Jak si tak zkouším divadlo a zároveň čtu různé proletářské texty, zabývající se multikultarismem, rovností a socialismem, uvědomuji si jednu věc. Pokud člověk chce hrát ochotnicky divadlo.
Jak si tak zkouším divadlo a zároveň čtu různé proletářské texty, zabývající se multikultarismem, rovností a socialismem, uvědomuji si jednu věc. Pokud člověk chce hrát ochotnicky divadlo. Divadlo, ze kterého nekouká nic jiného, než radost ze samého hraní, (té radosti je v průběhu zkoušek celkem dost málo, spíše jen dřina,) tak si uvědomuji, coby pamětník „socialismu v plném rozkvětu,” že oboje má podobné rysy. Socialismus a ochotnické divadlo mají společné rysy v mnoha směrech.
Napřed spousta zájemců, nadšení, ochota, ze začátku udělat i nemožné, aby se časem ukázalo, že když z toho nekoukají ani prachy, ani extra sláva, velké role, či funkce jsou jen omezeně.Nadšení a ochota dlouhodobě strádat opadá.
Společný je needostatek obojího, jak času, tak nadšení. Pro většinu. Času na neplacené činnosti strávené mnoho a energie vydané taktéž. Vše jde pomalu a výsledek je nejistý, možná zářné zítřky, někdy v budoucnu trochu zájmu okolí, ale spíše více kritiky. Každý, kdo shlédne představení, nebo nastolí socialismus. Ví jak by vše mělo vypadat, co by tam mělo a nemělo být. Funkce a velké role jsou rozděleny, velký zisk mají jen nemnozí. A málokteří se spokojí s omezeným prospěchem. Chtějí zcela, lidsky víc a nikdo to z nich nevymlátil ani pendrekem ani kriminálem. Má zkušenost ze socialismu.
Jediný, ale takový docela zásadní rozdíl mezi ochotnickým divadlem a socialismem je v tom, že pokud se lidé v souboru dohodnou, mohou klidně opustit rozdělanou práci, říci si, že jim to za to nestojí a jít od toho. Žádná sankce. Maximálně se někteří mezi sebou přestanou bavit. Případně se shromáždí zarputilí vytrvalí jedinci, kteří pro ten pocit stát na jevišti a říkat věci, které by je normálně ani říct nenapadlo a stavět se do role padouchů, kurev, alkoholiků, světáků a ušlechtilých starých panen, a ještě je to nakonec baví, udělají vše. Takže to dodělají, udělají vše.Naštěstí v dnešní době si nechají představení nahrát na video a v těžkých chvílích svého života si tu krásu, co stvořili pustit, třeba jen kousek a potěšit se.
V socialismu podobně jako ochotnickém divadle vládne nadšení. Soudruzi, autor a režisér, slíbí všechno a všem, nic není problém, zdroje jsou, lidí také je dost. Funkcí sice už tolik ne, ale všichni funkcionáří to přeci dělají pro blaho druhých,, na sebe naprosto nemyslí. Stejně jako v tom ochotnickém divadle se časem ti v malých rolích, ale někdy i v těch velkých, funkcích začnou ptát, kde jsou ty koláče, když je za nimi tolik zadarmo práce? Koláče nejsou. Koláčů je málo.
V ochotnickém divadle jsou také reptalové, stejně jako v socialismu, ale v socialismu se reptat nesmí. Narušuje to morálku a blízkost zářných zítřků, či dokonalé integrace Cikánů, muslimů, lidí jiné kultury a pleti. Nejde to dost rychle, V ochotnickém divadle se všichni stejně jako v socialismu učí za pochodu. Jenže neustálá reforma v socialismu, zavádění pokrokových metod, moderní myšlení některých lidí, co přesahuje ze země do nebe, neb jejich metoy jsou bud pro anděly, nebo se pokouší vymýtit ďábly. Pak samozřejmě informátoři, předepsaný způsob myšlení, hrubě politická korektnost se vyžaduje.
Kdo nesouhlasí, ten si to odnese. Naplno. Aby bylo jasno, že socialismu dosáhneme. Politické korektnosti a multikulturalismu jakbysmet. To by bylo, aby to nebylo. I kdyby to mělo stát kolik milionů životů. V ochotnickém divadle nic tak velkého, mohutného člověk bohužel nedosáhne. Tam se musí třepat, jestli mu herečka neodjede na hory, neomarodí ji děti, nebo se citově zhroutí v prvním baru, kde narazí na Belmonda, co ji urve srdce a ona s ním musí ve všech možných pozicích trávit volný čas. Než se tedy vzpamatuje. On, i herečka.
Jo, tak nevím, jestli mám volit, tak to ochotnické divadlo. Zářné zítřky socialismu v EU si docela s chutí nechám ujít. I když se ten socialismus mě snaží dostihnout kde může. ale kdo ví, třeba herci na jevišti světa pochopí, že pokud chtějí svobodně hrát, svobodně jásat či plakat, musí v zájmu toho ochotnického divadla, všechen ten socialismus poslat do…, no ano vážení, přesně tam. I ze soudruhy, co nám chtějí zajistit veškeré štěstí, co ho jen na světě je.
Pak zjistíme, že s těmi, co se chtějí starat o sebe, bez ohledu barvy pleti, víry, národnosti, se dá žít kdekoliv a s kýmkoliv. Ovšem jen přesně s těmi. Ti ostatní, ti mají totiž jen práva, na rozdíl od těch co mají práva a povinnosti. V ochotnickém divadle mají povinnost, ti co na tom makají, makat tak, aby z toho něco bylo. A když z toho něcoo je, tak mají právo si to užít naplno. každý podle toho, co do toho dal a dokonce i občas si to užijí i společně. Jo jo.