Kolega, jménem Milan byl příjemný společník, vypili kávu, a Jolana se s lehkým zdráháním, které vypadalo jako pravé, se nechala pozvat na návštěvu.
Kolega, jménem Milan byl příjemný společník, vypili kávu, a Jolana se s lehkým zdráháním, které vypadalo jako pravé, se nechala pozvat na návštěvu. Mluvila s Milanem o některých svých soukromějších věcech, vlastně to vypadalo, že se potřebuje svěřit. Jemu dělalo dobře, když mu věnovala svoji důvěru. Byl rozvedený už několik let, ona o něm dobře věděla, že občas udržuje vztahy se sestrami, vypadal na to, že už překročil padesátku, velmi dobře. Jak předpokládala, sex byl dostatečně uspokojující, Milan se choval dobře. Ráno se rozloučila nechala zavolat taxi, bydlela kousek za městem, odjela domu, převlékla se, jela vlastním autem do práce.
Nepředpokládala a také to dala najevo, že by z tohoto vztahu mohlo být víc než občasný příjemný sex. Její lakonická odpověď „Nic, byla jsem jen potřebná.” Odpověděla tak na otázku Milana, co si od má od její návštěvy a předchozího pozvání slibovat? Milana tou odpovědí lehce šokovala. Když se doma převlékala, napřed se ji její odpověď zamlouvala, pak si vybavila Milanův udivený pohled a uvědomila si, že se přesně zachovala, jak ji Honza řekl. Šla s kosou a „usekla” Milanovi hlavu. Zbytečně
Věděla jedno, Milana jako partnera nechce. Jeho věk ji nevadil, nakonec, už také nebyla nejmladší, táhlo ji na třicátý osmý rok. Děti nechtěla, měla pocit, že jich má dost v práci. Znala několik starších bezdětných kolegyň, docela se ji zamlouvalo jak žily. Na druhou stranu byla dost majetnická k partnerům a také skrytě žárlivá. U Milana se bála, že nebude sama a jediná, k tomu také nechtěla někoho, kdo jí byl nablízku v zaměstnání. Nepochybovala ovšem, že pokud bude mít zájem, vždy Milana, nebo někoho jiného si dokáže pro ten čas k sobě připoutat. Z ničeho nic ji napadlo, jak ji třeba Jindřich ve skupině rozčiloval právě tou nezlomnou jistotou, že se nějaká nakonec vždycky najde. Došlo ji, jak jsou si podobní. Ona si byla také jistá, jen měla na rozdíl od Jindřicha povědomí, že jsou věci, které se nahlas neříkají. Nebo ne příliš často.
Kdo ji zažil v ordinaci, nebo viděl jít po ulici a neznal ji, nikdy by ho nenapadlo, že tato pohledná žena, s chováním dámy je závislá alkoholička, které se uměla zpít do naprosté němoty. Teď celých šest let abstinovala. Ráda chodila do divadla, na koncerty, zřejmě by nikdy nešla do obchodu v teplácích, její rodiče vlastně ani netušili, v jakém stavu se před těmi šesti lety nacházela. Pobyt na záchytce považovali za výstřelek, kterým Láďa přehnal, vše co se přehnat dalo.
Na skupině byla většinou zdánlivě otevřená, nijak se netajila svými stavy, ovšem, také je nijak zvlášť nepropagovala. Víc se věnovala druhým, než sobě. Po včerejšku ji bylo jasné, že její vztek na Láďu, také pramenil z toho, že on viděl celou její ubohost v dobách jejího pití. Pečlivě, jako většina pijících žen, dbala na to, aby se opíjela v soukromí a pokud možno o samotě. Jolana byla komplikovaná, příjemně se chovající žena, které se dostávalo uznání, ale ona měla pocit, že všechno je málo. Netoužila po kariéře, stačilo ji postavení, které měla, to ji umožňovalo si žít způsobem života, který u kolegů a okolí nenarážel. Hlavně jí šlo v životě mít, co nejméně problémů.
Kdysi, když se ji Blanka na skupině ptala z jakých důvodů začala chodit do skupiny, řekla pravdu. Bála se ostudy, vyhazovu a vůbec se ji nelíbilo, že už není schopná většinou ty následky pití zamaskovat. Blance vysvětlovala, že žádný make up nepomáhá skrýt krvavé oči, už nechce aby z ní byl cítit alkohol a nechce aby ji jakýkoliv chlap vysvětloval jak má žít a jak se má chovat. Byla zdánlivě otevřená, ale většinou v terapii nepouštěla nic důležitého. Uměla mluvit o libovolném tématu, libovolně dlouho, aniž by cokoliv řekla o sobě. Někdy něco pustila. Jako včera, pak z toho těžila.
