Nedalo mi to a vytáhl jsem z knihovny „Tajuplný ostrov,” od
Nedalo mi to a vytáhl jsem z knihovny „Tajuplný ostrov,” od
Julese Verneho a přečetl. Opět jsem s trosečníky objevoval Žulový dům,
radoval se s každou nabytou dovedností a nástrojem díky Cyrusi Smithovi,
který trosečníci získali. Jo, kdo umí, umí. Vůbec mi nevadí délka románu a
přesto, že jsem ho četl kdysi jako kluk, před padesáti lety, po padesáti
letech jsem ho s chutí přečetl znovu. Jako tehdy mě dojmul osud kapitána
Nema, stejně tak jsem fandil zázračnému zachránění nakonec.
Četl jsem dost knih od Verneho a většinou jsem se nejen bavil, ale i
poučil. Obdivuji jeho znalosti a důkladnost s níž v mnoha knihách nejen
bavil. On i učil. Jsou ty knihy dlouhé, občas plné věcí, které zdánlivě
zdržují, ale bez nich by to nebyly verneovky.
Chápu, že tehdy autoři měli za řádek, nebo stranu, takže psali knihy
tlusté, obsažné a občas díky tomu i z dnešního hlediska málo čtivé. Já jsem
četl a dodnes rád čtu knihy dlouhé, obsažné a tlusté. Jak klasiky, tak i ty
co nejsou klasiky. Když se jimi člověk prokouše, zjistí, že většinou má o
čem přemýšlet. Nemusí nutně souhlasit, ale přemýšlet může.
Spisovatelé zpočátku dvacátého století psali knihy klidně o několika
dílech. Popisovali v nich život lidí, jejich osudy, jejich charaktery. Mnozí
se vyznali v lidech, díky pozorování a naslouchání. Čtu-li je dnes, s údivem
zjišťuji, že rozuměli lidem, uměli věrohodně popsat lidské chování,
sexualita, i když o ní nepsali přímočaře, byla součástí jejich románů a byla
ukázána dávno před Freudem jako jedna z hlavních motivů. U nás třeba Jan
Vrba v knize: „Nejsilnější vášeň.” Ten o sexu psal celkem
otevřeně. Jinak je to, co si tak pamatuji skvělá kniha o pytláckém rodu.
Nakonec bez sexuality nejsou potomci a už v Bibli se celkem otevřeně o
sexualitě hovoří.
Vrátím se k Julesi Verneovi. Vadí mi, když si na něm kdokoliv hojí své
ego a přepisuje ho. Myslím, že kdo má zájem číst jeho knihy, klidně je
přečte třeba v moderním překladu, ale celé. Stejně jako Robinsona Crusoe.
Když jsem četl kompletní překlad Robinsona, byl jsem udivený.Udivený tím
rozdílem, mezi Plevovou úpravou a obsahem od Daniela Defoa.
Ano, musel jsem se u Defoa prokousat spoustou mravoučných stránek, ale na druhou
stranu mi ty stránky ukázaly způsob myšlení člověka sedmnáctého století,
podobně jako Dostojevskij devatenáctého. U Dostojevského k tomu ještě
obrovskou znalost psychologie člověka. U nás byli takoví znalci Tereza
Nováková, či J.Š.Baar.
Jules Verne měl víru a naději v budoucnost člověka, byl snílek a jeho
ponorka Nautilus byla prostě skvělá a jedinečná. Krásně v ní popsal svou
představu o luxusu. Pochopil jsem jak si tehdejší lidé představovali luxus.
Tedy alespoň někteří.
Nejsem žádný odborník na literaturu. Celá moje „odbornost”
spočívá v tom, že kniha, stejně jako muzika mne osloví, vyvolá ve mě pocity
a důvod k přemýšlení. Nebo vyvolá rovnou obrazy v mé mysli. U muziky mi to
jde hůř než u psaného slova. Ale i u té mi občas něco podobného obrazu
naskočí.
Chápu, že některé znalce a odborníky na literaturu nepobavím, ani
nepoučím, ostatně nemám to ani v úmyslu. Spíš si jen tak třídím myšlenky a
pocity. Nakonec i k tomu může sloužit blog. Svět a život není jen EET,
imigranti, nebo politika. Ale i literatura, která s ezabývá člvěkem, jeho
životem, nemusí jít vždy jen o tragedie, které zasáhnou cele lidstvo, ale i
poselství, že vždy je naděje a pokud člověk dýchá, klidně může i doufat.
Dum spiro, spero! Nebo:„ Láska, víra a naděje.” I tohle
jsem v knihách Julese Verneho kdysi, jako dnes, našel. Jo jo.