Byla sobota, Velikonoce, večer. Jolana seděla v kostele, ruce hořící svíčku a poslouchala. Do kostela kam se nechala vylákat kolegyní, normálně nechodila. Nebyla věřící.
Byla sobota, Velikonoce, večer. Jolana seděla v kostele, ruce hořící svíčku a poslouchala. Do kostela kam se nechala vylákat kolegyní, normálně nechodila. Nebyla věřící. Sledovala dění, poslouchala co se četlo a říkalo. Mezitím si prohlížela lidi. Kostel byl plný, což ji překvapilo. Plný a nebyl obsazený jen staršími lidmi jak předpokládala, ale spoustou mladších lidí, mladých i dětí.
Kolegyně ji vysvětlila, že bohoslužba tohoto typu se nazývá „Velikonoční vigilie.” Zrovna se četl úryvek o vysvobození vyvoleného lidu z Egyptského otroctví. „Pamatuj, že i ty jsi byl otrokem v Egyptské zemi a Hospodin, Bůh tvůj, tě odsud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží! Jak se rozhlížela, uviděla Honzu. Byl kousek od ní, soustředěně poslouchal, s ním jeho žena i jeho děti.
Nerozhlížel se, nijak se nerozptyloval, bylo znát, že je plně soustředěn na dění u oltáře. Jolana vzpomínala na ty doby, kdy ho moc neznala, na jednu stranu se ho bála, ne že by ji ublížil, ale bála se jeho úsudku o ní. O tom, co si vlastně o ní myslí. Dlouho ho s ním bojovala, tak nějak skrytě. Byla uražená, když ji neocenil za vtipnou poznámku, strašně ji rozčilovalo, když se víc věnoval vyzáblé chudokrevné Katce, která k němu chodila domu, sedávala u nich, pak si stěžovala na jeho dcery, on ji poslouchal, se stále laskavým tónem ji upozorňoval na to či ono. Jakoby si ani nevšiml, že ona je stále nespokojená.
Jolana měla pocit, že ať se ve skupině děje, co se děje, vždy veškeré dění skončí u Katky, nebo Jindřich nějakou svou břitkou poznámkou k Yvonně, nebo Blance rozvíří dění. Katku nesnášela. Tajila svou nechuť, leč často ji ujela žárlivá replika na některé Honzovy laskavé výroky, když skupinu upozorňoval na Katčiny přednosti. Jolana nesnášela ani Yvonne ani Blanku, lépe řečeno, zřejmě by se s nimi mimo terapii nikdy nesetkala. Ony ji oplácely, leč bylo to pro nezkušené oko dost skryté. Katka, ta byla v jiném světě. Úzkostná, stále nespokojená, neměla přátele, neměla milence, muži ji pořád doporučovali aby si už konečně nějakého chlapa našla. Jindřich o ni posměšně mluvil jako studánce křišťálové.
To když ji Honza jednou bránil, před útokem Mirka, který měl pocit, že na sebe Katka příliš strhává Honzovu pozornost. Mirek si netroufl přímo na Honzu a zaútočil přes Katku. Honza Katčino myšlení označil jako křišťálově čisté. Kdy ji Mirek doporučil aby si už to konečně nechala pořádně udělat od nějakého chlapa. Honza doslova řekl. „Takhle křišťálově čisté děvče, co momentálně není připraveno na jakýkoliv vztah, bys hodil jen tak do vztahu, který by ji pravděpodobně spíš zničil než pomohl?”
Jindřich si nedal ujít příležitost a zeptal se: „To jako od tebe? Sotva stojíš na nohou, žena tě komanduje, dokonce se bojíš doma přiznat, že kouříš. Tady budeš rozdávat rady a nabízet řešení?.” Tím pochopitelně vyprovokoval Jolanu, Mirka a další k akci proti sobě. Katka se tvářila, jako když nechápe o čem je řeč. Jolanu tím vyprovokovala k otázce k Honzovi, jestli je Katka vůbec schopná pochopit, co se děje.
Tady v kostele ji došlo po letech, že se Honza Katku dlouhá léta pokoušel vyvést ze samoty a ušlápnutí, které zažívala doma v rodině, kdy maminka byla úřednicí na městském úřadu, tatínek jeden z místních vlivných lidí, sestra úspěšná právnička, která pracovala pro jedno ministerstvo. Samí úspěšní lidé a Katka mezi nimi. Přecitlivělá, inteligentní, zatuhlá. Kupodivu, když se nad Katkou Jolana zamyslela, napadlo ji, že vlastně už to, že neodešla ze skupiny, chodila, postupně se občas naučila i bránit, že to je sice malý, ale hmatatelný výsledek.
Byla už víc připravená na nějaký vztah, tím, že ji postupně začleňoval do skupiny, učila se mluvit s muži, oni ji nakonec sem tam příznivě ocenili, a v Honzových očích Katka uviděla, to co by dcery měly vidět v očích svých otců. Svou krásu a svou ženskost. U svého otce nic takového nezažila. Přeci jen. Katka se socializovala. Ledacos se naučila. Pomalu, postupně, přirozeně dospívala.
