Dozvěděl jsem se dnes, že jsem Punker. A to z toho důvodu, když jsem
vyprávěl své lásce, jak se u mne sešla včera DiSkZTNAN. Neboli přeloženo.
Dozvěděl jsem se dnes, že jsem Punker. A to z toho důvodu, když jsem
vyprávěl své lásce, jak se u mne sešla včera DiSkZTNAN. Neboli přeloženo.
Divadelní skupina Zas tolik sme nechlastali, abysme se z toho
nedostali. Což je divadelní skupina, která už loni vystoupila při
přivítání mé knihy. „Paradox abstinence/Týpek,” Kde tehdy se v
můj prospěch angažovali Tomáš Karger a Marcela Holubcová, kteří sehráli
neuvěřitelný koncert, jen tak z přátelství. Teď se sešla nová sestava.
Zcela určitě kvalitní jako ta první. Takže peníze nemám, kamarádi jsou
ochotni do toho jít, jen tak pro zábavu, tedy tohle dělají ti, co jsou
podle mé lásky „Punk.” Nacvičuje se má hra. Fagot a Yesterday
Tedy pankáči, jménem Martin Vojvoda, foto umělec, herec a drogista,
Sabina Vojvodová, herečka, Babeta Jílková, umělkyně, tanečnice a
studentka,nejmladší dcera z mých mnoha dcer a Tomáš Františ, muzikant,
fagotista, člen České filharmonie. Plus já, coby autor hry, terapeut a
komentátor života.
Punkers se tedy sešli, podával se k práci pečený pstruh,
koupil jsem v akci čtyři, kafe a kdo měl žízeň, mohl se podle libosti napít
pitné vody z vodovodu. Ta je prý stejně zdravá jako balená. Pak se rozdal
text, mistr Františ složil fagot, který přinesl na zádech, zapreludoval,
Sabina s Babetou se podívaly do textu Yesterday, Tomáš začal hrát, ony dvě
zpívat a já zíral. Nikdy se předtím neviděli, neznali se, ale jak zpívali a
jak to Tomáš hrál, z toho mi šel mráz po zádech. Jo, jestli to předvedou
takhle při vystoupení, které chytáme, pak je úspěch nemin5. 4. 2014 23:46:06e.
My s mým kmotřencem Martinem, jen poslouchali. Já se znovu vrátil skoro
o dvacet pět let zpátky, kdy se takhle projevila má nastávající žena
Petra, matka Babety na jednom setkání katolických rodin, kde jen tak
zpívala, hrála na kytaru a recitovala. Tohle jsou okamžiky, pro které stojí
žít, něco zkoušet, něco vymýšlet, netrápit se tím, jestli z toho budou
prachy5. 4. 2014 23:46:06, nebo ne. Prostě večer jak vyšitý.
To se prostě tak někdy sejde. Lidé se sejdou, promluví, zazpívají, pak
jak říkal pater Jančík, „kdo zpívá, modlí se dvakrát.” Chasidé
ti také zpívají a tančí a mají za to, že tím potěší Pána Boha. Což mě na
nich těší. Jestli bude ta hra dobrá nebo špatná, teď neřeším, spíš se
bavím. Bavím se tím jak ji píši. Nikdy předtím jsem divadelní hru nepsal,
bavím se tou přípravou, dokonce i tím, že sháním, kde a kdy ji provedu.
Bavím se tím, že ve svém věku mě pořád něco nutká vymýšlet takoví věci.A
doufám, že se budou bavit se mnou i ti druzí.
Už loni, když jsem Tomášem Kargerem a Marcelou Holubcovou, vymýšlel ten
skeč, který jsme pak provedli pro přítomné v kavárně Samsa v pasáži
Lucerna, jsem cítil, že jsem objevil pro sebe novou formu vyjádření. Asi
jsem fakt Punker a folkař jak říká má láska. No být ve tři a šedesáti
punker, není zrovna nejhorší označení.
Má láska ráno dorazila, byla u mne do dvou hodin, kdy zase musela za
prací, protože je také Punker. Pořád něco dělá, vymýšlí a zdá se že na tom
naprosto nezbohatne. Neb mi slíbila, že mi udělá divadelní program. Z
jedné strany učinkující, z druhé písnička. Jela za prací a na jídlo, tak
jsem se k ní přidal, na zastávce jsem zjistil, že mám zaprasené kalhoty od
avokáda, čehož si všimla ona. Trochu jsem je očisti, zapnul džísku, aby ten
největší flek nebyl vidět. Vydržel jsem s tím až do návratu domu. Ale ten
její pohled. Bylo v něm typicky ženské. „Jasně, je to jen
chlap.” Ale nás bývalé námořníky, kousek zaschlého avokáda na
kalhotách nezaskočí. Tedy, ne že bych byl nadšený z toho, že jsem se
nepodíval v jakém stavu jsou.
