Paradox abstinence – Jolana kap IX

Po čase se vrátíme k Jolaně. 🙂 Tady je osmá kapitola

Prázdniny se pomalu blížily a Jolana se horečně zabývala dvěma záležitostmi. Jedna z nich byla, zda má skutečně opustit skupinu, druhá, jaký výcvik absolvovat a zda nějaký absolvovat. Pokračující vztah s Kamilem ji její rozhodnutí příliš neulehčoval. Pomalu si zvykala, na tu skutečnost, že malá Kamilka hrála v jeho životě velkou roli. Občas ji přepadaly mírně žárlivé pocity, že vlastně není tou první a výlučnou osobou, která je na počátku a konci jeho zájmu.

Skrývala tyhle pocity, bylo ji jasné, že ze společenského hlediska by ji asi jako dětské lékařce neposloužilo, nějaké otevřené soupeření. S jeho dcerou Evou se setkala asi třikrát, ani s ni nevyhledávala nějaký zvláštní kontakt. Uměla se na Evu usmívat, leč oběma bylo jasně, že žádný zvláštní láskyplný vztah mezi nimi nebude. Eva, která s Kamilou byly až do chvíle setkání v postavení těch, kterým otec a dědeček plní veškerá přání, najednou zjišťovaly, že se musí dělit a to nijak zvlášť málo.

Jediný, kdo byl celkem v klidu, byl Kamil. Žil v přesvědčení, že vztahy mezi jeho vnučkou a jeho dcerou a Jolanou, jsou celkem bezproblémové, nijak nevnímal občasné pnutí, manipulaci, kterou hlavně Eva s Jolanou používaly aby ho dostaly každá na svou stranu. Zatím vedla Jolana, která přeci jen díky tomu, že byla blíž, pomalu už bydlela u Kamila, měla víc možnost jak eliminovat a omezit kontakty mezi Kamilem, Evou a Kamilkou, tím, že v době volna víc vymýšlela program, kterého se měla možnost účastnit bez dalších, z jejího hlediska, zbytečných osob.

Jednou se tímhle způsobem uřekla na skupině. Nastalo takové zvláštní ticho. Blanka se na ni podívala a jen řekla: „Ty si vážně myslíš, že ten chlap, se bude zabývat jen tebou? Pokud ano, pak za moc nestojí. Teď je zamilovaný, jenže jednou se ti může stát, že přestane být zamilovaný a prohlídne.” Vysoukala ze sebe poměrně nesouvisle Blanka. Jolana zavrtěla hlavou. „Já nechci děti, nevadí mi jeho vnučka, nevadí mi ani jeho dcera, ale chci jen, aby věděl, že také existuji. Stále se probírá je Kamilka, stále řeší potíže své dcery, strká tam peníze. Myslím, že by ji měl nechat být trochu samostatnou.

Honza poslouchal, pak se jen zeptal: „Ten Kamil je první partner, co má děti?” Jolana se zamyslela. „Ne, ale Zdeněk, který měl tři děti, vlastně za nimi občas jezdil, ale neznala jsem je. Jinak žádný jiný děti neměl.” Blanka se podivila. „Nikdy tě s nimi neseznámil?” Jolana vzdychla. „Ne, neseznámil. Proč by měl? Nestála jsem nijak o to.” Blanka poznamenala. „Jo, chceš ho mít jen pro sebe. Jenže asi nebudeš. Minimálně se budeš dělit se dvěma dalšíma.” Další povzdech Jolany jen potvrdil, že se Blanka trefila. Honza ji řekl. „Není jednoduché pro sólistku, jít do vztahu s někým, kdo má dost velkou vazbu na rodinu. Navíc pokud opravdu nechceš mít děti.” Jolana potvrdila. „Nechci!” U toho zůstalo.

Cestou domu přemýšlela o tom, že ji vlastně skupina nic k tomu neřekla. Ani Honza ne. Že je sólistka, věděla dávno, nijak ji tahle pozice nevadila. Uměla žít ve vztazích, kde se nemusela nijak s nikým dělit, byla vždy středem zájmu a najednou se dělit musela. Zdálo se ji divné, že tomu ty ženské nerozumí. Jako dětská doktorka snášela děti, uměla s nimi jednat, ale rozhodně by třeba nikdy nechtěla dělat práci dětské sestry. Ta na ni byla příliš náročná. Z hlediska Jolany děti byly přítěž v kariéře i životě. V tomhle směru byla jiná, nechtěla nic měnit, nechtěla se dělit o svůj čas.