Velmi se styděla za svoji minulosti. Tajila ji, jak mohla. Tím ji rozčilovali jiní, kterým bylo celkem jedno, že se o nich ví, že někam chodí, že měli problémy. U Jolany v zaměstnání o terapii věděla jen primářka, která první rok sledovala zda Jolana chodí, později přestala, loni šla do penze, takže vlastně na oddělení už nikdo nevěděl o dávných Jolaniných problémech. Sice moc po nějakých oslavných akcích nechodila, v jistém směru byla dost samotářská, pokud došlo na nabídku alkohol, klidně dokázala odmítnout s vysvětlením, že žije zdravě, nepije, nakonec ani předtím nijak nikde mimo domov zvlášť nepila, tedy nikomu nebyl nápadný její způsob života. Rozumně díky terapii si vybírala muže u kterých nehrozilo, že inklinují k pití. Občas se ovšem spletla. Pak řešila situaci bez váhání.
Dorazila domů, převlékla se, na kolegu Milana mezitím zapomněla. Neměla ve zvyku se takhle chovat, ale pro ni skutečně byla celá záležitost vyřízená. Nebyla sama pro tu chvíli. Měla společnost a úplně Milana neodmítla. Nakonec, poměrně se zdráhala, jak se zdráhat měla, než k Milanovi šla. Ta poznámka ráno ho sice mírně šokovala, jenže bral ji jako rozmar ženské, kterou znal jako dobrou doktorku a doufal, že je to jen rozmar a post-zdráhání. Mýlil se jak se měl přesvědčit. V práci se pozdravila se staniční, která si ji prohlížela na její vkus dost dlouho. „Děje se něco Věro?” Zeptala se. „Ne paní doktorko, nic. Jen sem se dívala, že máte nový svetr.” Zasmála se staniční. Se sestrami si nevykala. Držela si odstup. Nebyla nijak neoblíbená, ale ani nijak zvlášť oblíbená.
V hlavě ji od včerejška běžely slova o kose a výhře. O o tom, že Láďa byl chlap, co vydržel nejvíc. Došlo ji, že na tomhle tvrzení něco bude. Ve své pracovně si na něco vzpomněla. Našla a vytáhla ze stolu starý diář, našla číslo Láďova bratra, zavolala mu. Skoro okamžitě telefon zvedl. S uspokojením v duchu konstatovala, že ji pořád měl v seznamu. Byl to dobrák, který v době, kdy byla s jeho bratrem žil sám, byl o dost starší než Láďa. „Co se děje, že sis na mě vzpomněla po takové době?” Zeptal se. „Nic Romane, jen jestli si ve spojení s Láďou.” „Pochopitelně, že jsem, potřebuješ od něj něco?
V jeho hlase bylo slyšet lehké pobavení. Přešla přes to, bylo ji jasné, že Láďa si nenechal pro sebe celou historii jejich vztahu, Doufala jen, že ne se všemi podrobnostmi a byla ráda, že je tak daleko. „Spíš ode tebe. Jestli bys mu mohl vyřídit, že mu děkuji, za všechno. Moc mi tenkrát pomohl.” Slyšela sama sebe říkat. „Dobře, vyřídím mu to, a jak se máš jinak?” „Dobře Romane, dobře, dala jsem si život do pořádku, nijak nestrádám a jen sem si myslela, že bych měla už konečně uzavřít se vším všudy, to blbé období.” Roman chtěl vědět víc, vymluvila se na práci a zavěsila. Trochu ji tlouklo srdce a až teď měla pocit, že tím uzavřela celou tu šest let starou událost.
Tak se někdy věci dějí. Dlouho nic, pak přijde vlna událostí a skutků, kdy se dá do pohybu vše, co se do pohybu dát může. Jolana si uvědomovala, že Jindřichův odchod vlastně spustil onu vlnu. Litovala, že se tohle nedozví. Najednou zjistila, že stojí o ocenění nejen od Honzy, ale i Jindřicha. Co udělala nebyl nějaký kalkul, ale proces způsobený terapií, který byl připravený k nastartování delší dobu, spal aby se dal do pohybu, co vede k vyrovnání se z minulostí a smíření se s přítomností. Na některé výsledky se prostě v terapii čeká, aby se zdánlivě náhodně dostavily.
© Jan Jílek 2013