Jaro se blížilo a s jarem se zvětšovala touha Jolany, už skončit ve skupině.
Jaro se blížilo a s jarem se zvětšovala touha Jolany, už skončit ve skupině. S hozením náramku od Ládi do Labe, jakoby s vodou odplynulo trápení a ponížení, které zažívala při vzpomínce na ten relativně krátký čas strávený na záchytce. Rozhodně nebyla sama, kdo ze skupiny skončila na záchytce, ale nesla tuhle událost celá ta léta velmi těžce. Vzkaz Láďovi byl posledním tahem, který v téhle partii udělala. Už se nemínila bát, kdy to na ni praskne, nebo kdo se ji vysměje. Vzala to jako zkušenost, která když se neopakuje, tedy se odpustí. Odpustí ji člověk sám sobě. Na tomhle pochopila, ono trápení, kdy si člověk neumí odpustit selhání, kterých se dopustil v životě, kdy si neumí odpustit svou nedokonalost a žije ve své mysli a duši, jako ten nedokonalý, mezi dokonalými.
Vzpomněla si na Jindřicha, jak kdysi krátce po ni přišel do skupiny, nazval se ztroskotancem, alkoholikem a feťákem, jak ji tím rozčílil. Rozčílil, protože Jindřich tu skutečnost, na rozdíl od ní, vzal jako fakt, který se nedá změnit. Pochopil, mnohem dřív, vlastně už na začátku, že člověk může změnit cokoliv, mimo minulosti. Tak, jak četla mnohem později u Frankla, když si četla jeho „Lékařská péči o duši.” Zůstane zapečetěná a nezměnitelná. Jenže pečetění minulosti pokračuje a je jen na ni, Jolaně, jakou ona svou zapečetěnou minulost bude mít.
Mluvila o tom s Honzou. A mluvila s ním o Jindřichovi. Na co přišla, když si uvědomila, že ten rváč z ulice, dávno instinktivně tušil, pokud to přímo nevěděl, k čemu se ona pracně prodírala. Honza ji k tomu řekl jen jedno. „Jindřich, když lituje, tak lituje a když mění, tak mění. Je někdy neomalený, nemá takt, rozbil mi mnohokrát skupinu, mnohokrát místo toho, co jsem chtěl se dělo díky Jindřichovi zcela něco jiného, ale on je opravdově toužící po změně. Navíc je velmi chápavý a vnímavý. ” Jolana přikývla. „Jo, nasírací to on je.” Jen nasírací?” Ptal se Honza. „Myslím, že je víc než jen nasírací. Pak se vrátili opět k ní.
Z ničeho nic ji Honza položil otázku, jestli by nechtěla si udělat psychoterapeutický výcvik. Jolana se vyděsila. „Jako že bych se měla stát mozkoškrabem?” Honza ji pobaveně odvětil, že přesně tím a že se jí zcela určitě ten výcvik při práci s dospívajícími hodí. Jolana souhlasila: „To ano, všimla jsem si, že pokud použiji některou ze tvých technik mluvy, pak ti puberťáci občas změní chování.” Honza pochvalně přikývl. „Vidíš, a ve výcviku by sis mezi lidmi, co jsou ti blízcí vzděláním a postavením mohla tohle umění rozšířit, byla bys víc mezi lidmi, co jsou na tvé úrovni a tam by si zjistila, jak si skutečně dobrá.” Jolana se na něj pochybovačně podívala. „Jeníku, já jsem patřila mezi nejlepší a vystudovala jsem s červeným diplomem a mám dvě atestace, kdyby tě tohle náhodou zajímalo.”
Honza se na ni podíval a poznamenal. „Před chvíli jsme mluvili o Jindřichovi. Ten byl jen středoškolák a sama si uznala, že v mnohém byl před tebou, to je vlastně proč tu si. Ptáš se jak je možné, že ač neměl tolik znalostí a tak načteno v odborných textech jako ty, stejně ti vždycky stačil? Stačil ti, protože mnohé není ve znalostech, ale v moudrosti své zkušenosti setřídit, dát do souvislostí a pochopit ty souvislosti. Ve výcviku budeš mít možnost poznat lidi podobné Jindřichovi, akorát, že budou vzdělanější a tím pádem tobě většinou stačící. Výcvik je hodně podobný terapii, ale není to terapie. Je to mnohem víc.
