Po telefonátu s Jindřichem a rozhovoru s Jarkou, se Jolana jakž takž, smířila s existencí, jak Evy, tak Kamilky.
Po telefonátu s Jindřichem a rozhovoru s Jarkou, se Jolana jakž takž, smířila s existencí, jak Evy, tak Kamilky. Tušila, že pokud to bude možné, bude nejlepší se situacím, kde budou obě dvě vyhnout, aby nehrotila situaci do „buď a nebo.” Rozhodla se, snažit se obejít tyhle konfrontační okamžiky. Bála se a docházelo ji, že by konfrontační chování nebylo nijak výhodné pro vztah, o který stála. Kamil si ani nevšiml, její změny.
Eva pochopila její chování jako pokus o příměří, tak jak ženy chápou, pochopila a byla ráda, že je situace jaká je. Otci přála vztah, Jolana se ji zdála přiměřená, pouze se bála toho, že bude chtít děti a ona bude mít z ničeho nic o mnoho mladšího bratra, nebo sestru. Tahle představa se ji nezdála tak skvěla.
Nevěděla, že Jolana děti nechce, i kdyby věděla, asi by ji to neuklidnilo, protože znala ženy, které do třiceti pěti o děti nestály, pak najednou před čtyřicítkou, kdy už vlastně jim začal ujíždět vlak, si najednou uvědomily, že děti chtějí. A bylo zle. Jolaně bylo třicet osm a v žádném případě neměla pocit, že by ji v něčem ujížděl vlak. Sice si byla vědoma toho, že se ji čtyřicítka blíží, ale dětmi se skutečně netrápila.
Spíše se zabývala vlastní kariérou, vlastním životem, chtěla být s někým komu by tu hlavu neusekla, tohle si z té skupiny po Jindřichově odchodu pamatovala nejvíc. Nechtěla být „utínačkou hlav.” Lidé dostanou někdy do vínku různá přání, která si pak v životě splní a prosadí. Jolana měla jedno velké přání. Žít naprosto svobodně a bez závazků.
Jenže tohle její přání se ji ukazovalo jako lehce nesplnitelné, protože zároveň chtěla být milována, mít vztah a mít společnost, kde bude bez výhrad přijímána. Dětinská představa, kterou terapie lehce korigovala, ale které se ani za těch skoro sedm let nedokázala zbavit. Dost tím trpěla, k tomu občasné projevy skryté závislosti, ji komplikovaly život. Z toho důvodu byla velmi emočně labilní, tuhle labilitu dokázala dost dobře skrývat, takže působila poměrně věrohodně stabilní, jenže její soukromý život byl právě kvůli oné labilitě hodně neuspořádaný. Jolana si toho byla dost vědomá.
Byla komplikovaná, cítila svou komplikovanost za jakýsi dar moudrosti. Díky tomu považovala třeba Jindřicha a mnohé jiné lidi, převážně muže, tak trochu i Kamila za méně inteligentní. Jak už mnozí komplikovaní lidé mají tendenci považovat přímočařeji uvažující jedince za prostoduché, méně inteligentní, a jsou nakonec překvapeni, jejich způsobem života, jejich úspěchy, podobně jako byla
Jolana udivena úspěchy nejen Jindřicha, ale i dalších lidí ve skupině, kteří se stabilizovali, nacházeli řešení ve svých problémech a potížích, co Jolanu a další jako byl Mirek a trochu i Yvonne udivovalo. Korigovala mírně své mínění o „jednoduchých“ lidech.
Jindřich pomalu nacházel milost v očích Jolany, nejen tomu jak se vypořádal se svou závislostí, ale hlavně tím, že se pustil do studia, které j ak zjišťovala poměrně slušně zvládal. Navíc, skutečnost, že dokázal zaujmout doktorku medicíny, krásnou a jak i Honza potvrzoval, chytrou ji zaujalo. Přeci jen, žena tohoto typu, která si vybere takového partnera, čeká na něj, setrvá s ním musí mít pro své chování nějaký skutečně dobrý důvod. Uvažovala Jolana,způsobem jakým ženy obvykle v takových situacích uvažují.
Během dvou týdnů, situace se zklidnila, až jednoho dne se stalo něco, co bylo později pro ni samotnou těžko pochopitelné. Dorazila po práci ke Kamilovi, pozdravila, zjistila, že sedí u počítače a něco hledá. Usmál se, řekl. „Mám nápad, budeš překvapená, co mě napadlo.” Otočil se k počítači a hledal dál. Jolana si ho prohlížela, byla ráda, že je s ním a u něj. Od chvíle, kdy si uvědomila, že nechce o něj přijít, že ji na něm záleží se tvářila, že vše je v pořádku, nic se neděje, což jak se velmi brzo mělo ukázat jako jedna velká chyba.
