Odpuštěním sobě samým, se odpojujeme od minulosti

V momentě, kdy jsem začal rovnat knihy, které jsem měl zahrabané po nočních stolcích a jiných prostorách, jsem objevil pár perel, na které jsem už skoro pozapomněl.

V momentě, kdy jsem začal rovnat knihy, které jsem měl zahrabané po nočních stolcích a jiných prostorách, jsem objevil pár perel, na které jsem už skoro pozapomněl. Jedna z těch perel se jmenuje: „Spontánní evoluce.”

Napsali ji pánové Bruce H. Lipton a Steve Bhaerman. Začal jsem si ji znovu číst a se zájmem jsem si přečetl zdůvodnění, proč si má člověk odpustit. Odpustit si má z toho důvodu, že odpuštěním se odpojuje od své minulosti. Tedy myšleno tak, že se nezabývá tou minulostí aby se trápil, ale aby se osvobodil a zároveň se i díky tomu osvobození poučil z chyb, které nadělal.

Spontánní evoluce je kniha o epigenetice. Tedy o tom, že ne geny nás ovlivňují, ale my můžeme svým chováním a jednáním ovlivnit své geny. Vlastně si uvědomuji, že jsem tu knihu začal kdysi číst, abych se pak od ní odklonil, protože se mi zdála zase jednou z příruček na štěstí, ale když jsem si ji předevčírem vzal k posteli a četl dál a důkladněji, zjistil jsem, že není. Inu, jedna z mála knih, které jsem kdysi nedočetl.

Ono odpuštění, jak sobě, tak druhým přináší opravdu úlevu. Zabývat se minulostí vede většinu lidí jen do deprese a stresu. Tedy negativní emoce plynoucí z takového chování ovlivňují člověka velmi negativním způsobem, jak somaticky, tak psychicky.

S tím mám vlastní zkušenost. V momentě, kdy jsem se začal na své chyby dívat jako na prostředek k poučení, nikoliv důvod ke trápení, zjistil jsem, že se mi ulevilo na těle i na duši. Dost velká úleva, abych si řekl: „ Rozhodně to není málo, taková úleva.” A vidím to samé u svých klientů.

Měl jsem pohnuté a na události bohaté mládí, a nejen mládí, ale i celý život. Z většiny svých chyb jsem se dokázal poučit a neopakovat je. Takže jsem si zařídil poměrně klidný život. Rozhodně klidnější, než jsem měl kdysi. Jistě jsou události, které neovlivním, ale mohu ovlivnit své přijímání takových události, své emoce, které z nich plynou, stejně jako i chování, které ty emoce koriguje, vede do zvladatelné formy. Tím se udržovat v psychické a tělesné rovnováze.

Mám takové cvičení, které mi umožňuje si zacvičit cestou do práce, nebo z práce. Vlastně kdekoliv a skoro kdykoliv. Spočívá v počítání dechu. Včera jsem si v metru sedl rovně a počítal jsem kolikrát se nadechnu a vydechnu, než dojedu na ze Smíchovského nádraží na Florenc. Bylo to 81 nadechnutí a vydechnutí. Dech jsem nijak neupravoval, nechal jsem tělo, aby dýchalo, jak potřebuje, sledoval jsem nejen dech, ale i otřesy vagonu, plus své myšlenky.

To samé cestou z Florence do Kobylis. Tam byl počet dechů 63 a stejný technický postup. Zjistil jsem, že mne samotné počítání a sledování otřesů zklidnilo. Věděl jsem, že tenhle stav nastane, ale překvapila mne ta intenzita toho zklidnění. Mám novou zábavu do metra. Dá se ta technika praktikovat i ve stoje. Tam zase můžu sledovat svou stabilitu.

Tyhle malé techniky praktikuji už dlouho. Počítání kroků, sledování celého těla za chůze a jiné. Při tom včerejším počítání jsem si změřil i čas a za dvanáct minut jsem se nadechl, jak už bylo řečeno, jedna osmdesátkrát, což vychází 6.75 dechů na minutu. Což je oproti průměrnému počtu dechu 17-18 nádechů a výdechů, co se člověk za jednu minutu nadechne a vydechne.

Dech ovlivňuje emoce, stejně jako emoce ovlivňují dech. Pokud jen pozoruji dech, nemusím nijak usilovat o zklidnění, dech se zklidní sám, s tím se zklidní celý organismus. Tenhle přístup, který je tisíciletími ověřený jako velmi výhodné chování, lze použít i v jiných životních situacích. Ne vždy je konání výhodné. Občas je nejvýhodnější čekání. Platí tohle pravidlo třeba v partnerských konfliktech. Lepší počkat, než něco unáhleného udělat.

Pochopitelně. Občas se musí posilovat, občas se musí odpočívat. Obojí je nutné, ale kdy je co správné, napoví většinou instinkt. Chování, kterému se říká dát na pocit. Mnozí lidé dají na strach, který je zaslepuje a velí jim konat tam, kde by bylo lepší nic nedělat, nic neříkat, nechat toho druhého zklidnit a až potom mluvit a jednat.

Bohužel není vždy přesný recept, co, kdy a jak. Já osobně se spoléhám na své pocity, které mne ochrání, pokud se nedám v jistých případech zaslepit strachem. Při určitém druhu strachu, ale beru strach jako varování a zkoumám, před čím mne vlastně varuje. Pochopitelně, zachová-li člověk klidnou hlavu i v emočně vypjatých situacích, což se dá naučit, lze se většinou rozhodnout správně.

K tomu slouží ty přelaďovací techniky. Zklidnit hlavu, zapnout rozum tam, kde nás klamou určité emoce. Na tohle téma je skvělá kniha d Daniela Khanemana. „Myšlení rychlé a pomalé.” Tlustá, docela drahá, ale chytrá a tím i výhodná kniha, použitelná i pro běžný život. Takových knih, tak erudovaně, srozumitelně napsaných, na toto téma není opravdu moc.

Doporučuji ji opakovaně. Zaslouží si doporučení. No nic. Jdu dát pstruhy do remosky. Dnes budou k obědu pstruzi. Po rybách se prý zlepšuje výkon mozku. Tak uvidím, jestli to opravdu funguje, jak se tvrdí. Jo jo.

Na konec mírně parafrázované přikázání:
„Odpouštěj sobě samému, jako odpouštíš svým bližním!”