Říkala mi známá jaká, že to je hrůza, když tak sněží. Podivil jsem se. V zimě bych řekl, že je docela normální, když je mráz a zima. Tedy si myslím, že těhle zeměpisných šířkách je to normální.
Říkala mi známá jaká, že to je hrůza, když tak sněží. Podivil jsem se. V zimě bych řekl, že je docela normální, když je mráz a zima. Tedy si myslím, že těhle zeměpisných šířkách je to normální. Na tom nezmění nic ani zelení.Ačkoliv se snaží. Možná, že bude oteplování, globální, stejně jako finanční krize, ale nějak mám pocit, že existuje něco, čemu se říká zákon rovnováhy. Kde něco přibude, jinde ubude. A opačně. Ale jsem jen prosťáček Boží a mohu se mýlit. Jsem si tak fantazíroval v autobuse,že až nastane to globální oteplení a roztají ledovce, tak se lidstvo postupně přesune do příznivých oblastí Sibiře a severní Kanady. Ono to nenastane hned zítra, ale krok za krokem během staletí, nebo desetiletí.
Takže už vidím jak nastává nový exodus, podobný tomu co byl kdysi ten z Afriky. Lidi se přemisťují pomalu ale jistě. Kácí tajgu a kanadský prales a zatím dosud obydlené prostory Evropy a USA se vylidnují a zůstávají jen ti nejotrlejší, protože lidstvo jako takové zatím projevilo schopnost žít kdekoliv. V pouštích Arktidy a třeba Sahary. Rozdíl je v teplotách. To mě právě mate proč ti kazatelé globální katastrofy si nevšimnou, že lidé zatím skutečně prokázali schopnost žít kdekoliv na téhle planetě? Faktem je, že nejvíc a nejlépe prosperují v mírných pásmech Severu i Jihu, ale ani pouště jim nejsou cizí a velmi dobře se adaptují a prosperují v nich.
Občas mě, nevzdělanci v oborech, jako je klimatologie, ekologie přijde tvrzení některých odborníků na katastrofy, jejich způsob myšlení jako myšlení děvčete trpcí mentální anorexii. „Přibrala jsem za týden půl kila, tak když to bude takhle pokračovat, za rok přiberu 26 kilo za pět let budu vážit 180 kilo.” Ona dívčina začne panicky hubnout, až ke smrti. Zjednodušeně řečeno. Následuje dlouhodobá, obtížná terapie, která má změnit její pohled a myšlení na věc.
Tímhle způsobem uvažují někteří ekonomové, ekologové a mnozí další lidé. Ne všichni. Občas se některým zdaří vyvolat paniku. Na chvíli, než zdravé selské hlavy pochopí, že zase někdo jen kecá a nevidí, že takhle mechanicky události nejdou. Lidi rádi uvažují o logice, ale vůbec si nevšimnou, že události se neřídí logikou. Teorie chaosu, kterou mám rád, ukazuje, že malý nepatrný zásah do děje dokáže vyvolat neskutečné změny. Třeba ve vztazích. Obyčejná zvědavost, co že má manžel za čísla mobilu, dokáže krásně fungující vztah, kde manžel rozhodně neuvažuje o rozvodu, dokáže ona zvědavost kompletně vyvolat takové emoční hnutí, že ze vztahu nezůstanou ani trosky, ale jen popel ze spáleniště. Ale o tom už jsem mnohokrát psal.
Ony se ty děje ekonomické i vztahové sobě podobají. Konečně vždyť je vytvářejí lidé. Stejně tak klimatologické. Meteorologové říkají, že bude takhle. Ovšem někde nad Atlantikem, se malinko změní vítr a je zcela jinak. V dobách kdy jsem byl ještě nesmělý, jsem jezdil autobusem do práce do Boletic. Myslím ty Boletice nad Labem u Děčína. Jezdila se mnou taková krásná blondýnka. Hladově jsem po ni koukal a styděl se ji oslovit. Měl jsem pocit, že jsem zcela nezajímavý pro ni. Pak byla oslava MDŽ, pamětníci vědí, že to byl svátek všech žen a chlapi při jeho oslavě padali na hromady. I já jsem byl na podnikové zábavě, kde hudba hrála, děvčata se natřásala a já smutně koukal po oné blondýnce, která šla z ruky do ruky. Při tanci myslím.
Stál jsem smutně koukal, nic si netroufal až byla dámská volenka. Jo jo a pak jsem teprve zíral. Milá Olinka přišla, tak se totiž jmenovala a řekla směrem ke mě. „Smím prosit?” Jasně že směla. Hezky si mě vedla, myslím při tanci a učila mě kroky. Já se v tanečních naučil, jak rád vyprávím, pouze dvě věci. Mazurku a pít rum. Obojí je k životu nepodstatné, ale Olinka si rady věděla. Konečně byla o dva roky starší. Tehdy jsem byl ještě na starší. Později mě zájem o starší přešel. Omlouvá mě ten fakt, že mi bylo osmnáct let. Má mladší sestra nás sledovala a na rozdíl od mého otce pochvalně přikyvovala. Můj otec mě v téhle oblasti velmi podceňoval. Má sestra nikoliv. Její některé spolužačky z učiliště ji žádali o možnost seznámení se mnou. Má sestra věděla své. Jelikož ale její spolužačky byly v té době pubertální trdla, neměl jsem zájem. Byl jsem v té době na dvacetileté dámy. Zájem o dvacetileté mi vydržel dost dlouho.