Kamil mezitím, co Jolana přemýšlela zařizoval něco jako společnou dovolenou. Ne že by se neptal, co Jolana chce, ale jen vybíral na internetu nabídky. Chtěl ji překvapit. Tím, že měl za bezproblémový vztah Jolana, Kamilka a Eva, netušil, že si svou nabídkou, kope vlastně vztahový hrob. Uvažoval o tom, že dovolenou stráví společně. Plus Evy manžel.
Ten večer, když Jolana dorazila do Krásnohorský, po chvílihledání, ji přednesl jí svůj nápad. Jolana ztuhla. „Jako, že všichni pojedeme společně s cestovkou do Turecka na tamní Riviéru?” Otázala se pro Kamila s nezvyklým chladem v hlase. Kamil zpozorněl. „Stalo se něco?” Jolana se po něm dívala pohledem, v němž nebylo zas až tolik přízně a nadšení, jak si od svého návrhu sliboval.
Díval se na její tvář, co se stáhla do masky, již neznal. Hlesl. „Myslel jsem…” Nedořekl. „Nemysli Kamile a napřed se zeptej!” Opáčila. Kamil pokrčil rameny. „Před nic hotového tě nestavím, jen mám návrh, jak spojit výhodné s užitečným.” Jolana se mírně zklidnila. Leč pokračovala. „Podívej, já chci být s tebou. Chci se chovat jako na dovolené, kde se nemusím omezovat kvůli potřebám někoho jiného. I když se jedná o tvou dceru a vnučku. Chci chodit třeba na nuda pláž, pokud tam je, chci jít do kina, tancovat a ne řešit, že někam můžeme nebo nemůžeme, protože máme sebou malé dítě, jsou s námi jeho rodiče, kteří si budou také chtít vyrazit a ty ve svém dědečkovském nadšení budeš hlídat vnučku a já s tebou.”
Kamil poslouchal a cítil, jak v něm nezvykle narůstá zlost. „Jestli ti vadí má vnučka a má dcera, tak to řekni.” Jolana vyjela. „Já neslyším nic jiného, než Eva, Kamilka a kde jsem já? Co tam budu, doprovod tvé dcery a vnučky, pečovatelka, aby si tvá dcera mohla někam vyrazit? Tohle zažívám celou dobu, co se známe.”
Kamil stáhl oči do úzké štěrbiny, která u něj signalizovala zlost a nezvykle tichým hlasem řekl. „Ony jsou pro mne důležité, je to jediné co mám, má dcera a má vnučka, musíš se smířit s tím, že existují a budu se s nimi stýkat, tolik kolik uznám za vhodné.” Neuváženě pokračoval. „Jestli nemáš děti, nemáš rodinu, zřejmě nerozumíš tomu, co pro mne rodina znamená.” Jolana zkoprněla.
„Co pro tebe vlastně jsem?” Zeptala se se zlověstným chladem v hlase. „Nejsem pro tebe část rodiny, partnerka? Jsem pro tebe jen nějaká náhodná milenka, kterou si pozveš domu, když máš chuť na ženskou?” Kamil se zarazil, netušil, že Jolaniným jedním ze základních problémů, byl problém přijetí. Potřeba být hodně přijata, potřeba být bezvýhradně milována a řeč o tom, že není člen rodiny, je pro Jolanu signálem nepřijetí a nelásky.
Jolana se zvedla, procedila sevřenými rty, které signalizovaly její vztek: „Pro věci si zajedu autem. Dám ti vědět, kdy.” Vzala svazek klíčů, sundala od jeho bytu a domu. Hodila klíče Kamilovi rovnou pod nohy. Neodpustila si prásknutí dveřmi. Kamil, stál, nechápal, co se děje. Vyběhl za ni, pokusil se ji zastavit. Vykroutila se a šla dál na stanici MHD dolu na Kamenickou.
Došla na zastávku, stála a bez hlesu plakala. Slzy ji tekly. Nechala ujet autobus. Pak se vzpamatovala, vytočila známé číslo a zeptala se: „Mohla bych tě Honzo vidět, potřebuji s tebou nutně mluvit. Stalo se něco hroznýho.” Na druhé straně slyšela. „Nejdřív za hodinu.” Souhlasila, sebrala se, šla pěšky dolu po Kamenické, už neplakala.
Neplakala, jen se cítila podobně prázdná, jako tehdy, když našla byt, ve kterém s Láďou žili, prázdný bez jeho věcí a jediného slova rozloučení. Došla k Zámeckému rybníku, sedla si u vody na lavičku v parku a dívala se na vodu a nebyla schopna vůbec souvisle myslet. Takové odmítnutí sebe sama si ze svého hlediska naprosto nezasloužila.
© Jan Jílek 2013