Požádala mě Rita jestli bych napsal nějaký obyčejný blog o životě. Jako bych o životě nepsal. Lidé jsou ve sporu a mají starosti, někdy i radosti. Těch je méně. Ale chápu ji.
Požádala mě Rita jestli bych napsal nějaký obyčejný blog o životě. Jako bych o životě nepsal. Lidé jsou ve sporu a mají starosti, někdy i radosti. Těch je méně. Ale chápu ji. Někdy jsem pod vlivem svého povolání a svých zájmů a tak vlastně víc zkoumám lidské chování, jak se v jakých situacích lidé chovají. No ale aby měla radost, tak se pokusím něco lidského napsat.
Dnes mi vzkázala má dcera Petra, že přijede na Vánoce domů, a že bychom se mohli 23.12 všichni sejít u mé druhé dcery Katky, Tedy já, Petra, Katka, Babeta, oba Romanové chlapi mých dcer a Rita,a benjamínek rodiny Vojtěch. Třeba Babeta vezme i svého Ondru a dáme si u Katky společný oběd. Jako nápad se mi tohle celé líbí moc. Všichni jmenovaní potvrdili účast. Takže by to mohlo vyjít. Dnes má narozeniny má dcera Zuzana, ta nám tam bude chybět a svátek má dcera Katka. Tedy vlastně narozeniny měla Zuzana už včera.
Když jsem v poslední době četl ty povídačky na webu, jak jsem nevychoval děti, tak si říkám, že Pán Bůh občas něco jen tak zařídí. Pomlouvačům navzdory. Kde že by mě napadlo, že bych se ještě jednou mohl dožít rodinné sešlosti, kde bude tolik Jílkových pohromadě. Když Pán Bůh dá, tak to bude po létech pořádná Jílkovská sešlost. Už jsem dlouho žádnou nezažil. Asi to tak má být, že se nakonec lidé po letech sejdou. Sejdou protože k sobě patří. Třeba se jednou přidá i Zuzka a kruh se uzavře.
Tak to jsou ty radosti. Jinak mě čeká putování po zubařích, protože se mi rozlomil můstek a budou mi dělat nový. Nijak se na to netěším, ale zase se těším na sobotu, kdy přijde Ivana a opět budeme spolu psát. Včera jsme spolu dodělávali komentáře k pilotu „Vyvolávač emocí.” Už je kompletně nastříhaný a jen ty komentáře mu chybí. Takže sice nevíme ještě kolik se toho bude vysílat, ale pro jistotu, kdyby náhodou bylo nutné, chceme mít nějaký náskok, který nám dá možnost okamžitě rozjet vlak. Samozřejmě jak to bývá, nikdo nic neví definitivně, každý jen říká, možná a uvidíme, ale život mě naučil, že je třeba být připravený, protože „štěstí přeje připraveným.”
Jinak do mého obyčejného života také patří, že jsem se dozvěděl, že jsou problémy s financováním rodičovské skupiny, která už běží patnáct let. Takže jsem tohle oznámil členům skupiny, a začal hledat sponsora, který by ji financoval. Zdá se že program veřejných úspor se dostavil i na tyto místa. Rozumím tomu, nemám s tím nějaký zásadní problém, buď sponzora seženu, nebo budu vybírat od účastníků, podobně jako od členů skupin závislých nějaký poplatek, tak abych neměl pocit, že dělám zcela zdarma a oni nemají pocit, že vše je zadarmo. Pokud tuhle nabídku přijmou, tedy v případě, že onoho sponsora neseženu, pak skupina bude pokračovat, pokud ne, zvolím jinou formu práce s rodinnými příslušníky. Ale nemyslím, že bych tuhle kapitolu jen tak uzavřel.
Dnes jsem měl dvě paní, které měly jedno společné. Dávno dospělé syny, které zoufale zachraňují. U obou dvou synáčků, hrozí exekuce, jedna matka už ji vlastně zaplatila a teď ji z celoživotních úspor zbývá, zlomek a je v situaci, kdy asi bude muset odkoupit byt.Doufá, že ho nebude muset splatit najednou. Tihle lidé v poslední době přicházejí čím dál častěji. Vlastně je ti nejbližší oberou o všechno a oni ve stáří, po celoživotní práci jsou bez peněz, bez úspor a bez iluzí. Jen stále doufají, že se ti hoši nějak vzmátoří a začnou sekat dobrotu a ještě splácet dluhy rodičům. Musím, říct, že tohle mi skutečně moc dobře nedělá. Vidím ty rodiče co by za svoje děti dýchali a milé děti jim ještě docela v klidu uberou kyslík. Samozřejmě chytráci všeho druhu, co nemají děti, vždy vědí jak by na to ti rodiče měli jít.
I to je život. Celý život se slušně chováte, uděláte pro svoje děti maximum a jediný výsledek, je, že když ti rodiče umřou, jejich děti jim ani nezařídí pohřeb. Protože je drahý a oni nemají peníze. To mě vždycky trochu dorazí, když začnu přemýšlet, jak to s těmi starými matkami dopadne. Jo, i takový je život, ne vždy se sejdou rodiče a děti. Matka na nohách staré kecky, oblečení nic moc, jen proto že se dala přesvědčit svým synem a okolím, že je její povinností synáčka zachránit před potížemi. Přeci ho nenechá na ulici. A pak řekne větu, že důchod ji nestačí na nájem, protože splácí za svého syna dluhy, a musí si hledat práci, aby na ten nájem měla. Jinak by normálně díky důchodu a úsporám měla slušné stáří. Synáček tam samozřejmě bydlí. O byt přišel díky svým dluhům. Od těhle lidí se by mi špatně braly peníze.A právě tihle lidi jsou ještě ochotni zaplatit. Jen když mají nějakou malou naději, že to pomůže jejich dětem.
Na téhle práci je někdy nejhorší ta momentální bezmoc a vědomí, že ti lidé musí projít utrpením, které si ani nezasloužili. Monetální bezmoc, protože dost dlouho trvá, než ti lidé připustí, že pomoc, kterou v nejlepší víře poskytují není pomoc, ale jen udržování a prohlubování stavu, který se jednoduše tím, že něco zaplatí nezlepší a nezmění. Prostě je jejich děti skutečně vypekly. Bohužel. Tak co Rito, je to dost ze života?