Jolana jen nevěděla, jestli by na něco takového měla sílu a vytrvalost jako Laterán a jeho rodina. Snášet , vydržet a ještě mít tolik laskavosti vůči takovému, ke snášení obtížnému člověku jakým Katka bezesporu byla. Najednou ji došlo, že si Honza o ni myslí, že by tu sílu a výdrž mohla mít, nebo, že ji dokonce má. Konečně, vykonávat práci dětské doktorky také nebylo vždy jednoduchého a nespočívala jen v prohlížení roztomilých miminek, jak se kdysi dávno ona sama domnívala.
Tehdy na té skupině, kdy položila tu provokativní otázku zjistila, že Laterán se jen usmál, a jen tak mimochodem poznamenal tím laskavým tónem, kterým ji tak někdy dopaloval. „Víš Jolanko, proto sem chodíš, proto sem chodí Katka, aby jste obě něco pochopily. Ani netušíš, jak hodně jste si obě někdy podobné. Také mnohé nechápeš, mnohé ti nedochází, ale máte společné minimálně to, že obě máte hromadu problému, jak vycházet s lidmi, z toho důvodu sem chodíte a chováte se obě jak umíte.” Jindřich tehdy zařičel smíchy, nad tím z jeho hlediska utřením, jenže Honza takovému „utření” říkal poskytnout informaci.
Jolana se tehdy skutečně cítila utřená, byla patřičně rozzuřená, pokusila se zaujmout dekorům, jenže její emoce se na ní patřičně projevily. Vyštěkla po Honzovi, ten ji ujistil, že ji nehodnotí, pouze ji poskytuje informaci,že díky svému pití, má také nabourané sociální vztahy a dovednosti. Tím ji dohřál ještě víc. Nějaký čas to v ní bublalo, přemýšlela o vysloveném, hádala se s Honzou, v duchu i nahlas, stejně tak s Jindřichem, kterého se snažila několik skupin za sebou vytočit. Dostat ho, ponížit.
Jenže on ji měl vždy v takovém případě, jak sám tomu říkal: „na lopatě.” Uměl se bránit, uměl vrátit úder. A Jolana se díky tomu učila, že ne všechny chlapy vyřídí svou jedovatostí, že jsou i tací, co se jí umí dotknout, zatnout do ni spár a čím víc ona útočí, tím víc je zraněná. Díky této zkušenosti se napřed učila měnit chování a změnou chování i přemýšlet jinak, ve větším klidu.
Jak tak přemýšlela, pomalu ani nevnímala, že bohoslužba končí, Honza ji mezitím uviděl a vydal se k ní. Přál ji požehnané Velikonoce, a zeptal se kde se tu bere. Vysvětlila mu, že ji vytáhla kolegyně, tu mu představila, Honza jim představil ženu a děti. Jolanu představil jako doktorku Hladíkovou z dětského. Nijak se nezmiňoval odkud kdo koho zná, nakonec všichni pracovali ve zdravotnictví, takže bylo celkem přirozené, že by někdo někoho mohl znát.
Rozhlédl se pátravě po shromáždění, jeho žena jen poznamenala. „Pokud chceš zvát lidi na čaj a kávu, tak bych tě ráda upozornila, že je půlnoc a že já je rada pohostím, ale napřed se jich zeptej jestli oni chtějí a nechce se jim náhodou spát.” Honza se zasmál. „Má žena ví dřív, než já co chci udělat. Jasně že je chci pozvat. ” Tohle pobavilo všechny.
Jolana jít chtěla. Byla zvědavá a nic ji doma nečekalo. Šli tedy všichni k Lateránovým. Z kostela u sv. Františka to nebylo daleko na Teplickou, kde bydleli. Děti šly napřed, ty měly svoje starosti, kolegyně Jarka povídala s Honzovou ženou o kázání, které měl pater František a Jolana s Honzou uzavírali průvod. Jolana mu sdělovala, co ji napadalo během bohoslužby. Byli zajímavá dvojice. On malý, štíhlý, ona vysoká, trochu se nad ním tyčila. Honzova žena občas mívala potíže s ženami, které Honzu obklopovaly, ale tady ji nějak došlo, že tohle asi není ta, která by ji ho jako jiné chtěla odloudit.
Honza Jolanu vyslechl, tiše ji řekl, „nech to na skupinu, ale je zajímavé, že tě napadají tyhle věci v kostele a že si se v tom kostele ocitla. Jinak si vážně myslím, že by z tebe mohla být dobrá terapeutka. Třeba dospívajících závislých. S tou zkušeností, co máš, bys jednoznačně mohla být dost úspěšná. ” Po takovém komplimentu od Honzy se najednou cítila úplně volná a šťastná. Najednou měla pocit, že s ní mluví skutečně jako s doktorkou, nikoliv jako s pacientkou. Ovládla se jen ho vzala za ruku, tak jak se drží za ruku milenci a stiskla mu ji vší silou.
© Jan Jílek 2013