Jolana se zamyslela. „Dobře, řekněme, že do toho půjdu. Jen nevím, co všechno tohle obnáší. Jestli se to platí, jestli mi špitál přidá něco na vzdělání?” Honza ji ujistil, že výcvik se platí, nebyl si jistý, kolik a zda něco dostane od nemocnice na vzdělání, řekl ji jen jedno. „Jolano, i kdyby sis to měla zaplatit sama, nejsou to vyhozené peníze. Tohle je čistá investice do sebe.” Dal ji odkazy na některé weby, nabízející vzdělávání pro lékaře a psychology. Jolana si už v minulosti něco podobného prohlížela, jen ji nikdy nenapadlo, že by se mohla zabývat něčím tak v její mysli obskurním, jako je psychoterapie. Sice uznávala, že ji hodně terapie prospěla, ale měla tendenci ji spíš podceňovat.
Najednou by měla investovat čas a peníz do něčeho, čemu věřila tak z poloviny. Sice z nadšením četla Frankla, Yaloma, a jiné autory, ale četla spíše aby se něco konkrétního dozvěděla, než že by toužila být terapeutkou a vést terapeutickou skupinu puberťáků. Konzultace končila, rozloučila se s Honzou a šla na rande. Tedy spíš na kafe s jedním mladým mužem, který ji oslovil. Mladý muž vypadal zajímavě, i když si nebyla jistá jeho věkem, zdál se jí zdál příliš mladý, přeci jen přijala jeho pozvání a lichotil ji jeho zájem.
Šli do jednoho malého baru, Jolana si objednala kafe, Mládenec vodku, pokrčila obočí, takhle si to setkání nepředstavovala. Jirka, tak se ten hoch jmenoval se podivil, že si nedá s ním. Kopl do sebe jednoho panáka, objednal si druhého yároveň chtěl objednat i pro Jolanu se slovy. „Pij stařenko abys byla povolnější.” Jolana zbledla, cítila jak ji zaplavuje vztek. „Jak si mi to řekl?” Jirka se ušklíbnul. „Stařenko, přeci už víš že nejsi nejmladší.” Najednou si uvědomila, že už se ji nezdál, když šli do toho baru. Zvedla se, podala mu stokorunu se slovy: Aby si na stařenku nedoplácel cucáku, to je za kafe, za zbytek si dej něco teplýho do žaludku, zdá se že piješ na lačno a z hladu nevíš, co mluvíš.” A vypadla.
Klepala se vzteky a dumala z jakého důvodu se chytá takových pitomců. Jasně mu řekla, že nepije, že nemá ráda mužský, co pijí a ten trubka ji měl v tomhle směru zcela na háku. Pak ji došlo, že vlastně poslední roky všichni chlapi, co s nimi měla poměr, se sní stýkali buď doma, nebo sem tam šli na kafe, nikdy ovšem do baru. Byla rozjetá, vzteklá a cítila se zase méněcenně. Zavolala na taxislužbu, a odjela co nejrychleji domů. Tak jak dnes se neměla takovou touhu napít už hodně dlouho. Dumala, co na tom blbci viděla a najednou ji došlo, že on ji bral jako snadnou kořist, protože už je starší. Tohle se ji dotklo ze všeho nejvíc. Oslovení stařenko ji zasáhlo.
Byla zvyklá, že k ní lidé mají určitou úctu, vzhledem k povolání, muži ji obdivují, jsou vždy připraveni se ji věnovat a najednou si přijde o deset let mladší a nebere ji vážně. Třeba jen proto, že jí je skoro čtyřicet. Začala se sledovat, díky tomu pocítila úlevu, všimla si, že chuť na alkohol povolila. Z ničeho nic se ji vybavil rozhovor s Honzou, jeho návrh, aby absolvovala psychoterapeutický výcvik. Přemýšlela, že by vlastně mohla být užitečná lidem jako je ona sama. Vztek ji opustil, přiznala si v duchu, že si vlastně o ten malér řekla sama. Díky terapii už uměla být soudná. Chovala se jako dvacetiletá, i když už jí opravdu dvacet dávno není. Vzpomínala na bývalou primářku, která ji jednou řekla. „Doufám paní kolegyně, že za pomoci té terapie dospějete.”
Tehdy ji strašlivě namíchla, protože jestli o něčem byla Jolana přesvědčená, tak o tom, že je dospělá. Občas ji Honza naznačil, že to s její dospělostí nebude tak skvělé, ale od Honzy tyhle poznámky většinou snášela. Od šéfové a Jindřicha nikdy. Stejně jako nesnášela poznámky o svém věku. Ale až dnes měla pocit, že se jí opravdu ten floutek dotkl. © Jan Jílek 2013