Rodiče s ní nesouhlasili, hlavně matka, která chtěla vnuky, Jolana byla jedináček. Matka se bála celkem oprávněně, že vnuci nebudou. Jolana i jim jasně dávala najevo, že děti nejsou její priorita. Což bylo příčinou sporů, které obě strany těžko nesly. Matka čím dál víc tlačila, Jolana se čím dál méně snažila setkávat s rodiči. Obě strany nesly těžko onu roztržku, jenže pro rodiče a hlavně matku byl Jolanin postoj nepochopitelný, nepřijatelný a tady vznikal nikdy nekončící spor, mezi ní matkou, která velmi těžko nesla, že její krásná a úspěšná dcera, se ocitla na záchytce, tuhle skutečnost nikdy Jolaně a hlavně Láďovi, který ji tam dovezl neodpustila, stejně jako Jolaně neodpustila její léčení.

Přičítala tomu i nechuť Jolany mít děti. Žila v jakési představě, že v terapii, ji jako alkoholičce nedoporučili mít děti. Velmi špatně si vložila jedno doporučení, ze začátku terapie, kdy na jedné skupině, všem Honza řekl. „Teď vám moc nedoporučuji příliš závažné změny během počátku terapie. Třeba manželství, rozvod, těhotenství. Budou s e vám zdát ty změny rychlé, ale chce to čas. Sami ucítíte, že jste na změny připraveni a uděláte je. Jenže, když jste rozloženi, a v terapii, budete rozloženi, abyste se zase dali díky terapii, dohromady, pak můžete zvolit neblahé řešení pro všechny.”

Uznání, nebo neuznání rodičů, jejich vztah k ní, bylo Jolanino nejcitlivější místo. Dost lpěla na uznání rodičů., Na jednu stranu se styděla před nimi. Ale drtilo ji jak se ji zdálo skryté pohrdání rodičů, za její slabost, svůj stud ukrývala do agresivních projevů, sice „slušnou” formou vedených, jenže velmi těžce zasahujících. Vlastně z oboustranné lásky se zdroj konfliktů a sporů, co ani jedna strana neuměla řešit.

Což se někdy stává. Lidé se milují, očekávají mnohé, jeden od druhého, když se jejich očekávání nenaplní, jdou do sporu s druhou stranou a z lásky je najednou nikdy nekončící spor. Jolana nikdy tyhle problémy na skupině neotevřela. Považovala je za natolik neřešitelné, že si neuměla představit, že mluví o svých sporech s rodiči, jako mluvila například Blanka. Navc měla pocit, že tohle by zkazilo její postavení na skupině, na kterém si skrytě velmi dávala záležet.

Dorazila domů, uvařila si čaj, sedla si k oknu, dívala se na líně tekoucí Labe, měla ten pohled ráda, přemýšlela o své budoucnosti. Nic povzbudivého ji nenapadalo. Vztah z Kamilem se díky jeho dceři i vnučce z jejího hlediska komplikoval. Z ničeho nic ji napadlo, co by na tohle asi říkal Jindřich. Vzpomněla si jak ji ve chvilce jakési důvěry, cestou ze skupiny popisoval událost v Opavě, kdy se dozvěděl, že Pavla zřejmě nemůže mít děti. Jak strašlivě prožívala ona tu chvíli, kdy mu řekla, že nebudou mít děti, jak se bála se seznámit s jeho dětmi. Moc ji nerozuměla.

Už vůbec nerozuměla Jindřichovi, že se tím trápí i on, když má děti, které vídá. Vzpomněla si na tu situaci, kdy ji dojalo, jeho vyprávění o rozhodnutí jeho bývalé ženy. Ale sama věděla, že tehdy se jednalo spíše o její sebelítost z vlastní samoty, z vlastní opuštěnosti, kterou nesla tehdy před lety velmi těžce. Stejně jako ji nesla až do chvíle, kdy se seznámila s Kamilem, jenže teď měla pocit, že ji zase někdo Kamila bere. Rozumem, chápala, ale strach ze samoty, strach z opuštěnosti, strach, že přijde o všechno, jako už díky pití přišla ji zatemňoval mozek. Chtěla být milována, chtěla mít všechno jen pro sebe.

Vůbec netušila, že díky tomuto strachu vlastně přišla o několik mužů, kteří nechtěli jen sex bez omezení, ale chtěli i děti. Když zjistili, že Jolana se vůbec nehodlá stát matkou jejich dětí, pomalu ji opustili. I když to vypadalo, z jejího hlediska, že ukončuje vztahy ona, vlastně oni už dávno byli na odchodu. Pouze jakási naděje, že ona změní své rozhodnutí, její vlastnosti, vzhled, vtip, inteligence, tohle vše je drželo v tom vztahu. Jenže Jolana se nehodlala proti všem jejich přání, stát matkou jejich dětí.