Cestou jsme povídali o její kamarádce, která někde prochází ambulantní
skupinovou terapií závislosti a dala se dohromady s jedním členem skupiny,
který ji prý, když byla na nějaké operaci, přišel do nemocnice oznámit, že
s ní definitivně končí. Ptala se mě má láska, proč takovým vztahům nepřeji.
Inu, to je jednoduché. I když se ti lidé setkávají jen občas v nějakém
komunitním programu v terapii, je to malér pro oba. Mají svá tajemství,
která nepouštějí do skupiny a vlastně tím blokují terapii. Tohle je jeden
faktor.
Druhý, že jsou oba závislí. Terapie má sice člověka stabilizovat, jenže
dá se terapie přirovnat ke přestavbě domu. Není tam pohodlně, práší se a
panují tam dost často napjaté vztahy, které se ti lidé učí zvládat, není
jim vždy ve skupině příjemně, jsou to speciální vztahy, kde se říkají věci,
které se běžně neříkají a ani se nedoporučuje být zas až tolik upřimný v ve
vztahu, co není terapeutický. Navíc vedoucí skupiny má možnost, pokud cítí,
že je situace pro některého člena příliš ohrožující, situaci stopnout,
nenechat pokračovat. Lidé se vlastně učí mimo jiné, nezraňovat ty druhé
svým slovem.
Jak říkával můj bývalý terapeut a dnes přítel, Honza Lutera:
„Laskavá pravda a pravdivá láska.” a dodával: „Tu pravdu
raději po malých kapkách.” Já bych dodal, že ve skupině se někomu
ukáže, že vlastně jeho způsob chování vede k tomu, čemu se říká:
„Hra na vítězství a pravdu.” Což většinou bývá pro
vztah, dřív nebo později smrtící. Já sám osobně jsem musel projí třemi
rozvody a terapií, abych si uvědomil, co ve vztahu lze, a co nelze. Hru na
pravdu a vítězství jsem ovládal dokonale. Podle to to dopadalo. Mé manželky
ji také uměly a šlo jen o to, kdo toho vydrží víc. Kdo vydrží méně, buď
toho vítěze opustí, uteče, nebo zabije.
Jedna věc, je někomu něco ukázat, nechat ho aby si ukázané uvědomil,
druhá věc je, jestli bude umět pro začátek především změnit své chování.
Změna chování je dost obtížná, když se člověk ještě neumí srovnat se svými
emocemi. Pak ani uvědomění hned nestačí. U závislých je ještě jeden
problém, že oni si sice na začátku velmi rozumí, mají pro sebe pochopení,
které, když někdy závislého přepadne chuť na svou drogu, a ona ho dřív nebo
později přepadne, zapomene v návalu emocí, emoce jsou s chutěmi vždy
propojeny, na pravidla, která by ho měla ochránit před recidivou a končí,
to většinou, nejen recidivou to, co ho přepadla chuť, ale i recidivou
partnera.
Ten je stržen právě tou blízkostí, kdy vlastně nechce, pít, fetovat,
nebo hrát, leč někdy se vše spojí do jednoho proudu, vzteku, zklamání z
toho druhého pijícího, a ten jedinec se rozjede natolik, že má zahlcený
mozek jen tou chutí. Jako by si ti lidé řekli: „Když ty takhle, tak
já ti ukáži, co umím já.” A jak se rozhodne, pochopitelně zcela
nesmyslně, tak také udělá. Ono je to ale jen zdánlivě nesmyslné riziko.
Jenže, takhle se chovají i lidé, co nejsou závislí, ale mají jen potřebu
někoho potrestat za různá příkoří. Mnozí bezdomovci, co s e rozvedli,
tímhle trestají své partnery, v naději, že se bude ten partner, co je
opustit užírat pocitem viny, kam až a k čemu ho dohnal. Podobně tohle mají
i někteří sebevrazi.
Pokud tomu všemu terapeut rozumí, nedovolí ve skupině žádný takový vztah
a buď musí jeden, nebo druhý odejít ze skupiny, nebo musí, což je
spolehlivý zabiják jakéhokoliv vztahu, veřejně vyprávět o všem, co
prožívají ti dva. A nic nevynechávat. Jsem skeptický k terapeutům, co mají
za to, že když abstinují ti dva, nejsou pro sebe riziko a nechají ty lidi,
klidně ve skupině. Pro mnohé členy skupin, je totiž těžké pochopit, alespoň
z počátku, že otevřenost a upřímnost potřebná ve skupině, není vždy vítaná
a nutná ve vztahu. Zdá se, že je to těžko pochopitelné i pro mnohé
terapeuty.
Moji klienti z toho mají při přijímání nových členů, když je seznamují s pravidly, ve skupině vždy
takový trochu pobavený úsměv, při představě, že ti dva takhle vyjevují své
emoce, popisují své intimní chvíle, ale jsem si jist, že většina z nich by
asi nic takového nechtěla podstoupit ani jako posluchači, ani jako
vyprávějící.