Byl to rušný víkend. V sobotu přijela má sestra s mou neteří. Ta sebou
Byl to rušný víkend. V sobotu přijela má sestra s mou neteří. Ta sebou
přivezla svůj nový objev. Jo, nic netrvá v světě věčně, ani láska k jedný
slečně… Zpívalo se v jedné písničce. Takže jsem měl tu čest přivítat
jejího současného partnera. O něco později dorazila má dcera Katka s dětmi a
jestli do té doby byl klid, pak začalo být živo. Musel jsem Vojtu naučit,
jak se buší do tréninkového válce, Elenku pohoupat, napřed se mě trochu
stranila, dělala zamračenou, později ji to přešlo. Ale jinak to bylo hezké
odpoledne. Snědl jsem kousíček kachny, docela malinký, asi kilo a půl, jen
tak se zelím v rámci diety, také jsem přes víkend fíky tomu shodil kilo na
váze.
Jo, to se nám to hubne, když si můžeme dát, co nám chutná. Funguje to, i
když ne tak rychle, jak jsem čekal, ale funguje. Jinak v neděli jsem se
trochu učil nastavovat router, přišel Petr, ukázal mi pár triků, snad si je
zapamatuji. Nakonec jsme vše zprovoznili k mé spokojenosti. Přečetl jsem si
pár blogů na téma „Rusnok a pohřeb.” Myslím, že bych na jeho
místě nakopal prdel tomu, kdo ten soukromý rozhovor pustil do médii. Co je komu do toho, jak se kdo baví v soukromí?
Osobně bych na jeho místě také neměl žádnou potřebu jet na pohřeb někomu
jako byl terorista Mandela. Inu socanská pakáž ho oslavuje jako hrdinu,
ovšem myslím, že běžní lidé, především v JAR to vidí jinak. Nakonec USA ho
vyjmuly ze seznamu teroristů až v roce 2008. Takže asi nějaký důvod byl,
proč ho měly na tom seznamu.
Ono dokud v Africe vládl „bílý muž” byla Afrika vzkvétající
zemí. Pomalu postupně se za pomoci bílého muže z doby kamenné dostávala
skoro k civilizaci. Zdá se, že teď se zase pomalu z civilizace za pomoci
domácích hochů, co nabrali vzdělání v civilizaci, vrací do doby kamenné.
JAR a bývalé Československo je důkazem, jak se za pomoci levicových
myšlenek a ideálů stávají z rozvinutých zemí rozvojové země. Ono se to
vlastně daří za pomoci těch multikulturních ideálu daří postupně s celou
Evropou. Soudruzi Barroso a spol nás směřují na civilizační úroveň severní
Afriky. Panečku, to bude veselo v Evropě.
Nic, nebudu se unavovat politikou. Advent je tu, měl bych se víc modlit,
než číst všechny ty kýble špíny, co domácí media lijí na všechno, co se v
téhle zemi udělá. Lidé mají nejvyšší životní úroveň v dějinách a místo toho
aby si vážili, že se mají dobře, slyším jen nářky, jak se mají špatně.
Naštěstí sám za sebe mohu říci jen tolik. „Nestěžuji si.”
Tuhle jsem přemýšlel o tom, jak asi bylo Robinsonovi Crusoe v té jeskyni,
co by ti neustálí stěžovatelé dělali, kdyby měli žít v dřevěné chaloupce bez
elektřiny, jen z toho co vypěstují, případně přebytky prodají na trhu. Jak
by se asi tvářili, kdyby byl jeden jediný jogurt na výběr, kyselé mléko,
zelí, hrách, kroupy, maso jen občas? Že je pokrok? Jo to je, ale pokud někdo
nemá hlad a není mu zima, pak vlastně o nic nejde.
Chce-li se někdo ohánět bezdomovci, pak řeknu jen osobní zkušenost z
dnešní cesty do práce. Přihlásil se ke mě v tramvaji bývalý pacient, cikán,
že si našel práci, bydlení a že se drží. Když odcházel z léčebny, neměl nic.
No a zdá se, že i v takových případech to prostě jde. Zatím každý, koho znám
si na sebe uměl vydělat, pokud chtěl. Občas se musí počkat na ty brilianty,
nebo třeba Rolls-Royce. Pokud se ze začátku spokojí člověk s tím, že má
střechu nad hlavou a práci, třeba při vykládání kamionu, pak časem zjistí,
že kdo chce, ten svůj život změní k lepšímu.
Moje sestra je důchodce, nemá velký důchod, tak ji s její dcerou sem tam
podpoříme. Byla by nám hanba, kdybychom to měli nechat na cizích lidech.
Vždycky, když slyším vyprávění, že někdo má tak malý důchod, že nevyjde a
nikoho to v tomhle státě nezajímá, tak se zeptám. „No a co ty? Ty
nepomáháš svým rodičům?” Jasně, pokud taťka s mamkou prochrupnou
peníze, nebo je prosází, prohrají v hazardních hrách, také takové znám, tam
veškerá podpora se většinou nevyplácí nikomu, ani těm rodičům ani dětem. Ale
většina rodičů spíš dětem dá, než od nich vezme. I z těch
„malých” důchodů.
Občas mívám sen, že si pořídím jeskyni, zazdím dveře do vchodu, udělám si
tam krb na svícení, na vaření malá kamínka, postel vystlanou jehličím,
kousek od jeskyně studánka. Pak když domyslím, co všechno bych musel dělat,
při své rozené lenosti, třeba pěstovat brambory, mít skladiště na zimu, sem
tam krmit prase, nebo nedej Bože lovit, říkám si, že ta civilizace má něco
do sebe. I bez sociálního státu. Tak ukončím ten mišmaš myšlenek, nebo spíše
dojmů z toho, co jsem v poslední době zažil , slyšel a přečetl a půjdu něco dělat.
Ale ta jeskyně, čas od času by nebyla marná. Hluboké lesy, dobrá puška,
občas by mne mohla navštívit nějaká dobrodružství chtivá mladice, oheň v
krbu by plápolal, láska na ulovených kůžích, plameny by hřály, nejen vášeň.
Jo jo. 🙂