Proč to vyprávím? Může si někdo myslet, že se chci vytahovat. Jenže já jen proto, že Olinčin zájem vzbudilo několik drobností. Modré oči, každý den jiná knížka v ruce na cestu autobusem a moje malé uši. Byla prostě zvědavá, co jsem zač? Ona stejně jako mnohé dívky podléhaly a podléhají, té iluzi, že muž je musí dobývat, nepočítaly s mužskou nesmělostí a až časem pochopily, že co nezařídí, nemají. Ne všechny ovládaly a ovládají onu strategii, která je některým dámám vrozená, že si dokáží vyhlédnout kořist a nechat se tou kořistí ulovit. Nevydrželo mé štěstí dlouho, za krátko jsem šel m vojnu. Ale dodnes vzpomínám na to co bylo příčinou našeho seznámení. Pouhá její zvědavost, ale ta její zvědavost přispěla k tomu, že jsem se začal méně stydět a více uvědomovat, že děvčata také mají zájem o seznámení, milování a potřebují stejně mužskou společnost, jako muži ženskou. Zákon rovnováhy.
Rozhodující nebyla má krása, či pronikavý intelekt, který bych dával na odiv. Ale náhoda a zvědavost. Mohl jsem jezdit o jeden autobus později a minuli jsme se. Nebo jsem mohl, dřív než ke mě dorazila na té zábavě, být odveden jinou. Vždyť když jsem se na ni v tom autobuse podíval, červenal jsem se. Ani jsem si netroufl pomyslet, že by k tomu mohlo dojít. Logicky ne, ale život nejde logicky. Červenání mě přešlo o něco později. Olinka se zakrátko vdala, na mě zapomněla a když jsem ji asi za tři roky po návratu potkal, už jsem se nečervenal, jenže ona měla tři děti. Co bylo tenkrát pro mne zvláštní, že jsem se na ni díval a divil se z jakého důvodu jsem se ji bál oslovit. Něco se pomalu postupně proměnilo. Radikální zvrat a přesto přišel pomalu a zcela nepozorovaně, bez otřesů. Takhle se možná změní klima. Myslím si, že jako klima, stejně jako člověk, obojí je součástí téhle planety podléhají stejným, nebo velmi podobným zákonitostem.
Klima, móda poměry se mění pozvolna. Bez katastrofických náhlých zlomů. Pamatuji se na začátky devadesátých let. Komunisti pustili moc a dlouho s zdálo, že se toho zas tak nemění. Berňáky ze začátku málokdo bral vážně a najednou, to začal být z ničeho nic velmi vlivný úřad. Jako ostatně vždy v minulosti. Lidé měli pocit, že s pracovní morálkou mohou vystačit jako z a socialismu a najednou už ne . Někde ještě nějaký čas, ale jen někde. Obchod, který byl dlouho založený na známostech a nakupování bylo spíše shánění než nákup se proměnilo zvolna v činnost kdy je zákazník láká než odmítán jako za totáče. Mnozí lidé si mysleli, že se nic nezmění a někteří tvrdí, že se nezměnilo. Já si myslím, že s e změnilo skoro vše a tak nějak aniž bychom si toho tak moc všimli. Bez nějakých zvláštních otřesů a výkyvů jsme se adaptovali na jiný způsob života, myšlení, ale i možností. Doby kdy svoboda cestování byla vnímaná jako zázrak se změnila v samozřejmost a další podobné „vymoženosti.”
Zákon rovnováhy. Tma a světlo, špína a čistota. Poctivost a nepoctivost. To vše podléhá nejrůznějším vlivům které se nastolují samy od sebe. Bez logiky a bez katastrof. Moda nepodléhá logice a mění se z ničeho nic. Stejně jako když je hezký letní den, teplo a z ničeho nic se objeví támhle mráček a támhle mrak a začne pršet. Prší zase přestane. Jediný důvod konnce a začátku je, že jistým směrem foukal vítr. Zrovna tak z ničeho nic se někde seznámím s nějakou ženou, kterou potkám na ulici a zvednu oči, podívám se, ona také a projeví zájem se mnou setrvat. Žádný logický důvod k tomu nemá. Jen je třeba málo hlazená a potřebuje pohladit a zdá se ji, že já bych mohl být tím kdo ji bude hodně hladit. Tenhle svět je vážně zajímavý.