přijala jeho hru, bavila ji. „Víte co? Dáme si tedy něco k jídlu a můžeme se bavit o té nedomazlenosti. Mám pocit, že nedomazlený jsme skoro všichni.”
Došli zpět na náměstí, oba přemýšleli, kdo ke komu tedy půjde. Minuli Kapitána, došli k autu, Jolana se zeptala. „Tak kam se půjdeme najíst? Prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé. „Kam chcete? K vám, nebo ke mě?” Pohotově řekla. „Jako napřed domazlenost a pak jídlo, nebo jídlo a pak mazlení?”
Mrkl na ni. „O tom se dohodneme cestou ke mě.” Sedli do auta, dojeli do ulice Elišky Krásnohorské. Zaparkovali před starším domem ze začátku dvacátého století. Vyšli do prvního patra, odemkl, uviděla velkou prostornou předsíň, otevřenými dveřmi do obyváku, zahlédla obrovskou knihovnu. Pozval ji dál, sedla do křesla, rozhlížela po té místnosti, která byla tak mužská, ale zároveň teplá a útulná.
Zeptal se, co chce k pití, chtěla vodu, přinesl trochu šunky, sýr, chléb, ovoce, sedl si proti ní, jedli, mlčeli, jen se na sebe dívali. Dojedli, povídali o celkem nepodstatných věcech. Až na jednu. Řekla mu, jak to s ní doopravdy je. Proč nepije alkohol a proč chce aby ani on v její nepřítomnosti nepil. Nijak nekomentoval její sdělení. Vzal ho na vědomí, jen se zeptal jak dlouho abstinuje. Jeho chování ji uklidnilo. Přeci jen, nebyla zvyklá se až takhle mimo skupinu otevírat cizím mužům. Zkušenost s Jarkou ji ale dost v tomhle směru pomohla.
Vstal, jako mimochodem se ji dotkl, zeptal se. „Ta abstinence se týká ještě čeho?” Vzala ho za ruku. „Ničeho dalšího, tedy aspoň ne pro mne.” Vzal ji do náruče, trochu se bála, že ji neunese, věděla, že je na ženu dost velká, jenže Kamil byl silák. Odnesl ji do ložnice, položil něžně na postel. Zavřela oči. Cítila že ji svléká. Napomáhala mu. Chtěla ho a byla šťastná, že chce i on ji. Ten večer rozhodně nezůstala nedomazlená.
© Jan Jílek 2013